Paříž 3.

Znám boulevard Saint-Michel, pobrukovala jsem si tuhle profláklinu, když jsme ho v sobotu přecházeli kousek od Lucemburských zahrad:

To je on, i když jsem tam nešla s Marie-Claire, ale se Lvíčkem, a směřovali jsme od Sorbonny, která byla ovšem zavřená. Ale pěkná.


Do zahrad jsme se šli jen tak vyzevlit, a taky jsme se vyzevlili – koupili jsme si ve stánku plechovkové džusy a vypili si je na lavičce v parku, který trochu připomínal Riegráče. Pohodička ve stínu vzrostlých stromů, mezi lavičkami byly rozeseté i kovové židle, volně k použití pro návštěvníky zahrad (super nápad). U velké kašny před Lucemburským palácem se půjčovaly lodičky, které si po ní děti pouštěly mezi kachnama :)





Oranžerie byla taky moc pěkná. I když je prázdná, rostou pomeranče aspoň před ní.




Když nás park přestal bavit, vydali jsme se k Invalidovně. Za svojí první návštěvy Paříže jsem ji viděla jen zvenku a nijak zvlášť mě ta zlatá báň nezaujala, ale před víkendem jsem pročítala inspirativní blogy Puffin a cassidy a u druhé jmenované mě zaujaly zápisky a fotky z vojenského muzea a hlavně Napoleonova hrobu, který se v tomhle objektu nachází. Nejsem sice žádný Arnold Rimmer aka vojenský a zvláště napoleonský fanda (a Lvíček taky ne), ale tohle vypadalo zkrátka zajímavě a tak akorát, aby tam člověk na rozdíl třeba od Louvru nestrávil celý den. (Primární idea byla Musée d’Orsay, ale zrovna tam nebyla žádná zajímavá výstava a zas až takový nadšenec do impresionistů, abych tam Lvíčka tahala, taky nejsem.)
Zklamaní jsme nebyli. Jednak zrovna začínalo pršet a indoorová aktivita přišla vyloženě vhod, jednak zvlášť Napoleonův hrob byl vážně impozantní (asi ještě aby nebyl). Spousta mramoru viditelná ze všech stran ze dvou kulatých ochozů, horního v kostele a spodního v kryptě, obklopená květinovými věnci. (Když jste přišli blíž, velmi sugestivně to vonělo růžemi.)

Další český autobus, tentokrát Brňácí!

 Napoleonské suvenýry – podtácky a vyšívané polštářky :)

 Absurdně dlouhé pušky v expozici muzea vojenství.

Druhá světová válka, jediné, co mě z válečné historie zajímá (na druhé fotce Lvíček s replikou atomovky). Zajímavé je, že pro Frantíky je ohraničená léty 1942 a 1944 – nejsem si jistá, proč to první datum, jestli popření platnosti Mnichovské dohody (Německo přitom obsadilo Francii už 1940), 1944 je pak osvobození Francie, předtím a potom nezájem :D

Po prohlídce (většinu jsme brali letem světem) jsme si plánovali sednout na kafe nebo na zmrzlinu, ale z obojího sešlo, protože v muzejní cafeterii si L. dávat kafe nechtěl, chtěl do kavárny, případně zmrzlinu točenou nebo kopečkovou, ne balenou – a nic takového jako z udělání po cestě nebylo. Tak jsme aspoň došli pod Eiffelovku.

Paříž 2.

Jakmile se zaleze do uliček mimo hlavní turistické tahy, ceny začnou být přiznivější (bagety za tři eura místo šesti, které jsme dali u katedrály – ale už jsme měli fakt hlad) a když máte štěstí jako my, narazíte na opravdový trh. To, co s velkou slávou posledních pár let zavádíme, je pro Francouze naprosto přirozené – na plácku před kamenným řeznictvím, pekařstvím a rybárnou stojí stánky s čerstvou zeleninou, mléčnými výrobky, čerstvě zabitou drůbeží a dalšími úžasnými věcmi. A ta pekárna… ve Francii by člověk TAK STRAŠNĚ ZTLOUSTNUL! Lvíček se dorazil ještě zapékanou bruschettou, já si dala kávovou eclairku a jedla jsem ji ještě dvě hodiny, protože byla obrovská a plná sladkého kávového krému.

(Poslední fotka je z nějakého podivného krámku s vybavením do koupelen – já bych si tam teda takovouhle strašidelnou sochu se scvrklou hlavou nedala, ale třeba tomu nerozumím :D.)

