Česko-irská dumka

Vždycky, když se vrátím z ČR do Irska (dobře, bylo to zatím jenom dvakrát, ale nemám důvod si myslet, že by se to mohlo změnit), dostanu depku, protože v přímém srovnání nejvíc vyniknou ty špatné stránky obou zemí.

V Česku bolí, jak jsou všichni protivní (“jéžiš, vy budete platit kartou, jóó?”), mizerná úroveň politické kultury, miniaturní jazykový trh a z toho vyplývající fakt, že spousta skvělých věcí tu vždycky bude nedostupná (související problém je konzervativnost, která pohřbí spoustu dalších dobrých projektů), neustálá přednasranost většiny lidí a zkrátka to, že všechno je problém. V Irsku vadí nelogičnost strašné spousty běžných záležitostí (MHD počínaje a webovými stránkami institucí zdaleka nekonče), to, že se tu skoro nic neděje (a to nejsem žádná party grrrl, jak všichni víte) a tak nějak hlavně to, že je tady každé roční období mdlé jako potřetí zalitý sáček pigi čaje.

Doma to bylo z extrému do extrému - v zimě byly mrazy, v létě vedro, oba extrémy jsem špatně nesla a ze začátku si tady libovala. Jenže jsem tu strávila jen malý kousek léta, podzim a zimu - a sice jsem byla ráda, že tu prakticky nemrzlo, ale na druhou stranu, tady se prostě celý rok SKORO NIC NEDĚJE. Na podzim z povinnosti zežloutlo pár listů, ale nebyla to zdaleka taková nádhera jako u nás. Teď na jaře potkávám sem tam rozvetlý nebo zelenými lístky obrašený strom... ale kam se to hrabe na naše sakurové aleje. A zima bez sněhu, když mám být upřímná, to je taky jak školní rok bez prázdnin.

A teď mi řekněte, co mám dělat. Ono já si zase zvyknu, zvlášť až si půjčíme auto a vypadnem za Dublin do věčně zelených plání a přírodních parků... ale na dlouho to prostě nevidím.