Nejoblíbenější čaroděj (BB2)

Tady musím začít “od kořenů” – bavila mě už Malá čarodějnice v neodolatelném podání Zdeňka Smetany a Jiřiny Bohdalové. Saxana mě oslovovala míň, z čaroděje Viga jsem měla vcelku respekt a co se týče různých fantasy mágů, zaklínačů a podobné verbeže, jakžtakž si mě získal snad jenom Gandalf.

Všechno se samozřejmě změnilo s příchodem ságy o Harry Potterovi, ke které jsem se dostala na prahu dospělosti. U nás tehdy byly první tři díly a já odolávala, odolávala, pochybnému módnímu trendu pro děcka… až jsem neodolala. První díl mě zaujal tím, že šlo vlastně o docela pěknou dětskou detektivku v zajímavém prostředí. Druhý díl prakticky kopíroval zápletku prvního a přestávalo mě to po něm celé lehce bavit, přesto jsem dala šanci třetímu a ten si mě naprosto získal. Nějakých pár týdnů po dočtení vyšel překlad čtvrtého dílu, ten jsem zhltla – a po neskutečně napínavém a děsivém závěru naprosto v šoku čelila faktu, že pětka bude AŽ ZA STRAŠNĚ DLOUHO. Když pak konečně přišla, nedokázala jsem čekat na překlad a louskala originál se slovníkem… a moje zaháčkovanost postoupila na další úroveň, nakonec jsem si pořídila i všechny ostatní díly v originále a dodnes tvoří ozdobu mojí knihovny (tedy aktuálně spíš City Self Storage kóje). Jen mě mrzí, že jsem někomu půjčila první vydání prvního dílu ještě s kouzelnickým, nikoli čarodějnickým kloboukem na obálce – a už se mi pochopitelně nevrátilo. (Debil.)

To ale neodpovídá na otázku, kdo je vlastně můj nejoblíbenější čaroděj? Mezi favority by určitě patřila Luna Lovegood, i když je nejspíš trochu moc střelená i na mě. Patřila ale do Havraspárské koleje a to byl vždycky i můj cíl, takže samozřejmě když se otevřel Pottermore, na první pokus jsem se dostala do Mrzimoru a na druhý do Nebelvíru :D Potřetí už to nemám nervy proklikávat.

Nejlepší Čarodějnice (BB1)

BB budu používat jako zkratku Beltainové blogchallenge, ale samozřejmě vás nenutím k témuž. A zároveň jsem si už prvním tématem sama naběhla, protože miluju keltské svátky (kterým Beltain je), Malou čarodějnici, ohně i vítání léta – ale “čáry”, jak se běžně říká, jsem nikdy neslavila. Nikdy jsem nebyla na žádné oslavě nebo dokonce chlastačce, což byl nejběžnější způsob slavení mezi kamarády. Nějak nikdy nebylo kam jít. Když jsem četla jako malá Kluci, holky a Stodůlky s barvitým popisem stavění zápalné pyramidy ze starých pneumatik, jen mi – sídlištnímu dítěti – spadla čelist. Jako dítě jsem si zkrátka neužila ani žádné Čarodky, ani (zdaleka!) Halloween, ani vynášení Morany, smutné to dětství :).

A potom… nějak ani v dospělosti jsem se k žádné akci nepřichomýtla. Možná jsem byla ve špatnou dobu na špatných místech, možná jsem preferovala prvomájovou procházku Petřínem před potupnou kocovinou, ale fakt je, že když se mnou všetečná kadeřnice pár dnů před koncem dubna zavedla řeč zrovna na to, co budu dělat na čarodějnice, nějak jsem vůbec nevěděla, co jí mám říct.

Potom jsem se k jedněm vesnickým Čarodějnicím přece jenom před pár lety připletla – byla to klasika, na místním fotbalovém hřišti, a bylo to asi spíš pro děti. Ale co tu jsem, vážím si každé akce, kterou někdo “na počest” něčemu zorganizuje. Popravdě řečeno, leckteré české okresní město je na tom líp než Dublin.

