Oncall brunch

Minulou neděli byli tři ze čtyř členů naší česko-slovenské enklávy takzvaně oncall, tj. měli pohotovost, kdyby nastal průšvih. Včetně Lvíčka. Jiný oncallista, Honza, nás pozval na neděli k sobě na brunch, a vzhledem k tomu, že je to jen přes ulici, jsme mohli s čistým svědomím dorazit, stejně jako Štěpán. Upekli jsme scones podle Jamieho Olivera (jednoduchý, blbuvzdorný a strašně dobrý recept, s marmeládou, šlehačkou a kotlem čaje je to úplně nejlepší snídaně nebo svačina) a chystali se dorazit na půl jedenáctou… když se po desáté samozřejmě zesralo, co mohlo, a Lvíček strávil první půlhodinu brunche takhle:

Pak to spravil a připojil se k nám, kupodivu na něj i zbylo – zaplácla jsem ostatní sconami, než se ugrilovala šunka, black pudding a párečky, opekly toasty a usmažila vajíčka. Tedy “se”, zmíněné činnosti prováděla především hostitelka Stáňa, která se omlouvala, že vajíčka jsou míchaná, protože neumí poachovat – tj. vyrábět ztracená vejce (poached eggs). “A já myslel, že poučovat umíš dobře,” neodpustil si poznámku Eda, spolubydlící Stáni a Honzy a jediný z kluků, který nebyl oncall.

Trocha slintacích detailů:

Bylo krásně, takže jsme vynesli jídlo na terasu a Lvíček, který kontroloval, jestli už všechno jede jak má, si položil na šikmou, dovnitř se svažující zídku notebook. Stál tam dobrou čtvrthodinu, když Štěpán pronesl: “Aby ti nespad,” a ve chvíli, kdy jsme k němu všichni zvedli oči, zafoukal vítr a macbook air se poroučel dolů. Naštěstí dovnitř na terasu a ne ven ze čtvrtého patra, a naštěstí – potom, co nejbližší Honza k němu neúspěšně natáhnul ruce ve snaze ho zachytit – do květináče s rozmarýnem. Po vyčištění zaprášeného displeje jsme na něm nenašli ani škrábnutí, ale Štěpána se od té doby bojíme.

Na závěrečný mátový čaj jsme se už přesunuli dovnitř.

Bump :D

A tohle si prej pořizujeme domů ;)