Poslední den a půl v práci

Před časem jsme si u Adélky slibovali, že napíšem blog o jednom dni v práci (where applicable). Nedostala jsem se k tomu, většinou mi zůstaly přes týden viset nedopsané blogy z víkendu a dostala jsem se k nim až začátkem dalšího víkendu; ještě myslet na práci… pff. Ale pondělí a úterý byly moje poslední dva dny v práci a asi by zasloužily zblognout, i když na nich nebylo v podstatě nic zajímavého.

Měla jsem kontrakt na 11 měsíců a každé pondělí, případně první pracovní den týdne, jsem přišla do práce, zapnula počítač a otevřela Chrome, kde jsem měla trvale otevřený mail a dokument, kam mi manažer vždycky zapisoval rozpis, co budu přes týden dělat. Takže jsem si ho otevřela, mezitím co mi nabootoval počítač jsem si většinou došla pro vodu a čaj (proč u toho sedět a čučet na startovací obrazovku, že jo), přečetla si, co se ode mě chce, a rozhodla se, čím začnu (měla jsem typicky 2-3 druhy úkolů na různých typech dat a jak jsem si to rozvrhla, bylo na mně, jen jsem se snažila, aby to vyšlo na plusmínus 8 hodin denně). Měla jsem kvóty na rychlost, tj. kolik těch dat stihnu zpracovat za hodinu, to se sledovalo a když jsem to neplnila, ozval se manažer, co že se děje.

Nuda, co? Taky že byla. Ze začátku to byla docela zábava, protože ta práce s daty nebylo jen úplně tupé klikání, muselo se u toho myslet a první týdny byly spíš jako placené luštění hádanek. Ale postupem času urputně převážilo klikání a kvóty a jak mi potvrdily kolegyně, které na jejich staré místo vzali podruhé, jedenáct měsíců (maximální trvání kontraktu) bylo naprosto na hraně to vydržet a tříměsíční pauza mezi kontrakty (taky povinná) byla zase minimem duševní hygieny, než to člověk všechno vytřepal z hlavy a byl schopný dát si to ještě jednou. (Ale stejně je obdivuju.)

Na druhou stranu, měla taky spoustu pozitivních faktorů. První byla, že mě naprosto nikdo neotravoval a nikdo (kromě šéfa a občasných konzultací s kolegy) po mně nic nechtěl. Dřív by to byl můj sen, ale popravdě, mám pocit, že jsem se posunula do stavu mysli,v kterém mi vytelefonovávání a vymailovávání už není tak strašně proti mysli. Ona ta nulová nutnost něco organizovat a zařizovat s sebou nese prakticky neoddělitelně taky nulovou kreativitu a to, že je vám vaše práce vlastně ukradená, protože výsledky nevidíte – to vidí jenom lingvisti, kteří s nimi dál pracují – a nemáte možnost cokoli plánovat na dobu delší než týden, vymýšlet vlastní aktivity, přicházet s vlastními projekty, připravovat dlouhodobé cíle… takže jsem zjistila, že všechny ty samoorganizační pozice, do kterých mě život natlačil, mi vlastně vyhovovaly mnohem víc, než být prostě lopata, i když lopata s všeobecným přehledem, jazykovými znalostmi, internetovým povědomím a bla bla bla.

Super bylo moct si kdykoli jít odpočinout na jeden z mnoha gaučů, dát si čaj, kafe, ovoce, jogurt, cereálie s mlékem nebo nějaký snack zadarmo, chodit s Lvíčkem na firemní snídaně a obědy (to nám ušetřilo fakt strašně moc peněz) anebo si jít s kolegy zahrát fotbálek nebo pingpong (což jsem sice nedělala, ale někteří z kolegů trávili u pinčesu půlku pracovní doby a pak doháněli kvóty po nocích :D).

Abych se teda vrátila k těm posledním dnům – jako obvykle jsem ráno začala s prací, kolem jedenácté si dala svačinu, v půl jedné šla na oběd a procházku s Lvíčkem (v pondělí teda ne, protože celý den pršelo a nejvíc tehdy, když jsem šla domů, mléé), po hodince se vrátila k práci, pak si dala svačinu kolem čtvrté a cca v šest odcházela. V úterý jsem se sbalila kolem čtvrté (abych aspoň poslední týden naplnila normy, protože jak se blížím do třetího trimestru, už se mi i vsedě u počítače hůř dýchá, tak jsem si musela každou chvíli odpočinout na gauči… a do toho balení “švestek” jako hrníček, pantofle, kalendář…), rozloučila se s oblíbeným kolegou, který měl dovolenou a propásl moji “oficiální” rozlučku v pátek, no a… odešla. Oficiálně tedy na dovolenou do konce týdne, takže mi ještě funguje vstupní karta a všechno, ale zkrátka už pápá lálá.