Vidíte, a dneska bych zašla. Možná je to lítostí z toho, že žiju v zemi s keltským dědictvím, ale filipojakubská noc tady nikoho nebere; možná mým aktuálním steskem po domově, který mě pořád ještě nepřešel. A možná závistí stran počasí – každopádně dneska bych si oheň, buřta, hudbu, pár kamarádů a nějaký ten pitný režim dala líbit. Tak možná za rok.

Beltainová blogchallenge

Puffin si stěžovala, že se v poslední době neobjevila žádná zajímavá blogchallenge. A že já už se tak chytnu (skoro) vždycky všeho, dala jsem dohromady pár bodů – snažila jsem se, aby to nebylo moc složité, ale zároveň aby byl prostor se rozepsat. Jestli se někdo chytnete, dejte mi vědět ;)

1. Jaké byly vaše nejlepší Čarodějnice? (kdy, kde, s kým…)
2. Kdo je váš nejoblíbenější filmový, televizní nebo literární čaroděj? (Bonusová otázka: v jaké bradavické koleji jste si přáli být? A dostali jste se tam na Pottermore?)
3. Co “nejmagičtějšího” se vám v životě přihodilo (nebo na jakém nejzáhadnějším místě jste byli)?
4. Co byste dělali, mít na jeden den kouzelné schopnosti nebo prostředky (Arabelin prsten, knihu kouzel atd.)?
5. Napište krátkou pohádku o čarodějnicích/čarodějích! (Vhodná inspirace: Bajky barda Beedleho.)

Deadline: 31. května 2012.

Západní Irsko 2.

Vesnička Doolin, kde jsme měli rezervovaný pokoj v B&B, leží jen pár kilometrů od útesů a žije, nepřekvapivě, z turistického ruchu. Farmářská a rybářská osada přestavěla většinu domů na penziony a restaurace, ale mimo hlavní silnici pořád zbývá dost pozemků na pastvu krav, koní a ovcí.

Ubytovali jsme se a zašli na večeři do jedné z restaurací – zlákala mě položka “catch of the day” a čerstvá treska patřila mezi nejúžasnější ryby, které jsem kdy jedla. Po cestě jsme projeli vesnicí až do přístavu – podle počtu webových stránek, které nabízely okružní cesty kolem Cliffs of Moher a přívoz na Aranské ostrovy a zpět, jsem získala dojem velkého průmyslového přístavu – realita byly tři plechové boudy na kamenitém břehu.

Spalo se nám dobře, snídaně byla taky fajn a ráno jsme měli z okna takovýhle výhled. Jenom s placením kartou jsme způsobili mírný rozruch a zpoždění – penzion sice karty honosně inzeroval, ale v realitě bylo potřeba zapnout počítač a připojit se na jakousi platební bránu. Jenže v cashi jsme tolik neměli a nejbližší bankomat byl až na útesech.

Nakonec ale všechno prošlo a my se rozhodovali, co se zbytkem dne ohraničeným vrácením auta před šestou večer. Bezpečná možnost byla doolinská krápníková jeskyně (hodinová prohlídka od 10AM), dojet do Gallway na oběd a odtamtud piánko domů. Ale když už jsme byli na západě, chtěli jsme vidět Connemaru. Ostatně bylo teprve něco kolem půl desáté.

Rozhodli jsme se špatně.

Západní Irsko 1.

Některé zážitky jsou tak silné, že o nich člověk nechce ani psát. Celý víkend jsme strávili výletem na západní pobřeží a vzpamatovávat se z toho budu zřejmě ještě ten další víkend. Příroda národních parků Burren a Connemara je nádherná, ale pořád si nějak nejsem jistá, jestli to za to stálo - trochu jsme to nedoorganizovali, a to jsme se proti původnímu plánu rozhodli i pro nocleh.

