Nejvytouženější hamburger v životě

Když jsme došli zpátky k autu, měli jsme už vážně dost. Nahodili jsme na pár minut navigaci, protože tentokrát propásnout sjezd k restauraci, už by to vážně špatně dopadlo. Naštěstí jsme to zvládli a navzdory prvotnímu strachu měl plážový stánek otevřeno. Předražený hamburger se o pár minut později proměnil v nejdokonalejší jídlo na světě. Obědvali jsme asi ve tři a kuchař/kasírník v jednom se tvářil tak vypruzeně, že jsme mu nedali ani dýško (než nás odsoudíte k smrti, bylo to stejně bez obsluhy), ale aspoň s výhledem na moře a oprsklé havrany a racky, kteří šmejdili na právě opuštěných stolech a vyjídali z talířů zbytky. Připomeňte mi, ať vám nahraju video, je to k popukání.

Po obědě už z odpoledne moc času nezbývalo, ale v parku, kam jsme měli namířeno (stejně jako ve většině parků tady) měli mít otevřeno do setmění - a to jsem věděla, že nastává kolem sedmé (protože v tu dobu se Lvíček vracívá z práce a zároveň už padá tma). Měli jsme tím pádem k dobru nějaké dvě tři hodinky a to bylo i vzhledem ke stupni našeho utahání ideální.

Vlezli jsme do národního parku Muir Woods National Monument a - byli jsme v ráji. Najednou z nás spadnul celý pracovní, potažmo hotelový týden, všechna únava, nervozita, otrávenost z Ameriky... byli jsme v přírodě, mezi stromy, nic než hromada sekvojí, nějaké můstky, pár osamocených turistů a my. Místy mi to tam připomínalo některé části průhonického parku, jen mnohem rozlehlejší, širší, hustší, vyšší... monumentálnější.

Než jsme se vydali do sítě lesních stezek, zapadli jsme do souvenir shopu kombinovaného s kavárnou a vzhledem k tomu, že jsem nenašla ani studenou colu, ani zmrzlinu, jen nějaké domácí muffiny a podivné limonády (asi nějaká mizerná výchovná pseudo-eko aktivita :D), rozhodli jsme se, že si koupíme recyklovaný kelímek na vodu, který měl stát 25 centů, tedy čtvrťák. Vytáhnu ho z peněženky, říkáme si o kelímek a obsluha "27 cents!" Málem jsem je tam na místě kousla. Ty ceny bez daně fakt nenávidím. (Když viděl, že bych musela zas vytahovat peněženku, zarazil mě, že je to ok a "I've got pennies". Já bych mu je klidně dala, mám jich plnou peněženku, holt je vyklopím jinde - ale tady jde o princip, sakra.)

Na trase Muir Woods jsme nafotili pár krásných fotek a odcházeli z parku duševně zregenerovaní. (Nadšení dostoupilo vrcholu, když jsme po cestě na parkoviště potkali nejrozkošnějšího minichipmunka! Veverek jsou všude mraky a ve větších parcích neváhají přijít vám žebrat až k nohám, ale chipmunk je plachý, takže o to víc si vážíme setkání i fotek.) Těla na tom bohužel byla hůř. Lvíček celkem zvládal a neměl problém dojet z Muir Woods zpátky do Silicon Valley a tam se ještě bez navigace a za tmy dostat do fastfoodu Jack in the Box v Menlo Parku, já na tom ale byla už tak, že jsem neměla na jídlo ani pomyšlení (ono už taky bylo osm večer) a objednala si jen pití. Obsluha nám místo medium kelímků dala large, tak jsem jeden naplnila dietním Dr.Pepperem a druhý dietní colou a střídavě ucucávala v restauraci, kde Lvíček jedl svůj burger, po cestě i doma na pokoji. V Jackovi už jsem se celá třásla, hlavně svaly na nohou a drkotaly mi zuby. Studené pití dost bodlo, ale v sobotu ráno jsem se probudila s takovým tím pocitem v nohách, jako když máte v noci křeč a celý den vás ten sval pak bolí. V obou nohách, v levé víc. Chodit jsem mohla, ale schody byly nad moje možnosti, takže jsme museli trochu přeorganizovat předběžný program (štěstí, že jsme kromě pátku neměli dál nic závazně naplánovaného...)