neděle 29. července 2012

Botanická zahrada a Glasnevin

Tenhle víkend byl nějak úplně napytel. Nechtělo se mi vůbec nic dělat, nechtělo se mi nic vymýšlet, prostě se mi nechtělo NIC a pak jsem byla otrávená, že sedíme doma a nic neděláme :D. Lvíček na tom byl podobně a k téhle náladě valnou měrou přispívalo počasí, oba dny jako přes kopírák ve stylu – dopoledne nás sluníčko vytáhne z postele, během dopoledne, co se nějak vypravujem, nám udělá z bytu skleník, a kolem poledne (v sobotu od půl dvanácté, dneska tak od půl jedné) začne koloběh cca 10 minut slejvák – čtvrt hodiny sluníčko – čtvrt hodiny zataženo – deset minut slejvák a tak pořád dokola. Zabojoval ale statečněji a našel nám spojení do botanické zahrady, takže jsme po obědě (vybavení deštníkem) vyrazili na autobus.

Ten jel kupodivu včas a kupodivu nás dovezl tam, kam jsme chtěli, tj. asi deset minut chůze od brány zahrady. Nic moc jsme neočekávali a upřímně, ta zahrada není nijak veliká ani oslnivá, ale čekala nás spousta super věcí.

Jako první jsme viděli “pavilon” alpské flóry – nějakou protěž bych možná poznala, ale vcelku nic zvlášť zajímavého. Pavilónek má ale pěknou bránu a před ním jsou sluneční hodiny. Jen tak trochu… eh… nejdou. A ne že hodina plus mínus letní čas, ale ve čtvrt na tři ukazovat tři čtvrtě na jednu… chm?!

IMG_2945

Potom jsme vlezli do tropického skleníku – masožravek jsem se skoro až lekla, palmy a tropická chýše s potůčkem už byly lepší, ale huňaté kaktusy v poslední části už úplně roztomilé. Ještě ta sovička!

IMG_2963

IMG_2973

IMG_2976

Mezi skleníky vedou schody, na kterých sedával Ludwig Wittgenstein. Tady vidíte, jak zoufalé je to v Irsku s památkami :D

IMG_2959

Venkovní expozice ze začátku vypadaly jako nuda – prostě kus zeleně s roztroušenými (a ocedulkovanými) zástupci irského rostlinstva, ale opak byl pravdou. Nejdřív zahrádka z lučního kvítí a stylový chodníček mezi kameny:

IMG_2987

IMG_2994

Potom jsme mezi stromy zahlédli bažantí páreček (kde se tam vzal, se mě neptejte…)

IMG_3006

IMG_3017

A pak jsme došli k úplně nejlepší části zahrady (jo, vím, že jsem praštěná) – ovocné a zeleninové zahrádce :) V záhoncích tam rostl česnek, zelí, artyčoky, salát a koření, strážily to jablůňky (a strašáci) a přilehlý skleník pomáhal dozrávat nektarinkám, broskvím, hroznům, rajčatům a lilkům. A u východu ještě trsy bylinek… jděte mi k šípku s kaktusama, palmama a rododendronama. Víte, jak to tam krásně vonělo?

IMG_3029

IMG_3042

IMG_3046

IMG_3058

Za sklem tam měli dokonce včelky :)

IMG_3045

Cestou párkrát sprchlo, ale deštník jsme nevytahovali a alejemi listnatých i jehličnatých stromů jsme došli až k nádhernému leknínovému jezírku…

IMG_3084

…a tam jsme potkali veverku! Nebyla tak odrzlá, jako její soukmenovkyně v amerických parcích, ale nijak zvlášť se nás nebála a docela dlouho pózovala.

IMG_3089

Poslední velká expozice je růžová zahrada. Barevně pastva pro oči, ale voněly z té záplavy růží jenom některé. (Tahle zrovna ne.)

IMG_3104

Po obchůzce byla ideální chvíle na sváču. Ta roláda byla božská – lehká, nadýchaná, plněná šlehačkou s čerstvým ovocem: maliny, ostružiny a kousky jahod. Dlouho jsem neměla lepší moučník.

IMG_3109

IMG_3110

IMG_3111

Nepoužívaný (ale stylový) turniket:

IMG_3113

Přímo u vchodu (nebo u východu, jak se to vezme) je takovýhle obrazec – ne z kamínků, jak by se zdálo, ale ze sukulentů! Úžasná věc.