Takže jdeme, a jelikož jsme to s mapou nějak extra nehrotili, vylezeme u takové obří kupole a nebyla to Sorbonna, nýbrž Pantheon, hrob Victora Huga a dalších francouzských celebrit. Okolo sedělo a svačilo spoustu mladých lidí, většinou home-made bagety nebo saláty, a nebýt sobota, řekla bych, že si sem přišli odskočit univerzitní studenti. Bylo krásně a na venkovní oběd úplně ideální doba i počasí.

Když už jsem u odskakování: do Paříže jsme neskutečně zapadli. Orientace ve městě i v hromadné dopravě byla až na pár detailů dobrá a většinou jsme ani nedovedli pochopit, že jsme v jiném městě a v jiné zemi, než jsme se ještě ráno probouzeli. Nicméně jak v Paříži, tak druhý den v Disneylandu jsme naráželi na STRAŠNOU SPOUSTU Čechů, Slováků a Irů. Každou chvíli byla slyšet čeština nebo slovenština, právě u Pantheonu a pak ještě jednou u Invalidovny jsme skoro vrazili do autobusu plného českých turistů.

Ostravská značka jako důkaz! Irská angličtina byla slyšet a zrzavé hlavy vidět taky často, ale hlavně nás na každém druhém kroku přepadávala frankoirská kulturní sounáležitost. Irské pivo, irské hospody, den irsko-francouzského přátelství… skoro. V knížce o historii Irska jsem se právě dočetla ke kapitole, kde katolický následník britského trůnu táhnul s francouzskou (přes příbuzného Ludvíka XIV.) a irskou (toužící zbavit se protestantského panovníka) armádou proti Vilému Oranžskému. Dokonce ve vojenském muzeu v Invalidovně asi před týdnem skončila výstava věnovaná irským vojskům :)

(U Pantheonu dožíráme eclairku – byla zhruba velikosti odpalovaného banánku, celej tenhle pytlík; sníst ji najednou, upadnu do cukrového kómatu :D)

Paříž 1.

Letenky do Paříže jsem dostala jako dárek k narozeninám, spolu s tím nejzásadnějším – lístky do Disneylandu. Společně jsme vybrali termín, tak, abychom nečekali čtvrt roku, ale už bylo trochu hezky, a hlavně: aby po návratu následovalo volné pondělí a my se mohli dát trochu dohromady. Nejbližší strategické datum nastalo tenhle víkend, tak jsme koupili letenky… a pak se ukázalo, že od středy do pátku má Lvíček výjezd s kolegy do Berlína. A skutečně to zvládnul, za což má můj obdiv – během pěti dnů čtyři lety, to je smrtelná představa.

V sobotu nás navíc čekalo vstávání v pět, protože první ranní letadlo letělo v sedm. Trochu masakr, já se navíc od půlnoci budila asi po půlhodinách ze strachu, abychom nezaspali, takže jsem ještě na hodinku vytuhla v letadle (Lvíček taky) a pak už Charles de Gaulle, obrovské letiště, kde jsme úspěšně přejeli shuttlem na “Paris by train” a koupili si lístek na RER. Lvíček byl překvapen, jak je podzemka hnusná a špinavá; já ani ne :D.

RER staví na zastávce St. Michel – Notre Dame, tak jsem se tam rozhodla začít. Nahoru na vyhlídku jsme nevylezli; nekonečná a nehejbající se fronta a ještě osm a půl eura? ale fronta dovnitř do katedrály postupovala rychle, takže tu jsme si prohlídli. Zrovna probíhaly bohoslužby, což ale proud turistů nijak neomezovalo. Notre Dame má krásnou atmosféru, ne tak tíživou, jako některé kostely mají, okna jsou prosklená krásnými vitrážemi a nejsem extra fanda křesťanství, ale tak nádherně zpracované dřevěné reliéfy výjevů z Kristova života jsem ještě neviděla a pochybuju, že kdy uvidím. A taky tam měli, jako ve správné francouzské katedrále, fotku mojí patronky z Arku ;)

Nějakej mrtvej papež se lvem :D

“Zámečkový” most – odsud to tak nevyzní, ale zblízka a hlavně z druhého kraje mostu je to fakt jeden zámeček na druhém. Mně to přijde divné, ale furt lepší dedikovaný most, než když to turisti věší v Praze na tisícileté památky a ničí je.