Bylo to fajn, ale bylo toho tak akorát – především kvůli demotivaci, ale i fyzicky už se mi zvládalo hůř. Celé těhotenství jsem se snažila být aktivní, do nějakého pátého měsíce jsme chodili na túry po útesech a každý den, když neprší, jsme aspoň půl hodiny na procházce, ale se smutkem musím přiznat, že kdybych měla místo konce kontraktu odcházet na regulérní maternity leave, což by bylo počítám nejmíň za měsíc, už si moc neumím představit, jak bych to v práci zvládala. (Dneska jsem si na oslavu nové kariéry jako houswife dala po obědě půlhodinového šlofíka a extrémně bodnul :D)

Aspoň už ale začínám vypadat těhotně – ještě do velmi nedávného nedávna měly všechny tři kolegyně (Italka a dvě Francouzky) větší břicho než já… :D

Om nom nom

V době, kdy jsme byli na dovolené, otevřeli v práci novou kantýnu. Zašli jsme ji vyzkoušet a od té doby prakticky nechodíme nikam jinam, vaří tam skvěle a je to tam super. Kromě toho tam čtvrtého července byl i mobilní obchod s Google suvenýry a i když si Googler nic nekoupil, mohl si vzít zadarmo lízátko a hrneček ;)

Lvíček si vyzkoušel jízdu s androidem na dálkové ovládání (já taky):

Jídelna je přes celé patro, jsou tam nízké stolky, vysoké barové stolky, polouzavřené i úplně uzavřené boxy a je to tam boží. Nějak jsem nefotila nic jiného než snídaně, takže pro ilustraci:

Jeden z polouzavřených boxů + výhled na Kanál:

Ale tu nejskvělejší věc jsem si nechala nakonec: v nové jídelně je totiž automat na zmrzlinu, kde si můžete sami načepovat smetanovou (jak z mekáče) nebo – pro dietáře – mražený jogurt, a ozdobit tekutým i sypkým toppingem… sen. (Z bezpečnostních důvodů jsme ji omezili na cca jednu týdně :))

Pracovní stěhování

Dlouho jsem nepsala o práci. Nebylo vlastně co. Dělat v Googlu neznamená válet se celej den na gauči, hrát fotbálek a pinčes a cpát se ovocem, sušenkama a čipsama zadarmo, to doufám většina z vás chápe, i když nepopírám, že čas od času je to fajn využít, zašívárnu s lenoškama bych zavedla v každý firmě povinně (to už se musí starat každej manažer, aby mu tam podřízený netrávili půlku pracovní doby, a to se dá ošéfovat realisticky nastavenejma a vyžadovanejma normama) a jídlo a limonády už mi nějak přijde nenormální, že jinde zadarmo nejsou, to bude jednou asi pěkně debilní zvykání (ale v AVG jsme teda měli aspoň ovoce a to bylo fakt fajn).

Ale odbočuju od tématu. Samozřejmě práce v Googlu je jenom tak sexy, jak je sexy její náplň, kolegové a manažer, stejně jako práce kdekoli jinde - nikam jsem nešla a odnikud neodcházela kvůli benefitům, vždycky záleželo na práci a na lidech (a na penězích, samozřejmě, ale od doby, co nejsem hlavní zdroj rodinných příjmů, má pro mě tenhle aspekt čím dál menší váhu). O náplni jednak mluvit nemůžu a jednak je fakt poměrně nudná, respektive ne nudná, ale stereotypní, a to i když se střídá několik dílčích typů činnosti. Skoro mám pocit, že 11 měsíců, na které máme kontrakty, je tak akorát, než by jeden vyskočil z okna. Pár kolegyň se sice po jeho skončení vrátilo na druhý cyklus, ale za prvé mám pocit, že předtím všechny dělaly trochu jinou práci (určitě minimálně dvě ze čtyř), a za druhé mezi tím měly cca 3měsíční pauzu, což mi připadá jako minimum na vypláchnutí hlavy.