Původní plán byl dojet na Cliffs of Moher, cestou tam se naobědvat v Limericku, cestou zpátky si dát kafe v Galwayi a na noc být doma. To se nám rozleželo, takže jsme si rezervovali pokoj v B&B s tím, že se tak stihnem podívat i do Connemary. Moje ponaučení z toho je, naučit se líp číst v mapách a konzultovat každou blbost s plánovačem tras. Jedna věc totiž je vědět, že z bodu B domů se máte dostat za tři a půl hodiny, a druhá, že ten pidikousíček po pobřeží z bodu A do bodu B jsou skoro další tři... Ale to předbíhám.

Cesta tam probíhala hladce. Vyzvednutí auta v půjčovně, celkem hladké propletení se Dublinem na správnou výpadovku, dvě hodinky po dálnici a sjezd v Limericku. Dokonce jsme našli i parkovací dům a vyrazili se najíst. Limerick má o něco inteligentnější nákupní centrum města než Dublin, obchody jsou tam soustředěné v několika ulicích na jednom místě, ale o to složitější bylo najít nějakou normální hospodu - nakonec jsme se ale úspěšně najedli a mohli pokračovat na prohlídku města. Ono toho v Limericku vlastně moc není - pár katedrál a King John's Castle, kde ale King John v životě nebyl. Hrad je fakt impozantní a prohlídka se nám líbila, i když teda za devět euro na osobu...

Po Limericku jsme ještě uvažovali o prohlídce Knappogue Castle (především z toho důvodu, že jsme během zimy vychlastali láhev stejnojmenné whiskey :D), ale pak převážil strach, že nám na Mohérech zavřou. Ne snad, že by útesy stáhly roletu a šly spát, ale už jsme byli dostatečně poučení zdejší módou návštěvnických center a omezených vjezdů k přírodním památkám, které by snad nedejpámbu chtěl někdo navštívit na vlastní pěst. Bylo to docela prozíravé - oficiálně by mělo být o dubnových víkendech otevřeno do sedmi, ale už někdy v půl šesté zavíraly obchody se suvenýry i kavárny.

Apropó, kavárny.

Po nezbytném kafi jsme vyrazili na útesové stezky - a brát si s sebou nedopité kafe nebyl úplně strategický nápad. Od Atlantiku vál vítr, který jsem snad nikdy předtím nezažila. Bála jsem se, že mi z ruky vyrve kelímek nebo foťák. Smýkal se mnou kolikrát i několik desítek centimetrů mimo zamýšlenou trasu a přes útesy jsme nepřepadli jen proto, že tam byly zábrany :). Ale počasí nám vyšlo nádherně.

Cliffs of Moher jsou vážně naprosto úchvatný kus země. Stojíte tam, koukáte na západ a víte, že tímhle směrem spoustu a spoustu a spoustu hodin plavby NIC není (pokud tedy minete Aranské ostrovy ;)) a potom až Amerika. Evropa dramaticky končí strmou skálou do moře... vážně paráda. A návštěvnické centrum je pěkné, stejně jako upravené stezky obložené velkými tabulemi břidlice (či co to je), vypadá to stylově a v tomhle případě šesti euro za vstup zas nelituju.

Česko-irská dumka

Vždycky, když se vrátím z ČR do Irska (dobře, bylo to zatím jenom dvakrát, ale nemám důvod si myslet, že by se to mohlo změnit), dostanu depku, protože v přímém srovnání nejvíc vyniknou ty špatné stránky obou zemí.

V Česku bolí, jak jsou všichni protivní (“jéžiš, vy budete platit kartou, jóó?”), mizerná úroveň politické kultury, miniaturní jazykový trh a z toho vyplývající fakt, že spousta skvělých věcí tu vždycky bude nedostupná (související problém je konzervativnost, která pohřbí spoustu dalších dobrých projektů), neustálá přednasranost většiny lidí a zkrátka to, že všechno je problém. V Irsku vadí nelogičnost strašné spousty běžných záležitostí (MHD počínaje a webovými stránkami institucí zdaleka nekonče), to, že se tu skoro nic neděje (a to nejsem žádná party grrrl, jak všichni víte) a tak nějak hlavně to, že je tady každé roční období mdlé jako potřetí zalitý sáček pigi čaje.