Po prohlídce Notre Dame jsme si koupili u pouličního stánku krásnou bagetu (L. se šunkou, já s kuřecím) a sedli si s ní před katedrálu. Jestli jsem se něčeho o tomhle víkendu bála, bylo to počasí – předpovědi se tvářily dost nevlídně a ještě půl hodiny před přistáním pilot oznamoval, že vzhledem k nepříznivým povětrnostním podmínkám na cílovém letišti budeme nějakou chvíli kroužit. Pak se ale zázračně vyčasilo a pršet začalo až chvíli předtím, než jsme zalezli do Invalidovny, a pak až u Eiffelovky, odkud jsme šli rovnou na večeři. Ufff.

Prohlídka Paříže nebyla hlavním cílem naší cesty, spíš vedlejším efektem typu “stejně tam budem muset přespat, tak proč neletět prvním ranním letadlem a nevracet se posledním večerním druhý den a neužít si ještě město jako bonus”. Neměli jsme žádný “památkový” turistický plán, záměr byl moc se nestrhat a udělat si příjemný den, takže z ostrůvku Île de la Cité jsme se volně vydali směrem k Sorbonně, kterou jsem chtěla vidět a k Lucemburským zahradám, odkud jsem se chtěla finálně dostat na Invalidovnu.

Západní Irsko 3.

Z Mohérů na Connemaru to na mapě vypadá jako malý, nevinný kousíček. Jenže malý kousíček trvá skoro tři hodiny. Ještě kolem Galwaye, když se začínala rýsovat časová náročnost projektu, jsem navrhovala vykašlat se na ni, pobýt v klidu ve městě a vyrazit domů. Ale “když já bych tu Connemaru asi chtěl vidět”, přiznal Lvíček – a já koneckonců chtěla taky.

Brzo se krajina začala měnit a byla čím dál zajímavější: širé pláně lemované typicky žlutě kvetoucími keři, nad kterými se začínaly tyčit hory. Jenže už tady přišlo první zklamání – nikde po cestě se nedalo zastavit. A kde se dalo, tam zase nebylo co fotit, protože to bylo v nějakém úplně nezajímavém dolíku. Žádná odpočívadla, žádné rozšířené krajnice, LAUTR NIC – výjimečně se dalo zastavit na příjezdové cestě k některé z farem, a to bylo všechno.

Vjezd do národního parku Connemara byl ještě dál, než jsme předpokládali, a dojet nám tam trvalo delší dobu, než by nás bývalo napadlo. Ale nakonec jsme dorazili a šli si projít aspoň dvě nejkratší prohlídkové trasy (1,5 a 0,5 km).

To nám zabralo asi půl hodinky, odskočili jsme si a vyrazili na cestu domů. Nedávali jsme si oběd – někde se zastavíme. Nekoupili jsme si vodu – naberem u benzínky.

Jak bláhová to byla představa… Nejdřív bylo potřeba vymotat se z connemarské okresky – dvakrát jsme přejeli odbočku a na tu druhou už se museli vracet (zhruba pět minut mi trvalo, než jsem se přesvědčila a následně zformulovala své podezření, že jsme měli odbočit – jsem navigátor, lapidárně řečeno, nahovno). Na levostranné řízení už zvyklý Lvíček to valil, jak se dalo, ale úzké a klikaté silnice víc než osmdesátku nedovolily.

Nakonec jsme dorazili na “dálnici”, tedy “jednu z více než dvouproudých silnic, kde je povolená stodvacítka”. Z časového plánu bylo jasné, že na oběd si nikam zajet nestihnem – tedy benzínka. Lvíčka začínaly bolet nohy, záda a celý řidič z už asi pětihodinové porce sezení za volantem. Horší ale bylo, že benzínka se na dálnici prostě nevyskytovala. Žádná dálniční odpočívadla s pumpou, WC a restaurací jako u nás. Dálnice je rovná čára, sem tam sjezd, a abych nezapomněla, občas taky mýtná brána – to nám žíly netrhalo, mýtné je kolem dvou euro, ale PROČ, když evidentně jsou schopni nalít na cestu širší pruh asfaltu než jen pro čtyři pruhy, nemůžou postavit benzínku u dálnice?

To je řečnická otázka: může za to tentýž princip, kvůli kterému jsou mosty a podjezdy veprostřed zúžené div ne na jedno auto, protože někdo zapomněl, že kromě vozovky se tam ještě musí vejít chodník; tentýž důvod, proč jsou dublinské autobusy k nepoužití a najít nějakou užitečnou informaci na irských webovkách je čiré umění. Irům totálně chybí common sense, selský rozum nebo jak jinak to ještě nazvat – a to je pro lidi zvyklé na až vyčuranou českou vynalézavost asi největší kulturní šok.