Jako jeden z mála týmů jsme pro sebe měli kancelář, i když se tomu tak dalo říkat jen se zavřenýma očima – šlo o předělanou zasedačku, navíc v relativně staré budově, kde byla poměrně zastaralá klimatizace fungující na principu 1) chladí, 2) topí. Nic jako termostat neexistovalo. Samozřejmě že i v nelidském irském květnu s dvanáctistupňovými teplotami zapínali skandinávští kolegové “chladit” a mně jeden z výdechů foukal na zápěstí a to mi pak mrzlo, děsně nahouby pocit, kdo to neznáte :D Tak jsem jim to vždycky vypla, oni to pak vždycky zapli, and so on...
Před dvěma týdny jsme se dozvěděli, že se budem stěhovat, jupíjajej! A v pátek skutečně přiběhli stěhovací maníci, naložili krabice a vyložili je v nové budově. První mírné zklamání bylo, že místo zcela nově zrekonstruovaného nejvyššího mrakodrapu v Dublinu (13 pater, ehm) jde o vedlejší budovu, které má Google pronajatou jen část. Dneska jsem si tady vybalila, aklimatizovala jsem se a můžu sumarizovat dojmy. Takže plusy:

• problémy s klimatizací se opravdu minimalizovaly (zdráhám se po jednom dni napsat vyřešily, ale vypadá to nadějně)
• je to openspace, ale není tak hrozný jako některé jiné, máme poměrně dost soukromí
• mikrokuchyňka je na rozdíl od předchozího působiště kousíček a pořád plná, protože lidí je tu stále málo.

A mínusy:

• záchody jsou v mimogooglí části budovy a abychom na ně mohli chodit, potřebujeme ještě jednu separátní otevírací kartu!!! to je asi největší fail ever, záchody mimo kancelář, navíc s navíjecími hadrovými ručníky místo papírových, sušáky na čudlík místo airbladů a automaty na tampóny za prachy místo zadarmo (jo, vím, to už je zhejčkanost, ale stejně – snad máme mít jednotné podmínky všude...)
• nějak tu nemůžu dejchat a každou chvíli musím odbíhat ven na vzduch (nedostatek kyslíku má taky vliv na moje pracovní schopnosti, ale to můžou být taky zkreslené výsledky jen dneškem, kdy je venku fakt hnusně, tlak nahovno a hlava mě bolí asi taky hlavně z počasí)
• vlastně tu vůbec nic není, pár uzavřených sedaček na takové polosoukromé sezení a v atriu pinčesový stůl (to mě nebere, protože jsem nikdy nehrála ani kulečník, ani fotbálek, ale nějaká vyloženě odpočinková oblast tu není, ani telefonní budka, které byly super, když si člověk potřeboval něco v klidu vyřídit, o samostatné relaxační místnosti nebo obědové restauraci přímo v budově ani nemluvím)... jo, jsou to problémy prvního světa, ale chci jenom přiblížit ten pocit, že místo v relativním centru dění jsme teď v úplný řiti a na okraji :)

Ale mám u stolu šuplíčky, tak jsem zas trochu smířenější. A výhled do zeleně je taky plusovej bodík. Nějak to tu překlepu, to zas ne že ne.

Valentýn a Pancake Tuesday

Nikdy jsme si na Valentýna nepotrpěli natolik, abychom dychtivým obchodníkům dávali vydělat na posrdíčkovaných zamilovaných nesmyslech. Na druhou stranu, svátky jsem vždycky měla ráda, a to prakticky jakékoli. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří vždycky začnou vykřikovat něco o "slavení na povel" - mě prostě baví "zvláštní příležitosti", sváteční vaření a pečení, neobvyklé činnosti, rekvizity a oslavy. Kompromisně jsme proto Valentýna využívali většinou k tomu, abychom si zašli na večeři; nic natolik významného, aby se dalo říct, že tomu propadli, ale zase si aspoň symbolicky vyhradit večer pro sebe a náš vztah. Většinou jsme se jedním dechem snažili trochu to zlehčit, taková Doba kamenná není zrovna extra romantický restaurant ;)

To ale bylo v ČR, kde jsme jasně cítili, že Valentýn "není doma". V Irsku byla situace jiná - tady je ten svátek tak nějak přirozený a ani regály s bonboniérami, kytkami a valentýnkami neiritovaly tak jako doma. Naopak, docela se mi líbily, stejně jako další valentýnské tradice, třeba Red Velvet Cupcakes, a rozhodla jsem se, že je na Valentýna upeču. Jenže to by nebyl Google, aby mě nevypek: Red Velvet Cupcakes byly celý den v kuchyňkách a Lvíček si jeden vzal na svačinu. Tak přece nebudu péct to samé, řekla jsem si a rozhodla se upéct valentýnské kokosky, obarvené na růžovo potravinářským barvivem připraveným na ty cupcaky.

