To, kolik má člověk věcí, je strašně relativní záležitost (vždycky si připomínám Diogena). Jsem geneticky zatížená tak, jako spousta lidí - ve stylu "co kdyby se to ještě hodilo" a "to si někdy určitě přečtu". Snažím se s tím bojovat.
Ještě dávno předtím, než se vůbec začala rýsovat možnost odjezdu do Irska, jsme byli rozhodnutí, že si v horizontu nějakého půl roku po Jirkově dostudování vezmeme hypotéku a pořídíme si něco vlastního. Bylo mi jasné, že stěhovat bychom se měli s minimem věcí, takže redukce probíhala průběžně, systematicky hlavně na přelomu roku, kdy jsem neměla práci.
Jenomže teď jsme ještě v úplně jiné situaci: pár krabic nejzásadnějších věcí, hlavně knížek a pár nejzachovalejších kousků kuchyňského vybavení, budeme moct někde uskladnit; pár krabic (hlavně oblečení a nejzásadnější elektroniky) budeme posílat s sebou. Najednou vyvstává potřeba redukce v mnohem drastičtější míře.
A kupodivu to v té perspektivě jde o moc líp. Když člověk posuzuje věci z hlediska toho, jestli je bude potřebovat přenést z domácnosti do domácnosti, je to rozdíl, než když je posuzuje podle toho, jestli je bude chtít za dva, za tři roky. Přežívá jen to nejdůležitější. A já jsem za to moc ráda.
Neříkám, že to ještě nebude těžké; že ještě u některých věcí nenastane vnitřní boj. Ale určitě to bude zásadnější čistka než jen při stěhování v rámci města. Což je pro mě to nejlepší.
Jenom některých věcí mi asi bude líto... možná budu muset uspořádat nějaký benefiční den otevřených dveří :D
Žádné komentáře:
Okomentovat
Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)