Odjíždění

Už jsme se docela aklimatizovali. Popravdě mi přijde neuvěřitelné, že ještě před týdnem jsem vařila chilli con carne v kuchyni v Alliance Building a dneska jsme večeřeli knedlíčkovou polívku a housky s rybičkovou pomazánkou, podepisovali rezervační smlouvu na byt a vůbec jsme už docela zažití. Jenom ta čeština odevšad je pořád trochu nezvyk, ale to chce ještě pár týdnů – podobné problémy jsem měla i po návratu z třítýdenního jazykového kurzu :)

Jen jsem kvůli výpadku netu okolo odjezdu a relativního nedostatku času po příletu (nestíhám a ani nemám chuť číst žádné sociální sítě ani blogy ani diskusáky a čtvrteční noviny jsem dočetla dnes ráno), takže nebylo kdy popsat náš poslední den v Irsku – úterý. Od nedělní noci pršelo jako z konve až do našeho středečního odletu, jen v úterý to naštěstí zesláblo natolik, abychom si byli schopní zajít pro oběd (abychom před odpolední předávkou bytu zase nezaprasovali kuchyň, rozhodli jsme se pro tradiční fish&chips z takeaway obchůdku za rohem a jedli jsme je z papírového pytlíku) a pak večer do hospody na večeři – rozlučku s krajany.

(Připadá mi to mnohem dál než týden, když to teď mám popisovat – jako by se ten čas znásobil počtem uražených kilometrů.)

Rozhodli jsme se zajít do Schoolhouse Hotelu – jednak je z dobrých restaurací asi nejblíž, jednak tam vaří opravdu dobře a pak v tom byl taky kus symboliky: sem jsme šli se Štěpánem na naši první večeři v Irsku – a teď i na tu poslední. Dala jsem si velkou mísu rybího chowderu a Jirka beef&Guinness pie.

Přišli všichni: Štěpán, Jirkův týmový kolega Eda, který na přelom roku plánuje přesun do Švýcarska, a jeho spolubydlící Honza se Stáňou – ti se zase budou pravděpodobně stěhovat do Kalifornie. Dorazila dokonce i Jirkova recruiterka Dana a dala si půlpintu Guinnesse v naprosto neodolatelné pidiskleničce, kterou pro mě po vypití velkoryse stopila :)

Jirka si dal nejdřív Smithwicks a pak weissbier a bylo celkem veselo, jen Štěpán a Stáňa se z nás různými způsoby snažili vyrazit pohlaví očekávaného potomka, které jsme neprozradili (především proto, že to sami nevíme jistě a nechceme šířit dohady). Teorie ale byly zajímavé. Ještě bude legrace :)

Kolem deváté se většina účastníků zvedla a odešla na komediální představení nějakého známého kolegy… a my se šli vyspat na cestu.

Happy St. Wenceslas Day

Tak jsme tu dva dny. Druhá noc byla rozumnější, i když těsně před usnutím přišel strašnej slejvák, ale hezky jsme se prošli po Roudnici před spaním a vydechli si. Včerejšek byl strašnej, hlavně běhání po pojišťovnách a popojíždění po Praze totálně celej den ucpaný kvůli prodlouženýmu víkendu. Ale už dobrý.

Počasí se dostalo téměř na irskej level, což znamená, že nám není vedro :D chodit ve svetru nebo v kabátu jsem víc než zvyklá, vítr skoro nefouká. Je tu krásně. Objevili jsme, že krajina může vonět – třeba jedete a cítíte brambory. Nebo tlející jablka. Nebo hnůj, koneckonců, taky je to vůně. Někde to voní jen tak mokrou zemí anebo sluníčkem… v Irsku tohle vůbec není, tam všechny vůně sebere vítr.

Státní svátek vyšel na den, kdy jsme rádi, že nějak existujem, takže nemůžu uspořádat žádnou tematickou oslavu. Po absenci jakýchkoli oslav v Irsku (kromě Patrika) jsem si totiž předsevzala, že budu slavit státní svátky, když už je máme; a pak taky jakýkoli jiný svátky, který se mi budou líbit :). Na 28. října upeču nejmíň cupcaky s trojbarevnou polevou, ale teď nejsou podmínky (a ještě asi ani síla). Ale babička upekla pro Jirku dort (ještě po měsíci jako k narozeninám), tak jsme měli aspoň slavnostní snídani ;)

Trochu si už zvykáme, ale strašně by to chtělo to vlastní bydlení. Jinak moc nevím, jak mám ten pocit popsat. Musí být o dost jiné, když se člověk vrací do stejného prostředí, tak nějak “domů”, i když tam třeba i dlouho nebyl. My teď vlastně bydlíme v bytě, který jsme shodou okolností nikdy předtím ani nenavštívili, což převykávání moc nepomáhá. Ale koupili jsme si včera po večeři Míšu a to mě zas posunulo o kousek blíž domovu ;).