Doma to bylo z extrému do extrému - v zimě byly mrazy, v létě vedro, oba extrémy jsem špatně nesla a ze začátku si tady libovala. Jenže jsem tu strávila jen malý kousek léta, podzim a zimu - a sice jsem byla ráda, že tu prakticky nemrzlo, ale na druhou stranu, tady se prostě celý rok SKORO NIC NEDĚJE. Na podzim z povinnosti zežloutlo pár listů, ale nebyla to zdaleka taková nádhera jako u nás. Teď na jaře potkávám sem tam rozvetlý nebo zelenými lístky obrašený strom... ale kam se to hrabe na naše sakurové aleje. A zima bez sněhu, když mám být upřímná, to je taky jak školní rok bez prázdnin.

A teď mi řekněte, co mám dělat. Ono já si zase zvyknu, zvlášť až si půjčíme auto a vypadnem za Dublin do věčně zelených plání a přírodních parků... ale na dlouho to prostě nevidím.

Velikonoce v Čechách

Ano, opravdu jen v Čechách a nikoli na Moravě, i když mě za to pár brněnských kamarádů pronásleduje dodnes. I tak to bylo náročné. A zvláštní.

Od čtvrtečního večera do pondělního rána jsme byli v severních Čechách, u babičky a dědy. Bylo to tam skvělé, jako obvykle, a strašně to uteklo - v pátek jsme byli nakupovat v Ústí, v sobotu přijeli rodiče a v neděli jsme vyrazili na výlet do Nového hradu v Jimlíně, kde byl velikonoční program, stánky s občerstvením a podzemí s drakem, všechno moc fajn. Mimochodem, na Vánoce ani vločka a na Velikonoce sníh - to považuju za špatný vtip. A i přes lezavou zimu zbyl čas na pár procházek po okolí.

Od pondělka přišla na řadu Praha a spousta schůzek, úkolů a akcí. Viděli jsme se tak se třetinou lidí, s kterými bychom se bývali chtěli vidět (spousta mi jich pak vynadala na fb, ale jednak nejsem žádný extra organizátor a jednak náš čas nebyl nafukovací), ale zvládli jsme většinu plánovaných nákupů, doktory a taky narozeninový oběd s rodiči. Dostala jsem třicetiletý koňak a pamětní letošní dvoudukát. Byla bych se fakt bála, že přichází doba nudných dárků, kdyby to nezachránil Lvíček a lístky do Disneylandu :)

Ve čtvrtek ráno jsme se po dobalení plánovali ještě projít po Šáreckém údolí, kde jsme bydleli, ale vzbudil nás neutuchávající déšť, tak jsme posledních pár hodin strávili koukáním na Takešiho hrad a jiné kvalitní produkty českých televizí, nechali si přistavit taxík přímo před vchod do hotelu a odjeli na letiště, kde nám skoro čtyři hodiny do odletu překvapivě hladce utekly při posezení v Costa Coffee na kafi s koláčem, podání zavazadel, obědu v Subwayi (Mekáč nám stačil při příletu), odbavení a čekání na gate. A za další čtyři hodiny konečně doma...

(Tohle teda není doma, i když to vypadá dost irsky, to jsou ovce na Podbabě.)

Čas je paradoxní věc - ten týden byl tak nabitý, že nám utekl jako voda, ale zároveň nám po návratu připadalo, že jsme byli pryč skoro měsíc. Obecně se pokaždé z ČR vracím s jinými pocity - jsem zvědavá, jaké to bude příště. (A doufám, že vás stihnu vidět mnohem víc!)

(Poslední postřeh z Česka - tričko hovoří za vše.)