IMG_3108

Pár soch z různých koutů zahrady:

IMG_2935

IMG_2951

IMG_3107

Když jsem se logovala na Foursquare, všimla jsem si, že nedaleko je Glasnevin Cemetery – největší hřbitov v Irsku a zároveň atrakce #1 na TripAdvisoru, tak jsme se tam prošli. Nebyli jsme tedy v muzeu, které podle stránek vypadá docela pěkně, jen na tom hřbitově… ale upřímně řečeno, jestli je tohle největší atrakce v Dublinu, tak to o něm vypovídá prakticky naprosto všechno. Zajímavé, impozantní, pro sebeuvědomění národa bezpochyby důležité, ale jinak? Prostě hřbitov. Dekadentní.

IMG_3116

IMG_3120

Ale jinak zajímavá a pěkná neděle :)

sobota 28. července 2012

Oncall brunch

Minulou neděli byli tři ze čtyř členů naší česko-slovenské enklávy takzvaně oncall, tj. měli pohotovost, kdyby nastal průšvih. Včetně Lvíčka. Jiný oncallista, Honza, nás pozval na neděli k sobě na brunch, a vzhledem k tomu, že je to jen přes ulici, jsme mohli s čistým svědomím dorazit, stejně jako Štěpán. Upekli jsme scones podle Jamieho Olivera (jednoduchý, blbuvzdorný a strašně dobrý recept, s marmeládou, šlehačkou a kotlem čaje je to úplně nejlepší snídaně nebo svačina) a chystali se dorazit na půl jedenáctou… když se po desáté samozřejmě zesralo, co mohlo, a Lvíček strávil první půlhodinu brunche takhle:

IMG_2899

Pak to spravil a připojil se k nám, kupodivu na něj i zbylo – zaplácla jsem ostatní sconami, než se ugrilovala šunka, black pudding a párečky, opekly toasty a usmažila vajíčka. Tedy “se”, zmíněné činnosti prováděla především hostitelka Stáňa, která se omlouvala, že vajíčka jsou míchaná, protože neumí poachovat – tj. vyrábět ztracená vejce (poached eggs). “A já myslel, že poučovat umíš dobře,” neodpustil si poznámku Eda, spolubydlící Stáni a Honzy a jediný z kluků, který nebyl oncall.

IMG_2900

IMG_2904

IMG_2905

Trocha slintacích detailů:

IMG_2902

IMG_2907

Bylo krásně, takže jsme vynesli jídlo na terasu a Lvíček, který kontroloval, jestli už všechno jede jak má, si položil na šikmou, dovnitř se svažující zídku notebook. Stál tam dobrou čtvrthodinu, když Štěpán pronesl: “Aby ti nespad,” a ve chvíli, kdy jsme k němu všichni zvedli oči, zafoukal vítr a macbook air se poroučel dolů. Naštěstí dovnitř na terasu a ne ven ze čtvrtého patra, a naštěstí – potom, co nejbližší Honza k němu neúspěšně natáhnul ruce ve snaze ho zachytit – do květináče s rozmarýnem. Po vyčištění zaprášeného displeje jsme na něm nenašli ani škrábnutí, ale Štěpána se od té doby bojíme.

IMG_2921

Na závěrečný mátový čaj jsme se už přesunuli dovnitř.

IMG_2923

Bump :D

IMG_2919

A tohle si prej pořizujeme domů ;)

pondělí 23. července 2012

Několik novinek

Rok (a dva dny) od našeho příjezdu je celkem symbolická doba podělit se na blogu o informaci, že… odjíždíme. Ne hned, zhruba za dva měsíce, ale už jsme rozhodnutí – koncem září nebo začátkem října budu na Irskou kávu psát naposledy. Potom se přesunu, už definitivně, nastálo a se všemi saky paky, na vlastní doménu: blog http://quanti.net/ už pár týdnů běží, zatím potichu a s minimem obsahu, ale plánuju tam mít už všechno; blog osobní, kulturní i cestovatelský roztříděný do rubrik. Jen posterous asi nechám žít dál, líp se na to odkazuje v CV, když člověk nechce zveřejňovat úplně soukromé zápisky.

