Tři čtvrtě roku po Irsku

Ve středu to bude devět měsíců, co jsme opustili Smaragdový ostrov a vydali se po čtrnácti měsících zpátky začlenit do naší středoevropské zemičky. Spolu s dnem v měsíci sedí i den v týdnu a navíc to bude 29 týdnů, tedy půl roku a tři týdny navrch, co je na světě jeden z důvodů našeho spakování - holčička Brigitka.

Stýská se nám? Ano a ne. Oproti pocitům, které jsme měli při odletu, skutečně přišla nostalgie. Nemine skoro den, aby se nám do vědomí nevloudila vzpomínka na některé z míst, kterými jsme se tak často procházeli (často hlavně proto, že jsme nechtěli válčit s nelogickou, nepřehlednou a nespolehlivou MHD), nebo na naše oblíbené výlety (Howth, Dún Laoghaire apod.). Chybí mi Insomnia a dobré irské maso, šunka a sýr; chybí mi muffiny k snídani a chybí mi Google jako zaměstnavatel. Ale pořád si uvědomujeme, že nevýhod a nedostatků tam bylo mnohem víc, takže bychom tam o moc déle určitě nezůstávali. (Kamarád už je tam asi tři roky a řekla bych, že ZNAČNĚ přesluhuje.)

Ale určitě nás to hodně změnilo a hodně nám to dalo. A pořád uvažujeme, jestli nezkusit ještě nějaké další dobrodružství, když mládě není už tak malinké, ale ještě dost malé na to, aby se při cestování nemusely řešit trable se školkou a podobnými záležitostmi. Nemusí to tak dopadnout, necháváme to, jako vždycky, na osudu. Nicméně shodli jsme se, že bychom se nejspíš úplně nebránili :)

Každopádně, ať už na to dojde, nebo ne, už se nechystám odcházet ze svého domovského blogu. Takže ať už jste to tady našli náhodou a zajímá vás, jak se teď máme, nebo to víte a jen si nemůžete vzpomenout na adresu, pro všechny časy příští čtení o mně a ode mě najdete na http://quanti.net/.

Byli jste skvělí čtenáři a moc vám všem děkuju :)

Irské cedulky 4.

Dneska se trochu zpronevěřím názvu, první tři fotky jsou totiž ještě z loňských Velikonoc v Lužickém Srbsku. Ale nějak jsem neodolala... kdo že je to vlastně ten Kristus?

Politická korektnost taky ještě nedospěla všude :D

Bus se značkou BUS! Stylovka :)

A navážem irskými autíčky... jedno leopardí taxi :)

Nazvěte mě úchylem, ale mám slabost pro miniverze dopravních strojů - takže miniválec a minirypadýlko (jo, dokonce jsem jednu dobu měla v plánu napsat knížku pohádek o bagříčkách...)

Zmrzlinářské autíčko:

Výlohy provozoven tuším ze Skerries. Okouzlující formulace :)

Zato nad tímhle tvrzením zůstává rozum stát :D

Roztomile ohleduplný vzkaz na silnici...

...a na závěr strašně roztomilý a na první pohled docela povedený pokus zvrátit úřední zákazy ;)

Irské cedulky 3.

Já vím, posledně nic extra, co? Ale dneska trochu přitlačíme, vybalím v(d)ěčné dopravní značení, vodorovné i svislé.

Když jde o děti, radši nejezděte vůbec žádnou rychlostí.

Tuhletu značku jsem popravdě (radši) nepochopila vůbec...?

Tohle předpokládám, že je nějaká obdoba českého "průjezd zakázán". Ale přece jenom - proč by měl člověk někam jezdit, kdyby tam nechtěl? ;)

Tohle připomíná cedulky z Portálu. Nebo je to značení U-rampy?

Aha, ne, varování před výkopem.

Problém Buridanova osla... přenesený na chodce.

Pojem plant znám jako označení pro rostlinu i pro továrnu. Že se používá i pro těžkou mechanizaci, to jsem, popravdě, netušila - ale tak jako tak mi tahle cedulka neodmyslitelně evokuje trifidy.

