...nebo záchvat smutku, když si uvědomím, co opustím a co z věcí, které považuju za samozřejmé, v Irsku prostě nebude. Zrovna dnes jsme se o tom s Lvíčkem bavili na kafi: zvykání na totálně jiný sortiment zboží (snad s výjimkou coca-coly a dalších ultraglobalizovaných záležitostí), komplikace v dosud naprosto samozřejmých oblastech komunikace - třeba vysvětlování u doktora, co mě trápí, nebo u kadeřnice, jak potřebuju ostříhat; a spousta těch dalších maličkostí, o kterých jsem už psala. Žádná z těch věcí samozřejmě nemá sílu mě zpochybnit nebo odradit, ale přemýšlím o nich často a pokaždé mi tělem projede takové jemné zatrnutí. Lvíček se s tím vypořádává tak, že na to nemyslí pokud možno vůbec :). Ale přece jenom nám častěji či méně často některé věci ten "krok do neznáma" připomínají.
(Pro mě jde navíc o zemi, kde jsem nikdy v životě nebyla. Přijedu tam poprvé a budu tam muset zůstat. To je taky hodně zvláštní pocit.)
Ale i kdyby mě tyhle občasné nálady někdy trochu nahlodaly, stačí mi podívat se na zprávy, otevřít internet, koneckonců často třeba i jenom jít nakoupit nebo se projet tramvají, abych se každý den znova a znova ubezpečovala v tom, že je dobrý nápad tuhle zemi na nějakou dobu opustit. Vládní trapasy na jedné a odborářské vydírání na druhé straně, papalášská rozežranost, absurdní zákony... asi to tu všechno bylo i předtím, ale buď ne v takové míře, nebo už se to zkrátka nakumulovalo a přerostlo mi to přes hlavu. Lidi jsou protivní... škoda slov, zkrátka poslední dobou už snad nepamatuju den, kdy bych si neřekla "čas odsud vypadnout". A čest úžasným lidem v mém okolí, kteří tvoří ty zlaté výjimky potvrzující pravidlo...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)