Glendalough

Jedno z nejhezčích (a nejtypičtějších) míst v Irsku, nedaleko od Dublinu – a za celý rok, co tu jsme (ano, včera to byl už rok), jsme se nedostali k jeho návštěvě, protože tam nejezdí vlak a neprostupnými houštinami turistické veřejné dopravy jsme se báli prokousávat. Dostali jsme ale tip na autobus, který vás bez zbytečných okecávaček prostě doveze z centra Dublinu do Glendalough a večer zas zpátky, a jelikož sobotní počasí vypadalo slibně, udělali jsme si svačinu a vyrazili na St. Kevins Bus. K našemu nezměrnému překvapení vzali provozovatelé v úvahu příznivou předpověď a vypravili dokonce dva autobusy, které stačily tak akorát k uspokojení poptávky. A teď už záplava fotek. Glendalough je úžasně zachovalý areál kláštera s počátky v 6. století, uprostřed nádherné přírody Wicklow Mountains. Nejprofláklejší je místní válcovitá věž, která se objevuje na spoustě “výběrových irských” fotografií, v mém podání známá též jako Šikmá věž v Glendalough :D.

Výjev trochu jak z Halloweenu (ostatně malebný klášterní hřbitov neměl moc daleko od toho u disneylandského strašidelného zámku ;)):

Ovečky:

Kostelík svatého Kevina. Někde tam měla být keš, ale bylo tam strašlivě moc lidí a navíc se nám nechtělo crcat s c:geo na Lvíčkově neuvěřitelně shitózním telefonu. Nějak nás tady kešovat neba, věříme, že doma se to zas zlepší.

Kolem oblasti Glendalough, kam se naštěstí neplatí vstupné (on jenom ten mizerný autobus stojí 20 euro na jednoho), vede “zelená stezka”, částečně po chodníku z prken – klene se totiž nad docela výživnými bažinami :)

Ale je tam fakt KRÁSNĚ:

Výhled ze stezky na Lower lake:

Když jsme přišli až skoro k Upper lake, kde stezka končí, rozhodli jsme se odbočit nahoru k vodopádům – jenže jsme se místo toho vmísili na síť stezek Wicklow Mountains National Parku, jehož jsme neměli mapu. Vystoupali jsme pěkný kus převýšení, trochu si zašli, ale viděli jsme pěkný kus přírody a aspoň zabili čas, protože jsme ho měli čtyři hodiny a samotná stezka je tak na hodinu, a to ještě když se člověk zastavuje a fotí a v půlce si ve stánku na parkovišti dá zmrzlinu. Krajina tam silně připomínala české hory a my cestou meditovali, jestli si připadáme víc jako v Podkrkonoší, na Šumavě nebo v Beskydech, zvlášť poté, co jsme zjistili, že všude kolem cesty je borůvčí. A dokonce s ojedinělými borůvkami (nebyla jsem si jistá, jestli je tu na ně už pozdě, nebo naopak brzo, nebo místní odrůdy tak málo plodí :) ale byly tam!).

Jsou chvíle, kdy trpce litujeme, že oba dva máme tak strašně mizerný orientační smysl. Ani jeden jsme nevěděli, kam jdem, já tušila, že jdem blbě, ale nedokázala jsem to nijak podložit. Až když jsme přišli k ceduli “You’re leaving Wicklow National Park”, shodli jsme se oba, že dál už to fakt asi nemá smysl :). Na druhý pokus jsme se zvládli napojit na tu pravou stezku a ani o vodopády jsme nepřišli:

Konečně Upper lake. Zrovna se v něm koupali nějací blázniví mladiství Španělé, kterých tam byla horda (spolu s Francouzi a dalšími podnárody většinou pod křídly některé z letních jazykových škol). Ale ono bylo na irské poměry celkem teplo.

Lvíček si prohlíží rovněž profláklý Poutnický kříž s jednou uraženou lopatkou.

Pohled od kříže na jezero:

U jezera je v malém domečku infocentrum Wicklow Mountains Parku, který se prolíná právě s Glendalough okruhem, aby se to náhodou nepletlo (aspoň že jsou oba značené jiným způsobem). Kromě map a pohledů je v infocentru malá zoologická výstavka – liška je neskutečně plyšová ;)

Zmiňovaná – a zasloužená – zmrzlina na parkovišti (nehodlám se zaplétat do místních imperiálních označení typu 99 cone a řekla jsem si o “big cone” – jeden dohromady byl tak akorát a za 2,50 jsme do něj dostali i čokotyčinku a topping, me gusta):

Ještě pár obrázků přírody ze zpáteční cesty ke Glendalough infocentru, kam pro nás v půl šesté měl zase přijet autobus (a kupodivu i přijel, i když asi s desetiminutovým zpožděním):

Dopravní prostředky u místního hotelu (zrovna se tam konala nějaká svatba dokonce). Oboje krása a těžká stylovka :)

V busu cestou domů jsme oba vytuhli (nebyly to žádné náročné túry, ale ten čerstvý vzduch a terén bez trekových bot, to člověka unaví) a když nás bus vysypal v centru, neměli jsme sílu a náladu na nic jiného, než si skočit na burger do T.G.I. Friday’s, od výstupní stanice co by kamenem dohodil. Výzdobu maj pěknou, burgery dobrý, ginger ale potěšil, nicméně znova už tam asi fakt nemusím (poznámka redakce, Southwest burger pálí dvakrát, i když většinu jalapeňos vyndáte).