Jenže jsem přišla domů - shodou okolností to bylo v úterý, jediný den, kdy z práce nechodíme spolu, protože Lvíček má pravidelný večerní meeting - a na stole stála ve váze růže a vedle ní valentýnka! No, cítila jsem se zahanbená a měla jsem pocit, že to blbý kokosky nemůžou vynahradit, ale Lvíček byl i za ně rád :).

No a dneska, týden po Valentýnu, bylo Masopustní úterý, neboli Shrove Tuesday. Po předchozí zkušenosti jsem se skoro celý týden těšila na palačinky nebo lívanečky - z dosavadních zážitků, ať už šlo o tematické jídlo k Halloweenu, na Thanksgiving nebo na Vánoce, jsem si vyvodila, že Google je stejný magor do svátků, jako jsem já, takže pancakes na Pancake Tuesday prostě být musí. (Pro jistotu jsme si je udělali v neděli k snídani, abychom nebyli zklamaní - ale stejně!)

A byla jsem zase překvapená: nejenom, že byly, ale na speciálním stole u snídaně bylo lívanečků, palačinek a smažených placiček asi pět nebo šest druhů. A k obědu prý byly jako dezert taky. Dala jsem si borůvkové s javorovým sirupem... mňam!

Začínám se orientovat

Jak po patře a po budově/ách, tak v tom, co vlastně budu dělat. A obojí se mi líbí :)

Zdravá vytíženost pokračuje - rozkoukávám se, učím, a je to dost velkej masakr, ale zároveň dost fascinující masakr... víc toho asi říct nemůžu, ale vypadá to fakt hustě :)

Dneska jsem vyrazila na oběd s úplně jinými lidmi, z kterých jsem se včera přestavila jen se Španělkou Paulou. Partu doplnila nejhůř oblečená Francouzka, jakou jsem kdy viděla (nepadnoucí džíny, nějakej klon conversek a ucouraný svetr, wtf), Holanďan v růžové košili (po obědě si přinesl jako dezert chleba s nějakým sýrem, co prakticky tekl, hned jsem si vzpomněla na Adelku XD) a dva chlápci, u kterých jsem ani nepátrala po jméně nebo národnosti, protože tenhle týden oba končí (ale myslím že jeden byl taky Holanďan a druhý Španěl).

Růžovej Holanďan se jmenuje Jan, představování to bylo vtipný ;). Kromě toho jsem se ráno a večer dala do řeči s celkem fajn Němkou a čas od času mě osloví komunikativní Mohammad. Jako doufám, že s ním nezůstanu nikde sama, protože mi kapku připomíná Turky z dovolený a občas mívá divný řeči; když jsme byli večer v kanclu asi jenom 4 a já se bavila s Němkou, že jsem se ve škole neučila německy, ale francouzsky, tak poznamenal, že umí dobře francouzsky, ale ne mluvit... ehh. Ono se tam vtipkuje docela dost, ale tohle už je na mě asi příliš :)

Ale to byl jedinej takovej awkward moment, jinak jsou všichni milí A slušní. Konkrétně šéf mi trochu připomíná Roberta Downeyho jr., možná trochu kříženého s někým jako je Orlando Bloom, bohužel je strašně nefotogenickej, takže na fotkách v systému není nic z toho poznat. Nakolik dobrej je šéf, to je ještě brzo hodnotit, ale podle prvních zkušeností a vlastně i dojmu z pohovoru určitě nezapadá do škatulky zmrdošéfů, s kterou už mám bohužel pestré zkušenosti.