No a tohle sice není tak úplně dopravní značka, ale... roztomilá cedulka na autě :)

Irské cedulky 2.

Vývěsky, hlavně ty na černých tabulích před hospodami, jsou v Irsku celkem vděčným prostředkem lidové tvořivosti. Kolem téhle jsme šli jednou náhodou v centru:

Zato tohle café jsme měli kousek od bydliště a ačkoli jsme tam nikdy nebyli, vtipných textů jsem zachytila několik. Tenhle je asi nejvýstižnější :D

Ale po irském olympijském šílenství (země získala nečekaných pět medailí, z toho čtyři v boxu...) pobavilo i tohle :)

Apropó - sporty. Hlavně ty míčové jsou v Irsku hodně oblíbená věc, tenhle plakát není nijak zvlášť vtipný, spíš mě upoutal pěkným zpracováním...

A stejně tak nijak zvlášť výjimečný poutač na kavárnu, ale zaujal nadšením :)

Irské cedulky 1.

V "pozůstalosti" jsem objevila složku irských cedulek, které jsem si shromažďovala, až budu mít čas z nich udělat blog... a nakonec přišel frmol před odjezdem, fofr po příjezdu a pak už jsem irskou kávu vlastně oficiálně uzavřela. Ale vracím se k nim, jednak myslím, že je to takové příjemné adventní rozptýlení a jednak je to příjemné rozptýlení i pro mě :)

Pod vlivem včerejšího vysílání Twilightu neodolám a začnu nesetříděným pel-melem, který obsahuje i jednu hřbitovní fotku z Glasnevinu. (Další díly seriálu už by měly být víceméně tematické - třeba evergreeny typu dopravní značení :))

Mimochodem, TV Mini se taky vyznamenalo:

Tohle mě vyloženě potěšilo, možná proto, že pod vlivem francouzských reálií jsem velmi dlouho vyslovovala zásadně "sídr":

Téhle budově nedaleko od domova jsme tvrdohlavě říkali "Cucumberland House". Měla jsem v úmyslu to tam připhotoshopovat, ale jsem líná :)

Psí známky (mě aspoň fascinovaly):

Olympijská smoothies včetně sladěného oficiálního znaku (a ano, tyhle lahvičky mi pořád docela chybí - nějaká smoothies jsem tu v krámě objevila, ale bojím se je vyzkoušet; to prostě nemůže být totéž co innocenty :))

Sony... taky máte pocit, že to není úplně ono? :)

Smutné irské zátiší s rozbitými lucerničkami (vítr, no)...

A nakonec, vlastně ani nevím pořádně proč - krávokůň...

Belfast Cab Tour

Menší překvápko pro ty, kdo si ještě nevyndali Irskou kávu ze čtečky - mimino má termín za týden, ale já jako správná plašící prvomatka už mám všechno přichystané a zabalené, počasí je nahouby, takže na procházky to není, na dlouhé výlety autem už taky ne... takže jsem založila štítek Lógr a když situace dovolí, doplním ještě pár dlouhodobých restů.

V Belfastu jsme byli začátkem roku, v době, kdy jsem ještě nebyla těhotná, takže je to doopravdy obludně starý dluh, ale já pořád tak nějak čekala, že mi to v hlavě správně uzraje. Že dojdu k tomu, kdo byl v těch dlouholetých sporech vlastně v právu, kdo byl nebo nebyl terorista a jestli fandit irským katolíkům nebo britským protestantům. Za ten necelý rok se mi to pořád úplně neuleželo, takže jsem dospěla k názoru, že to nejspíš stejně nejde - ale zároveň se na Severní Irsko už nebudu nikdy dívat jako dřív.

Náš taxikář, kterého jsme si namátkou vytipovali v katalogu belfastských atrakcí (různých cab tours je tam kolem desítky), se jmenoval Bobby, měl profialovělou tvář náruživých kuřáků a velký taxík, který oproti vžitému názvu nebyl černý, ale jakýsi stříbrný fiat. Tím ale ovšem zklamaná očekávání končila - i přes silný irský přízvuk a záchvaty kašle bylo Bobbymu dobře rozumět a z jeho přehledu historie Severního Irska poodkrývané na několika zastávkách běhal mráz po zádech.