Strašně nás deptá, že všichni mluví česky :D. Byli jsme zvyklí, že všichni teplákoví joudové a namanikúrované slepice mluví anglicky a čeština je tajná řeč vyhrazená pro rodinu, kamarády, internet a drobnou česko-slovenskou komunitu. Taky když jsem si šla poprvé něco kupovat do stánku, automaticky jsem přeladila na “Hi, one XXX, please” a zarazila jsem se na poslední chvíli :) ale to se poddá do pár dnů, to jsou jen takové perličky.

Přemýšlíme samozřejmě, jestli jsme neměli zůstat. Nicméně probíráno ze všech stran nám vychází, že ne. Kamarádi se do konce roku, nejpozději do půlky příštího rozprchnou – nebylo kam chodit ani jezdit na výlety – Jirka v té práci, co dělal, dlouhodobě zůstat nechtěl a nějaký půlrok nebo třičtvrtěrok by to jenom zhoršil, protože by nás pak čekalo to samé, jen stokrát komplikovaněji s miminem. Ale jako kulturní šok trochu máme, no :) Věříme, že se to dá do kupy, jak seženem nějaký ten byt, jen mě trochu deptá, že nevím, kdy to bude. Strávili jsme včera večer na realitních serverech s dost tristním výsledkem. Vyděržaj pianier…

Jsme doma

Teda doma. To je na tom nejdivnější, že žádný doma teď nemáme, stejně jako při odjezdu do Irska nemáme od ničeho klíče. Včera ráno jsme posnídali muffiny z pytlíku, hodili odpadky do jedné ze tří velkých IKEA tašek, oblékli se, vynesli je spolu s peřinami, polštáři a ručníky do popelnic a udělali z našeho víc než ročního domova zase nájemní skoroholobyt. Vrátit se pro kufry, hodit klíče do schránky a zavolat taxíka – nazdar, Irsko!

Na taxík jsme výjimečně nešli na stanoviště před Google, ale využili jsme novou aplikaci HAILO. Jednak se přes ni dal zavolat taxík až před barák, což je v Irsku jinak vždycky problém, jednak před pár týdny nabízeli promotéři pětieurovou slevu na první (nevěděli, že i poslední) jízdu. Přijel příjemný Ir a v rámci klasické společenské konverzace se nás ptal, kam jedem a na jak dlouho. Třetí den v kuse pršelo, tak nás neudivil dotaz na počasí v ČR: “25 degrees and sunny,” sdělil mu Lvíček a taxikář zařičel smíchy: “Fockers! I think my car just broke. I think the plane broke as well…” ale dovezl nás pohodlně, příjemně a rychle a my se tímto omlouváme, že jsme mu nedali dýško, protože jsme to v té aplikaci nenašli.

U přepážek Aer Lingus byla nelidsky příšerná fronta, ale jelikož jsem měla s letenkou asociovaný special assistance, prošli jsme rovnou k priority a byli jsme včetně kufrů odbavení asi za pět minut. Těhotenství se při lítání vyplatí ;) Měli jsme tím pádem skoro celé dvě hodiny na letišti, z kterých jsme část strávili u čaje a část jsem plánovala probloumat po obchodech, ale… whisku si Lvíček ani přes prohibici přivézt nechtěl (že ji nechce tahat), časopisy, které jsem prolistovala v trafice, stály za houby, a po dvou týdnech balení, tahání beden a vyhazování krámů jsem si prostě nedokázala vybrat nic ani v krámě s irskými suvenýry. Ani nic k jídlu. Koupili jsme si dvě lahve vody a vyrazili na gate, který nám později spolu s informací o zpoždění změnili, ale nakonec jsme přece jenom skončili v letadle a zamávali… ale ne, nebudu kecat. Nemávali jsme Irsku na rozloučenou. Prostě jsme odlítli.

For good.

