Belfast 2.: Šikmá věž a Velká ryba

Na oběd jsme si zašli do stylového pubu v jedné z úzkých uliček, vlastně průchodů ne nepodobných "slips" v Kilkenny; tady se jim říká "entries". Lvíček si dal chicken&ham pie, což byla klamavá reklama na pie plný hub (ještěže jsem si ho nedala taky), a já se rozhodla vyzkoušet "vyhlášený seafood chowder" a srovnat ho s tím nejvyhlášenějším, který mají u nás ve Schoolhouse Hotelu. Porci velikosti "pot" mi skutečně donesli v plechovém kastrůlku a vyjedla jsem ji skoro celou, až na pár brambor. (Taky jsem vůbec neměla potřebu svačit.)

Odpoledne jsme šli k vodě. Belfastská řeka se jmenuje Lagan a z místního přístavu vyrazil na svoji premiérovou plavbu zmiňovaný Titanic. Belfastský taxikář se nám dušoval, že byl v mateřských docích úplně v pořádku a za všechno můžou Angličani :) Blízko u vody je, logicky, bývalá celnice - a taky místní zajímavost, šikmá věž, která se propadá vinou nestabilního podloží. Špatně se to fotí, ale snad to je znát aspoň trochu (naživo je to vidět dost).

Pár fotek u řeky a na mostě:

U mostu je skvělá věc - skulptura Big Fish, která znázorňuje obřího lososa pokrytého vizuálními a textovými úryvky z belfastské historie, vyvedenými v modrotisku. Samozřejmě jsem se u něj musela vyfotit. Lézt se na něj nesmělo, ale takové akrobacie bych stejně nebyla schopná :)

Kostičky rozházené po trávníku nám připomněly rozházené Companion Cubes v místnostech Portálu... jen tak na okraj :)

Důkaz, že librou se platilo před pár lety i v "našem" Irsku - librové bankovky vydané Bank of Ireland. Speciální severoirské libry tu mají mimochodem doteď, stejně jako ve Skotsku jsou skotské, jak aspoň tvrdí tchán, který tam před lety byl.

Pár náhodných fotek z okolí řeky - socha Harmonie (docela bych ji chtěla vidět nasvícenou), Lvíček jako Sisyfos a dojemná cedulka cyklostezky.

Na konci našeho taxivýletu nás taxikář vyklopil před nejslavnější belfastskou hospodou, The Crown. Chtěli jsme si tam dát kafe (na pivo bylo ještě trochu brzo), ale byla natřiskaná turisty, tak jsme to vzdali a šli zkusit údajně nejlepší kavárnu v Belfastu - názvem California Coffee sice trochu vzbuzovala pochybnosti, ale minimálně ta pěna na cappuccinu byla nejlepší, jakou mi kdy kde udělali - a mimoto tam prodávali vlastní praženou kávu, což bývá většinou aspoň nějaká záruka, že vedení zajímá káva a ne jenom kšeft. Správně jste vydedukovali, že ani tentokrát nepřijdete o vysmáté fotky nad kafem :D

A bonusově rudá ruka Ulsteru - kdo se chce trochu znechutit, může si přečíst pověst (English only).

Tohle byla civilní, britská, současná tvář Belfastu, přesněji řečeno jeho centra. Jak vypadají místa, kde po několik desetiletí doutnaly nepokoje? Proč nejsou v Severním Irsku dvojjazyčné nápisy? Je to spíš Irsko nebo spíš Británie? A jak je to vlastně s tím terorismem a nacionalismem? K tomu mám připravenou speciální sérii fotek ze zastávek na naší "black cab tour".

Belfast 1.: První dojmy

"Jedete na sever?" přátelsky zahalekal taxikář asijských rysů, když jsme ve čtvrt na osm požádali o odvoz na nádraží Connolly. "Ano, do Belfastu," opáčil Lvíček a taxikář skoro spadnul ze sedačky. Belfast má pořád špatnou pověst a my, když jsme vystoupili z vlaku a vyšli z nádraží, nedokázali pochopit proč. Město na nás působilo vyloženě příjemně. Nefoukalo tam, semafory fungovaly lidsky a po celém centru nejenže stály skoro na každém rohu rozcestníky k hlavním zajímavostem, ale před každou důležitou budovou (a na hlavních ulicích a náměstích) jste mohli najít informační panely s její historií a funkcí. Britská organizovanost byla znát na každém kroku a náš pocit se podobal tomu při překročení hranic s Německem: civilizovanější země.