Jízdou po dálnici jsme nicméně zatím naháněli minutky a kilometry a Lvíček byl trochu klidnější. “Takhle to stihnem, pokud nezačne pršet,” pravil, načež se za autem objevilo tohle a během pěti minut se spustil liják a následně krupobití. Během něj většina Irů disciplinovaně odstavovala auto za krajnici nebo na ní jela krokem, jen my zpomalili na sto deset a prodírali se apokalypsou kupředu.

Přírodní živly nám pak daly chvíli pokoj a my si ujasnili, že na benzínku budeme muset sjet. To se po nějaké chvíli podařilo, pumpu jsme po nějakých třech kruháčích dokonce našli, zatímco já si byla odskočit na hrůzyplné WC na dvorku, Lvíček tankoval… a po návratu jsem ho našla u kasy platit benzín a flašku vody, protože NA BENZÍNCE PROSTĚ NEMĚLI NIC K JÍDLU, kromě nějakých tyčinek a chipsů. Žádný sendvič. Žádná bageta. Rezignovaně jsme si rozdělili zbytek balíčku piškotů a vyrazili zpátky na autostrádu.

Ještě teď si vzpomínám na ty pocity vzteku, bezmoci, hladu, nepohodlí a strachu na celé té zpáteční cestě. Do Dublinu jsme dorazili kolem páté, takže krásný čas, dokonce nás ani nechytla žádná velká zácpa… jenže jsme potřebovali ještě dotankovat a kreténi jsme to neudělali na začátku města (protože jsme nedokázali odhadnout, kolik toho ještě propálíme a jestli to bude nebo nebude poznat). A jak se ukázalo, v okolí autopůjčovny prostě NENÍ PUMPA. Něco jsem hledala na netu, navigace nás pak dovedla do slepý ulice, kde absolutně nikdy nic bejt nemohlo, a začínalo hrozit, že to nestihnem ani bez tankování, tak jsme to naprosto vydeptaní otočili zpátky. S vidinou, že záloha asi 108 eur za benzín je v prdeli. Naštěstí, a to byla jediná klika toho dne, personál autopůjčovny byli Poláci (ti tedy prý provozují prakticky všechny půjčovny v zemi, Irové na tenhle business nejsou) a zřejmě z nějaké slovanské sounáležitosti se nás Polákovi zželelo a odečetl nám jen poměrnou část, tj. asi 20 euro, a zbytek nám vrátil. Ze všeho jsem se složila a rozbrečela až venku, na autobusové zastávce.

(A to jsem zapomněla popsat vůbec první WTF moment výletu – když jsme čekali na bus do půjčovny, L. hledal v telefonu, kdy má jet, a když četl “trojka je due”, zvedli jsme hlavu a viděli autobus. Nadšení se změnilo v úžas, když bus ani nepřibrzdil… zapomněli jsme mávnout a i když jsme to napravovali ještě dřív, než byl na naší úrovni, vysral se na nás a odjel. Tak jsme šli na vlak.)

Doma jsme se přežrali domácíma burgerama, dali si koupel a upadli do bezvědomí… ale vzpamatovávali jsme se z toho v podstatě doteď.

Nejmagičtější místo/zážitek (BB3)

Nad něčím magickým, co se mi přihodilo, jsem přemýšlela skoro celý večer a nenašla uspokojivou odpověď. Občas se dějou věci, které prostě cítíte, že jsou správně, a občas do sebe zapadnou věci, které jste ve své době považovali za průšvih (víc o tom píšu na samém začátku tohohle blogu). Zážitek typu “Alenka v říši divů” mě ale nenapadá. (Což neznamená, že existuje. Jsem dost velký sklerotik.)

Zato vím o místě, jehož genius loci ve mně zůstává dodnes. Nikdy mě “legendární místa" moc neovlivňovala – nelíbila se mi Paříž, nelíbil se mi Řím (kromě Palatina), žádnou zvláštní úzkost jsem necítila v Terezíně… ale proslavenou pozitivní zónu v nedostavěném chrámu v Panenském Týnci, tu jsem cítila – a Lvíček taky, i když je na takové věci ještě míň citlivý než já. Dokonce jsem tam uvažovala i o svatbě, ale pak převážila logi(sti)ka :).