Na letišti, kam zrovna přidělávali písmena V HAVEL, jsem si nekoupila ani ty vytoužené noviny – co nejdřív k východu a domů. Na východu z haly jsme ze sebe strhali bundy a svetry a vychutnávali si letní počasí, 25 stupňů, leeehoulinký větřík, prostě něco, co v Irsku není NIKDY. (Ale ani ten dnešní déšť nám nevadí – pořád lepší počasí, než jsme v posledním týdnu měli.)

Navečer jsme dojeli k prarodičům do Roudnice, naházeli do sebe večeři a odpadli. Mně začalo při vybalování oblečení hučet v uších a všechno se se mnou točilo, ve sprše se mi spustila krev z nosu, ale potom, co jsem si lehla a dala nějaké sladké pití, se to zlepšilo a zvládla jsem i usnout. Lvíček byl v pohodě, ale po zalehnutí to na něj taky dolehlo.

Jestli vás zajímá, jaké to je vracet se zpátky “z emigrace”, tak je to strašně zvláštní. A jiné, než bych si představovala. Napadala mě oscilace mezi dvěma scénáři – budem strašně happy, že jsme doma, nebo začnem smutnit po tom, co jsme měli tam. Ale nestalo se ani jedno. Přišla taková podivná prázdnota umocněná tím, že nemáme ani kde bydlet. Jako by realita neexistovala, jako bychom byli na nějakém zvláštním místě mezi dvěma světy. Ono se to zlepší, těch víc než 25 let je hodně na co navazovat, všechny ty známé věci jako metro, nákupní centra s parkovišti, hospody s kamarády, internetové obchody, trhy a vinobraní… to nám pomůže se tady zase zorientovat a navázat nitky, ale celkový pocit je ÚPLNĚ jiný, než když jsme přijeli na týden na dovolenou. Moc nám nedocházelo, že tu teď budem. Ne, že by nám to vadilo, to vůbec – jen to jakoby nebyla pravda.

Jsem docela zvědavá, jak to bude dál – doufám hlavně, že najdeme brzo nějaké bydlení. Přece jenom jsme zvyklí na svůj klid (a chcem si ho ještě ty dva měsíce užít ;))

Týden v obrazech

Poslední kalendářní týden vcelku. Už jen čtyřikrát se vyspíme a jedeme na letiště. Zaměstnává nás balení, uklízení bytu před předávkou a zařizování různých maličkostí spojených s opuštěním zdejší existence a obnovení české. Poslední nákupy v centru. Vyhazování funkčních věcí, které mi trochu rve srdce, ale kdo by chtěl spát po nás v našich peřinách a pít z našich hrnků (a stěhovat se to nevyplatilo).

V pondělí jsme šli do města přes Trinity College, mnohem zalidněnější než během prázdnin. A mnohem zalidněnější, než kdykoli během roku, protože zrovna začínal semestr a centrální prostranství bylo plné agitačních stánků studentských spolků a asociací – od sportovních klubů přes vědce a filozofy až po módní kluby a politická hnutí. Byla jsem u vytržení a poprvé v životě jsem doopravdy litovala, že jsem nevycestovala aspoň na jeden semestr přes Erasmus.

Odlovili jsme pár kešek – po dlouhém období, kdy jsme prostě nekešovali, protože c:geo zrušilo možnost zobrazit keše na mapě a ze směru+vzdálenosti jsme prostě nikdy nepoznali, jestli se ke kešce nějak rozumně dostaneme nebo ne. Teď se Lvíček naštval a koupil si na iPhone oficiální geocaching aplikaci. (Ne, koukat se do mapy dopředu nás nebaví.) Ve středu jsme byli na posledním obědě v Googlu a uvědomili si, že krom toho ekonomického aspektu nám jídlo v práci fakt vůbec nechybí – zlatá domácí strava.

Včera jsme byli na procházce u moře – a zřejmě vzhledem k tomu, že jsme šli v netradiční dobu (uprostřed odpoledne), jsme výjimečně narazili na příliv. Užili jsme si nádhernou procházku po mořském břehu a přitom si povídali, pět dní do odjezdu – a zjistili jsme, že máme oba pocit, že se nevracíme natrvalo. Že chceme domů, těšíme se domů a určitě tam na nějakou dobu plánujem zakotvit – ale zároveň je pro nás zvláštní představa, že by to bylo už napořád. Víme, že s dětmi to tak jednoduché nebude, ale není to nemožné. Je to zvláštní pocit a jsem v něm trošičku rozpolcená – v naší zemičce to mám nejradši na světě, máme tam rodinu a drtivou většinu kamarádů a je nám bez nich smutno. Ale když člověk zkusí život v jiné zemi, přičichne k něčemu, co se strašně špatně opouští. Nejde o tu konkrétní zemi; jde o ten životní styl.