George's Market byla první památka, na kterou jsme narazili úplně neplánovaně cestou do středu města. Kromě toho, že šlo o historické tržiště, to totiž bylo i tržiště aktuální - a asi nejhezčí, které jsem kdy viděla. V Dublinu jsem nic takového neviděla ani vzdáleně a z pražských farmářských trhů se mu blížily jen ty nejlepší stánky. Všude ohromně krásné a čerstvé maso, zelenina, vajíčka, sýry, ale i pečivo, dortíky, čokoláda, sypaný čaj nebo rukodělné výrobky (nejvíc se mi líbila skleněná podložka pod čajovou konvici s motivem čtyřlístků). Neměli jsme ale ani libru, takže jsme se jen pokochali a pokračovali do návštěvnického centra.

Návštěvnické centrum se v Belfastu jmenuje sympaticky "welcome centre" a nejde jenom o výdejnu letáčků - můžete se tu poradit stran belfastského turismu snad o všem, koupit lístky na bus nebo kulturní akce a kromě dalších služeb typu úschovny zavazadel centrum obsahuje i krámek se suvenýry, vtipnou změť těch irských s ovcemi, trojlístky a leprikóny, britských k 60. výročí vlády královny Alžběty a pár severoirských, které se soustředí na dvě hlavní témata - Titanic a Giant's Causeway. Natankovali jsme turistickou příručku a vyrazili projít centrum.

Centrum je maličké, prošli jsme ho asi třikrát křížem krážem tam a zpátky. V zásadě se od výstavné radnice rozbíhá několik ulic; ty hlavní jsou poměrně široké nákupní bulváry - strašně se mi třeba líbila ulice, která končila zastřešeným průchodem nákupním centrem.

Při průchodu centrem jsme narazili (dokonce několikrát) na obrovský průvod. Později jsme zjistili, že šlo o výroční pochod, memoriál UDR, ale o politice až později. V tu chvíli jsem se spokojila s pěkným videem do challenge.

Postupně jsme objevovali další zajímavá místa - městskou knihovnu z červeného pískovce, univerzitu, katedrálu sv. Anny s různě vzorovanými sloupy nebo přilehlé "náměstí" Writer's Square vzniklé z oblasti vybombardované za války. V dlažbě se tam objevují citáty irských spisovatelů, ale to není ten hlavní důvod, proč je zajímavé.

Na Writer's Square a v jeho okolí poprvé narazíte na připomínku toho, že Belfast není jen moderní, spořádané a klidné město, jak se zdá z centra. Writer's Square je místem protestů, to vidíte už z nálepky Gaeilge!, tedy Irština!, výhrůžně překrývající ceduli se zákazem pití alkoholu na veřejnosti. V době naší návštěvy tam kempovali účastníci hnutí Occupy Belfast. A když se zanoříte do vedlejších uliček, začnete mít trošičku strach: jsou temné, úzké, špinavé a křivolaké, v ničem nepřipomínající spořádané a vyfintěné centrum.

Po návštěvě těchhle míst se začne pečlivě budovaná image Belfastu, podporovaná bezpochyby štědrými dotacemi z britského fondu pro turistický ruch, pomalu rozpadat. Dojde vám, že tohle město má za sebou pěkně krvavou historii, a cílem návštěvy by neměla být prohlídka hradů, radnic nebo muzeí, ale atrakce, kterou nikdo (minimálně oficiální turistické stránky a centra) příliš nepropaguje a která je v průvodcích decentně skrytá v kategorii "City Tours": hodinu a půl trvající okruh speciálním taxíkem, jehož řidič, rodilý Belfasťan, vás proveze po všech relevantních místech belfastských nepokojů.

Pokračování příště

Valentýn a Pancake Tuesday

Nikdy jsme si na Valentýna nepotrpěli natolik, abychom dychtivým obchodníkům dávali vydělat na posrdíčkovaných zamilovaných nesmyslech. Na druhou stranu, svátky jsem vždycky měla ráda, a to prakticky jakékoli. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří vždycky začnou vykřikovat něco o "slavení na povel" - mě prostě baví "zvláštní příležitosti", sváteční vaření a pečení, neobvyklé činnosti, rekvizity a oslavy. Kompromisně jsme proto Valentýna využívali většinou k tomu, abychom si zašli na večeři; nic natolik významného, aby se dalo říct, že tomu propadli, ale zase si aspoň symbolicky vyhradit večer pro sebe a náš vztah. Většinou jsme se jedním dechem snažili trochu to zlehčit, taková Doba kamenná není zrovna extra romantický restaurant ;)