Že tu nezůstanem nastálo, to nám bylo jasné v zásadě už v době, kdy jsme přijížděli. Tehdy jsme počítali s dobou rok až dva v Irsku a následným přesunem do Švýcarska, USA nebo třeba ještě někam jinam (teoretická možnost byla koneckonců třeba i Austrálie). Irsko nám toho strašně moc dalo. Poznali jsme, jaké to je žít v cizí zemi, být daleko od většiny přátel, spoléhat sami na sebe. Byla to strašně cenná životní zkušenost a jedno z jejích vyústění bylo, že chceme žít v Česku, i přes mizernou politickou kulturu, úroveň médií nebo fakt, že podstatná část prodavaček, číšníků, úředníků a zdravotnického personálu je ještě i po více než dvaceti letech zamrzlá v socialismu. Máme tam rodinu, přátele, oblíbená místa, přírodu, roční období, chleba šumavu, hořčici malvu a točenou kofolu. Máme tam fungující hromadnou dopravu a ne až tak strašnou silniční síť, kina i restaurace s bezplatnou rezervací přes internet a pořád ještě i příležitost dělat věci, které umíme a které nás baví. Lvíčkovi rok v Googlu pracovně hodně dal, ale kromě hromady zkušeností si uvědomil i spoustu věcí, které mu na jeho současné práci nevyhovují. Vracíme se po vzájemné dohodě, původní termín byl jaro příštího roku, ale při myšlence na ještě půlroční pobyt tady jsme byli oba celí schlíplí, zatímco s vyhlídkou na návrat na přelomu září a října jsme pookřáli – takže volba byla jasná.

Mně skončí kontrakt koncem srpna, tři týdny budem mít na balení, pak odevzdáme krabice slovenské přepravní službě a během následujících pár dní spakujem kufry a zvednem kotvy. Musí to být až po 25., aby Lvíček zakončil celý pracovní měsíc (25. nastupoval), ale zároveň ne moc dlouho potom, protože jednak máme nájemní periodu ke 4. každého měsíce, jednak mě musí aerolinky vůbec pustit do letadla, protože už budu cca v 29. týdnu.

V prosinci se nám narodí malé lvíčátko :) Měla jsem v plánu to napsat dřív, dokonce jsem měla připravený speciální kávový název kategorie… jenže jedna věc je něco dopředu naplánovat a druhá pak zjistit, že je to pro mě jednak natolik soukromá věc, že nemám moc chuť o ní psát, za druhé že vlastně není moc co, protože si připadám víceméně pořád stejně (břicho mi ještě moc neroste a pohyby jsou zatím takové nesmělé šťouchání), a za třetí, že mi kafe v zásadě přestalo chutnat, takže si ho buď nedám vůbec, nebo si dám normální (a vypiju ho třeba třetinu nebo polovinu). Bezkofeinovou směs do french pressu jsme si pořídili, ale spíš na popud Lvíčka a určitě se s tím neprolívám denně. Ale tenhle týden jsem v půlce a už mi začínalo být trapné se s věrnými čtenáři nepodělit :).

Těšíme se domů. Všichni tři.

Update: jeden profilový nosík z ultrazvuku ;)

uz_scan

neděle 22. července 2012

Glendalough

Jedno z nejhezčích (a nejtypičtějších) míst v Irsku, nedaleko od Dublinu – a za celý rok, co tu jsme (ano, včera to byl už rok), jsme se nedostali k jeho návštěvě, protože tam nejezdí vlak a neprostupnými houštinami turistické veřejné dopravy jsme se báli prokousávat. Dostali jsme ale tip na autobus, který vás bez zbytečných okecávaček prostě doveze z centra Dublinu do Glendalough a večer zas zpátky, a jelikož sobotní počasí vypadalo slibně, udělali jsme si svačinu a vyrazili na St. Kevins Bus. K našemu nezměrnému překvapení vzali provozovatelé v úvahu příznivou předpověď a vypravili dokonce dva autobusy, které stačily tak akorát k uspokojení poptávky. A teď už záplava fotek. Glendalough je úžasně zachovalý areál kláštera s počátky v 6. století, uprostřed nádherné přírody Wicklow Mountains. Nejprofláklejší je místní válcovitá věž, která se objevuje na spoustě “výběrových irských” fotografií, v mém podání známá též jako Šikmá věž v Glendalough :D.

IMG_2726

Výjev trochu jak z Halloweenu (ostatně malebný klášterní hřbitov neměl moc daleko od toho u disneylandského strašidelného zámku ;)):

IMG_2716

IMG_2728

Ovečky:

IMG_2740

Kostelík svatého Kevina. Někde tam měla být keš, ale bylo tam strašlivě moc lidí a navíc se nám nechtělo crcat s c:geo na Lvíčkově neuvěřitelně shitózním telefonu. Nějak nás tady kešovat neba, věříme, že doma se to zas zlepší.