Nebudu tu dělat historickou přednášku - kdo chcete, něco si o tom zjistěte, případně se do Belfastu sami vypravte: přestože je tam dnes poměrně klid, historie vykukuje - mimo nábožensky a politicky víceméně neutrální turistické centrum - zpoza každého rohu. Zeď mezi katolickou a protestantskou částí města. Historky o ryze protestantských továrnách, kam katolíka prostě nevzali. Zoufalé snahy katolíků o dosažení stejné úrovně nezávislosti, jakou měli jejich spoluostrované v ostatních třech oblastech irského ostrova, narážející na vládní elitu protestantů dosazených královnou, která se koncentrovala právě na severu. Fakt to neměli lehké a nešťastné kroky byly bezpochyby na obou stranách, přesto - nepopírám, že po vyprávění z pohledu Bobbyho, který pochopitelně stál na straně katolíků - byly moje sympatie spíš na straně separatistů. Mimochodem, v jisté době prý v Londýně do hospody nesměli černoši, psi a Irové...

Fotek mám sice hodně, ale bez obsáhlého komentáře jich stačí jen pár. Zeď, kde se vyjadřují pouliční umělci i k současným problémům; sídlo Sinn Fein s portrétem revolucionáře Bobbyho Sandse; memoriál katolíkům padlým v pouličních bojích; velká uzavíratelná zeď oddělující katolickou a protestantskou část města a nakonec převážně protestantské murals - některé nahánějí strach i z obrázků, ale celková atmosféra je nepřenosná.

A na závěr nemůžu najít nic výstižnějšího než citaci z Čapkových Anglických listů - je kraťoučká a určitě stojí za přečtení. Tenhle kus Evropy je prostě... nechci říct prokletý, ale každopádně historicky hodně nešťastný. Nikdy jsem nechápala, odkud se zrodilo rčení "luck of the Irish", kromě zoufalé snahy ho konečně přivolat...

Usazování

Ve středu to byly dva týdny, co jsme přiletěli. Prvních pár dní bylo náročných, ale především kvůli tomu, že jsme neměli vlastní bydlení. Jestli ještě někdy někam vycestujem, musíme mít doma vybudované zázemí (pomíjím teď katastrofické scénáře totálního kolapsu země a nucené emigrace doživotně).

Na Irsko jsem si vzpomněla poprvé po týdnu od odletu, tj. minulou středu, a to na Piff Poof Gone Bar a Innnocent smoothies. Žrádlo. Jak přízemní.

(Nic jiného mi zatím z irského jídla nechybí. Jehněčí – furt nic. Hovězí taky ne. A Kerrygold mají v Intersparu, kdyby byla krize… jenže se změnou prostředí jsme si velmi rychle zvykli zase na nesolené máslo.)

Pak mi někdy tenhle týden proběhlo hlavou, že bych si někdy zašla na raile, a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to tak jednoduché nebude. A z nějakého důvodu jsem si vzpomněla i na Dundrum Shopping Centre, i když teď bydlíme přímo u Metropole Zličín a to je o řád jinde :)

To je všechno. Aklimatizovali jsme se dobře – nejšťastnější jsem, když si dám chleba nebo rohlík s debrecínkou, madelandem, vysočinou a podobnými výdobytky civilizace – a Irsko mi nechybí. Třeba začne. Ale momentálně jsem fakt ráda, že jsme zase tam, kde jsme.

Tímhle příspěvkem tedy asi irská káva skončí (nevylučuju příležitostné nostalgické nebo jinak tematické zápisky :D). Kdo byste mě chtěli dál číst, máte příležitost na mém univerzálním blogu Quanti.net. Z toho už bych se nikam stěhovat neměla.

Na závěr bych chtěla poděkovat vám všem čtenářům aspoň za pasivní účast na naší irské expedici. Přes všechny peripetie, komplikace a stížnosti to celé bylo moc fajn…