A je děsně vtipný si uvědomit, že jsme teď vlastně s Lvíčkem kolegové :)

Postamerický ranní blog

Puffin včera smutnila nad tím, že už nebudou americké ranní blogy, tak jí musím udělat radost - jetlag evidentně není pryč ani po třech dnech, takže zatímco v neděli jsem šla spát ve dvanáct a vyspala se dorůžova do osmi, včera jsem zalehla disciplinovaně v jedenáct a vzbudila se v příšerné půl páté.

Tak vám aspoň můžu napsat, co vám dlužím - svoje zážitky a pocity ze včerejška. Ráno jsem si oblíkla stylové tričko s Androidem a vyrazila s asi desetiminutovým předstihem do budovy, kterou mám minutu, takže jsem ještě chvíli bloumala před vchodem a pak si nechala zavolat svého nastávajícího šéfa a počkala na něj na sedačkách - když přišel, zařídil mi dočasný badge a já prodělala změnu z návštěvníka na zaměstnance. Tedy nezaměstnance, jak mám ve smlouvě s agenturou (non-employee), ale stejně. Zvláštní pocit.

Potvrdilo se tak moje očekávání, že nebude žádné soustředění pro nováčky, kterým prošel Lvíček, ono by to asi u těch agenturních lidí nemělo smysl zabít dva týdny něčím, co využijou navíc třeba jen z poloviny. Hození a plavání it is :)

Šéf mě vzal na úvodní sezení, kde mi představil zhruba úlohu týmu v rámci firmy a co mě čeká v nejbližší době, a poslal mi odkaz na videoškolení, které jsem si měla pustit během prvního dne. Potom mě vzal za týmem, ukázal mi pracovní místo a šli jsme celý tým do mikrokuchyňky na kafe. Cestou se mi představovala Kypřanka, Španělka, na místě jsem seděla mezi Maďarem a Němcem, naproti Fince. Trochu blázinec, jmen jsem pochytila minimum, ale konverzace o tom, odkud jsme kdo přišel, kde bydlíme, jaké jsou naše jazyky a nadávání na irské počasí a veřejnou správu probíhala s krásnou samozřejmostí :))

Po návratu jsem dostala sluchátka a šla na video. Zaměstnanci dostávají notebook, já mám... podle toho, jak se na to díváte, ale ano, spíš privilegium nesmět si nosit práci domů a nepracovat mimo pracovní hodiny :)) Mám linuxovou pracovní stanici a jsem spokojená. Navíc mám stůl v celkem narvané místnosti úplně na kraji, tak se nemusím přes nikoho prodírat (ano, klasický letadlový problém okýnko/ulička, ostatní se prodírají přese mě :)).

Na oběd jsem už pomalu myslela, že půjdu sama, ale dostihnul mě Mohammed (tuším Iráčan) a šli jsme ještě s tím Maďarem (má za ženu Japonku) a Němcem. Všichni mají děti, připadala jsem si jak největší cucák (a navíc trochu trapně, že oni z toho agenturního platu živí rodinu a nemají ani nemocenské a tak :/), ale jinak to bylo moc fajn.

Odpoledne první konkrétní školení a cvičení, HTML jsem se musela smát (první stránky jsem si nabušila do Notepadu před víc než 11 lety), ale s CSS jsem se už byla líná učit, takže tam jsem malinko válčila, editovat ho většinou nemám problém, ale psát from scratch ho přece jenom zvyklá nejsem :) Uvidíme dneska, kdy mě čekají další dvě školení... snad budu stíhat :)

Byla jsem poučená, že můžu o svojí práci mluvit, jenom neprozrazovat konkrétní nástroje, procesy atd., tak se snažím být obecná - HTML počítám není nic unikátního ;) Celkově musím říct že asi nejlepší první den v práci, co pamatuju; měla jsem připravený počítač, fungoval mi mail, šéf i kolegové byli přátelští a vytíženost tak akorát, aby se člověk napoprvé ze všeho nezbláznil a zároveň nemusel koukat do prázdna, že nemá nic na práci.

Ve tři čtvrtě na sedm jsem neodolala možnosti večeře, smířená s tím, že budu sedět sama, ale ve frontě jsem narazila na Štěpána. Takže doublewin - předběhla jsem kus fronty a ještě měla s kým konverzovat (dobře, to nebyl zas až takový win, protože mě neustále rozesmíval, když jsem měla plnou pusu jídla nebo pití. Ale achievement "džus v nose" yet to be unlocked, Štěpáne!)

Tak dneska už naostro :) snad se na mně nedostatek spánku moc nepodepíše...