Poslední den a půl v práci

Před časem jsme si u Adélky slibovali, že napíšem blog o jednom dni v práci (where applicable). Nedostala jsem se k tomu, většinou mi zůstaly přes týden viset nedopsané blogy z víkendu a dostala jsem se k nim až začátkem dalšího víkendu; ještě myslet na práci… pff. Ale pondělí a úterý byly moje poslední dva dny v práci a asi by zasloužily zblognout, i když na nich nebylo v podstatě nic zajímavého.

Měla jsem kontrakt na 11 měsíců a každé pondělí, případně první pracovní den týdne, jsem přišla do práce, zapnula počítač a otevřela Chrome, kde jsem měla trvale otevřený mail a dokument, kam mi manažer vždycky zapisoval rozpis, co budu přes týden dělat. Takže jsem si ho otevřela, mezitím co mi nabootoval počítač jsem si většinou došla pro vodu a čaj (proč u toho sedět a čučet na startovací obrazovku, že jo), přečetla si, co se ode mě chce, a rozhodla se, čím začnu (měla jsem typicky 2-3 druhy úkolů na různých typech dat a jak jsem si to rozvrhla, bylo na mně, jen jsem se snažila, aby to vyšlo na plusmínus 8 hodin denně). Měla jsem kvóty na rychlost, tj. kolik těch dat stihnu zpracovat za hodinu, to se sledovalo a když jsem to neplnila, ozval se manažer, co že se děje.

Nuda, co? Taky že byla. Ze začátku to byla docela zábava, protože ta práce s daty nebylo jen úplně tupé klikání, muselo se u toho myslet a první týdny byly spíš jako placené luštění hádanek. Ale postupem času urputně převážilo klikání a kvóty a jak mi potvrdily kolegyně, které na jejich staré místo vzali podruhé, jedenáct měsíců (maximální trvání kontraktu) bylo naprosto na hraně to vydržet a tříměsíční pauza mezi kontrakty (taky povinná) byla zase minimem duševní hygieny, než to člověk všechno vytřepal z hlavy a byl schopný dát si to ještě jednou. (Ale stejně je obdivuju.)

Na druhou stranu, měla taky spoustu pozitivních faktorů. První byla, že mě naprosto nikdo neotravoval a nikdo (kromě šéfa a občasných konzultací s kolegy) po mně nic nechtěl. Dřív by to byl můj sen, ale popravdě, mám pocit, že jsem se posunula do stavu mysli,v kterém mi vytelefonovávání a vymailovávání už není tak strašně proti mysli. Ona ta nulová nutnost něco organizovat a zařizovat s sebou nese prakticky neoddělitelně taky nulovou kreativitu a to, že je vám vaše práce vlastně ukradená, protože výsledky nevidíte – to vidí jenom lingvisti, kteří s nimi dál pracují – a nemáte možnost cokoli plánovat na dobu delší než týden, vymýšlet vlastní aktivity, přicházet s vlastními projekty, připravovat dlouhodobé cíle… takže jsem zjistila, že všechny ty samoorganizační pozice, do kterých mě život natlačil, mi vlastně vyhovovaly mnohem víc, než být prostě lopata, i když lopata s všeobecným přehledem, jazykovými znalostmi, internetovým povědomím a bla bla bla.

Super bylo moct si kdykoli jít odpočinout na jeden z mnoha gaučů, dát si čaj, kafe, ovoce, jogurt, cereálie s mlékem nebo nějaký snack zadarmo, chodit s Lvíčkem na firemní snídaně a obědy (to nám ušetřilo fakt strašně moc peněz) anebo si jít s kolegy zahrát fotbálek nebo pingpong (což jsem sice nedělala, ale někteří z kolegů trávili u pinčesu půlku pracovní doby a pak doháněli kvóty po nocích :D).

Abych se teda vrátila k těm posledním dnům – jako obvykle jsem ráno začala s prací, kolem jedenácté si dala svačinu, v půl jedné šla na oběd a procházku s Lvíčkem (v pondělí teda ne, protože celý den pršelo a nejvíc tehdy, když jsem šla domů, mléé), po hodince se vrátila k práci, pak si dala svačinu kolem čtvrté a cca v šest odcházela. V úterý jsem se sbalila kolem čtvrté (abych aspoň poslední týden naplnila normy, protože jak se blížím do třetího trimestru, už se mi i vsedě u počítače hůř dýchá, tak jsem si musela každou chvíli odpočinout na gauči… a do toho balení “švestek” jako hrníček, pantofle, kalendář…), rozloučila se s oblíbeným kolegou, který měl dovolenou a propásl moji “oficiální” rozlučku v pátek, no a… odešla. Oficiálně tedy na dovolenou do konce týdne, takže mi ještě funguje vstupní karta a všechno, ale zkrátka už pápá lálá.

Bylo to fajn, ale bylo toho tak akorát – především kvůli demotivaci, ale i fyzicky už se mi zvládalo hůř. Celé těhotenství jsem se snažila být aktivní, do nějakého pátého měsíce jsme chodili na túry po útesech a každý den, když neprší, jsme aspoň půl hodiny na procházce, ale se smutkem musím přiznat, že kdybych měla místo konce kontraktu odcházet na regulérní maternity leave, což by bylo počítám nejmíň za měsíc, už si moc neumím představit, jak bych to v práci zvládala. (Dneska jsem si na oslavu nové kariéry jako houswife dala po obědě půlhodinového šlofíka a extrémně bodnul :D)

Aspoň už ale začínám vypadat těhotně – ještě do velmi nedávného nedávna měly všechny tři kolegyně (Italka a dvě Francouzky) větší břicho než já… :D