To ale bylo v ČR, kde jsme jasně cítili, že Valentýn "není doma". V Irsku byla situace jiná - tady je ten svátek tak nějak přirozený a ani regály s bonboniérami, kytkami a valentýnkami neiritovaly tak jako doma. Naopak, docela se mi líbily, stejně jako další valentýnské tradice, třeba Red Velvet Cupcakes, a rozhodla jsem se, že je na Valentýna upeču. Jenže to by nebyl Google, aby mě nevypek: Red Velvet Cupcakes byly celý den v kuchyňkách a Lvíček si jeden vzal na svačinu. Tak přece nebudu péct to samé, řekla jsem si a rozhodla se upéct valentýnské kokosky, obarvené na růžovo potravinářským barvivem připraveným na ty cupcaky.

Jenže jsem přišla domů - shodou okolností to bylo v úterý, jediný den, kdy z práce nechodíme spolu, protože Lvíček má pravidelný večerní meeting - a na stole stála ve váze růže a vedle ní valentýnka! No, cítila jsem se zahanbená a měla jsem pocit, že to blbý kokosky nemůžou vynahradit, ale Lvíček byl i za ně rád :).

No a dneska, týden po Valentýnu, bylo Masopustní úterý, neboli Shrove Tuesday. Po předchozí zkušenosti jsem se skoro celý týden těšila na palačinky nebo lívanečky - z dosavadních zážitků, ať už šlo o tematické jídlo k Halloweenu, na Thanksgiving nebo na Vánoce, jsem si vyvodila, že Google je stejný magor do svátků, jako jsem já, takže pancakes na Pancake Tuesday prostě být musí. (Pro jistotu jsme si je udělali v neděli k snídani, abychom nebyli zklamaní - ale stejně!)

A byla jsem zase překvapená: nejenom, že byly, ale na speciálním stole u snídaně bylo lívanečků, palačinek a smažených placiček asi pět nebo šest druhů. A k obědu prý byly jako dezert taky. Dala jsem si borůvkové s javorovým sirupem... mňam!

Jaro ve Phoenix parku

Celý víkend byl víceméně zastíněn pátečním zážitkem - zvlášť sobota, kdy bylo tak hnusně a větrno, že jsme nakonec nikam daleko nešli. V neděli jsme se ale chtěli znova podívat do Phoenix parku (Phoe asi zvoní v uších ;)) a dát druhou šanci kavárničce, kde jsme před Vánoci neměli cash na zákusky.

Byla to dobrá volba. Bylo krásně a v parku kvetla hromada kytiček. Přišla se na ně podívat taky hromada lidí, ale většina z nich se odklonila do zoo, zatímco my jsme se rozhodli "střihnout" cestu napříč parkem, mimo asfaltky, po trávě. Tedy po trávě...

Zem, po které jsme šli, byla posetá miliony důlků. Pár chvil nám trvalo, než nám došlo, že důlky jsou od kopaček a že směřujem do oblasti plné poloamatérských fotbalo-rugbyo-hurlingových hřišť. (Z fotbalového zápasu jsem pořídila video do challenge, ale ještě si nejsem jistá, co s ním provedu, protože z téhož dne mám ještě straku, která si hraje s obalem od chipsů. Mám sestříhávat, nebo vybrat jen jedno. Stalo se vám to taky?)

Phoenix park je pěkně dlouhý, když ho máte přejít po vlastní ose, ale nakonec jsme do naší kavárničky došli. Nepropadlo by tam jablko - u pultu fronta asi dvaceti lidí! Kombinace hezkého dne a jediného podniku široko daleko... Ale rozhodli jsme se, že si to kafe zasloužíme, tak jsme si ji vystáli. To už jsme byli fakt hodně utahaní. Nakonec jsme si dokonce sedli (v patře, i když pár lidí sedělo i venku a bylo tak teplo, že bychom to myslím zvládli taky) a vychutnali si i cheescake a rebarborový koláč s lesním ovocem. Yum. Cappuccino mělo mizernou pěnu, ale to jsem jim v tom kalupu dokázala odpustit.

Zpátky na tramvaj se nám přes celý park už rozhodně nechtělo, tak jsme zamířili na nádražíčko, které už sice není na DARTu, ale jezdí přes něj do centra Commutery, docela často. A funguje na dobíjecí kartu pro MHD.

(Taky máte tak rádi nádraží?)