Bloudění a blinkání

Takže pátek! Potom, co jsme se prodrali sanfranciskou zácpou a nafotili GGB pro změnu v mlze, následoval celkem jednoduchý plán - dojet po nesložité trase do vyhlédnuté restaurace, která byla příhodně přímo u odbočky na první přírodní park a kde jsme se chtěli naobědvat. Jenže - jednak jsme zácpou a focením nabrali dost zásadní skluz a jednak... cesta, která následovala, vedla horami. Nahoru a dolů se spoustou serpentin, což mi spolu s Lvíčkovým jízdním stylem a kontrolováním neznámé trasy v navigaci... neudělalo dobře. Potlačovala jsem cestovní nevolnost a vedle toho jsme se poohlíželi po restauraci, protože hodiny se přehouply přes poledne.

Při průjezdu jednou osadou na pobřeží jsme dokonce narazili na českou restauraci a z vlastenectví jsme u ní zastavili. U vchodu jsme si přečetli jídelní lístek korunovaný klobásou a vzdali to; já si chtěla na cestu koupit coca-colu a ulevit namáhanému žaludku, ale místo toho se mi cestou do obchodu na protější straně silnice udělalo na prudkém slunci doopravdy špatně, tak jsem se jen tak tak dopotácela mimo parkoviště a poslala ranní ledovou kávu ze Starbucksu do vegetace :). Pak se mi ulevilo, takže jsme byli schopní pokračovat v cestě. Podle navigace, která jinak kvůli mizerné GPS v telefonu fungovala příšerně, jsme našli odbočku do parku... ale už ne restauraci. Několikrát jsme objížděli okolí a pak jsme to vzdali. Cestou k majáku, kam jsme se chtěli podívat, měla být plážová hospůdka.

Modří už asi tuší, že ani na ni jsme po cestě nenarazili a navíc jsme museli vypnout navigaci, protože sežrala během asi tří hodin celou baterku v telefonu. Dojeli jsme ale na parkoviště u majáku a rozhodli se ho navštívit, když už tam jsme, doufajíce, že na místě bude aspoň automat s nějakými tyčinkami.

Tenhle bohulibý zvyk ale do národních a státních parků nedošel - pokud je někde nějaká expozice, obsahuje maximálně souvenir shop a pítko na vodu. Bylo kolem druhé a už jsme padali hlady, ale chtěli jsme vidět ten maják, když už tam jsme... takže jsme sešli tři sta schodů k majáku a cestou zpět jich zase tři sta vyšlápli. Nevadilo mi stoupání ani převýšení, ale to, že jsem hlady skoro omdlívala, musela se držet zábradlí a k tomu poslouchat komentáře sestupujících turistů jako "seems like fun, coming up!"

Milí čtenáři, dovolte mi ponaučení, které jsme si z té cesty vzali i my: vždycky mějte na výletě po ruce nějakou svačinku. Kdybych měla k dispozici aspoň nějaké cukry, nějakou energii, nemusel mi ji organismus při tom výstupu po schodech ukrást ze svalů a mě nemusely tři dny bolet lýtka, jako bych šla v podpatcích ze Sněžky.