IMG_2745

Kolem oblasti Glendalough, kam se naštěstí neplatí vstupné (on jenom ten mizerný autobus stojí 20 euro na jednoho), vede “zelená stezka”, částečně po chodníku z prken – klene se totiž nad docela výživnými bažinami :)

IMG_2757

Ale je tam fakt KRÁSNĚ:

IMG_2769

IMG_2775

Výhled ze stezky na Lower lake:

IMG_2774

IMG_2778

Když jsme přišli až skoro k Upper lake, kde stezka končí, rozhodli jsme se odbočit nahoru k vodopádům – jenže jsme se místo toho vmísili na síť stezek Wicklow Mountains National Parku, jehož jsme neměli mapu. Vystoupali jsme pěkný kus převýšení, trochu si zašli, ale viděli jsme pěkný kus přírody a aspoň zabili čas, protože jsme ho měli čtyři hodiny a samotná stezka je tak na hodinu, a to ještě když se člověk zastavuje a fotí a v půlce si ve stánku na parkovišti dá zmrzlinu. Krajina tam silně připomínala české hory a my cestou meditovali, jestli si připadáme víc jako v Podkrkonoší, na Šumavě nebo v Beskydech, zvlášť poté, co jsme zjistili, že všude kolem cesty je borůvčí. A dokonce s ojedinělými borůvkami (nebyla jsem si jistá, jestli je tu na ně už pozdě, nebo naopak brzo, nebo místní odrůdy tak málo plodí :) ale byly tam!).

IMG_2856

Jsou chvíle, kdy trpce litujeme, že oba dva máme tak strašně mizerný orientační smysl. Ani jeden jsme nevěděli, kam jdem, já tušila, že jdem blbě, ale nedokázala jsem to nijak podložit. Až když jsme přišli k ceduli “You’re leaving Wicklow National Park”, shodli jsme se oba, že dál už to fakt asi nemá smysl :). Na druhý pokus jsme se zvládli napojit na tu pravou stezku a ani o vodopády jsme nepřišli:

IMG_2805

Konečně Upper lake. Zrovna se v něm koupali nějací blázniví mladiství Španělé, kterých tam byla horda (spolu s Francouzi a dalšími podnárody většinou pod křídly některé z letních jazykových škol). Ale ono bylo na irské poměry celkem teplo.

IMG_2813

IMG_2817

Lvíček si prohlíží rovněž profláklý Poutnický kříž s jednou uraženou lopatkou.

IMG_2829

Pohled od kříže na jezero:

IMG_2831

U jezera je v malém domečku infocentrum Wicklow Mountains Parku, který se prolíná právě s Glendalough okruhem, aby se to náhodou nepletlo (aspoň že jsou oba značené jiným způsobem). Kromě map a pohledů je v infocentru malá zoologická výstavka – liška je neskutečně plyšová ;)

IMG_2838

Zmiňovaná – a zasloužená – zmrzlina na parkovišti (nehodlám se zaplétat do místních imperiálních označení typu 99 cone a řekla jsem si o “big cone” – jeden dohromady byl tak akorát a za 2,50 jsme do něj dostali i čokotyčinku a topping, me gusta):

IMG_2844

Ještě pár obrázků přírody ze zpáteční cesty ke Glendalough infocentru, kam pro nás v půl šesté měl zase přijet autobus (a kupodivu i přijel, i když asi s desetiminutovým zpožděním):

IMG_2847

IMG_2858

IMG_2861

Dopravní prostředky u místního hotelu (zrovna se tam konala nějaká svatba dokonce). Oboje krása a těžká stylovka :)

IMG_2872

V busu cestou domů jsme oba vytuhli (nebyly to žádné náročné túry, ale ten čerstvý vzduch a terén bez trekových bot, to člověka unaví) a když nás bus vysypal v centru, neměli jsme sílu a náladu na nic jiného, než si skočit na burger do T.G.I. Friday’s, od výstupní stanice co by kamenem dohodil. Výzdobu maj pěknou, burgery dobrý, ginger ale potěšil, nicméně znova už tam asi fakt nemusím (poznámka redakce, Southwest burger pálí dvakrát, i když většinu jalapeňos vyndáte).

IMG_2886

IMG_2889

IMG_2881

IMG_2883