Kromě toho, jakkoli blbě to vyzní, jakkoli je to náročné a vyčerpávající a jakkoli mi vadí vyhazovat naprosto funkční věci, které se provinily jen tím, že se je nevyplatí stěhovat… trochu zvráceně mě to v jistém smyslu baví. Člověka to nutí oprostit se od balastu, od té tuny suvenýrů a krámů, s vyhlídkou brzkého přesunu si je z velké většiny ani nepořizovat a udržovat osobní majetek na udržitelně malé úrovni.

Cestou zpátky jsme natrefili na ulici, kterou jsme ještě nešli (a která je průchozí, což je tu poměrně vzácný jev), takže jsme při jedné z posledních procházek objevili novou trasu, všude byl nejnádhernější podzim a nám bylo tak strašně fajn, jako snad ještě nikdy.

Zašli jsme si do francouzské restaurace na berry tart & tea for two. Celou dobu jsem to popírala, ale v posledních dnech to na mě dolehlo – bude mi to tady chybět. Aspoň trochu. Aspoň něco. Aspoň nějakou dobu. (Jsem ostatně povahou sběratel a všechno, co jsem kdy vlastnila, viděla a navštívila, bych nejradši měla na dosah napořád.)

Viděli jste někdy letící labutě…?

No a včera byla Culture Night, obdoba Muzejní noci, jenže nám se nikam tahat do centra nechtělo, tak jsme se dokopali po večeři aspoň do Národního muzea tisku nedaleko od nás v Beggar’s Bush. A byli jsme nakonec rádi, viděli jsme spoustu tiskařských lisů z různých dob a na jednom jsem si mohla sestavit a vytisknout plakátek s vlastním jménem ;)

Dneska keška v docích u bývalého nádraží. Nenapadlo by mě, co to bylo za budovu; takovéhle objevné keše mají smysl.

Nádherné, skoro bezmračné nebe. Sluníčko pěkně pere do očí nebo do zad, ale když jste ve stínu, mrznete. Podzim je tady. Skoro zima – ráno jsem měla na telefonu teplotu 1 stupeň, takový mráz nebýval ani v prosinci. Doufáme v babí léto ještě u nás. Nejsme nároční, uspokojí nás i takových patnáct stupňů.

Tohle je asi poslední nějak extenzivně obrázkový post před odjezdem. Jednak už nebude co fotit, jednak nebude čas a jednak nebude ani připojení, které mají odstřihnout v pondělí. Dlužím vám ještě cedulkový blog a pak taky report z cab tours z Belfastu (už přes půl roku, brr), ale to budu dodělávat asi už z domova. Tedy, to je celkem relativní pojem poslední dobou… prostě odněkud z Čech.

Děkuju všem věrným i nevěrným čtenářům za ten společný rok a půl. Ještě se uvidíme… :)

První, co udělám po návratu

Ptal se nás před časem Štěpán, co bude první věc, kterou uděláme, až se vrátíme do ČR (mimo rámec různých administrativních a provozních záležitostí samozřejmě). Lvíček tehdy bez váhání řekl, že si dá ostravskou klobásu s Malvou a chlebem šumavou. Já jsem nevěděla, ale po pár týdnech rozmýšlení mi to vykrystalizovalo:

1. Koupím si papírovou MF DNES, ještě na letišti. (Já vím, že je to bulvár a plátek a… a co!)
2. Zapnu si internet v mobilu! To asi teda ještě odsud, hodit se bude od první minuty :))
3. Pojedu si, kam budu chtít – pražskou (i když překopanou) MHD, vlaky, autobusy anebo autem po silnicích plných benzínek a odpočívadel. Juhůů…
4. Zajedem na vinobraní, svatováclavské slavnosti, trhy, prostě nějakou pěknou akci. Taky navštívit kamarády z většiho rozmezí než 5 česky mluvících lidí. Zajdu si do pravé, velké drogerie, která není kombinovaná s lékárnou, do hypermarketu a taky do kina, kam se dají rezervovat lístky na internetu – a zadarmo!

Jak Hurvínek válku

…jsme si představovali stěhování. Doprava měla odjíždět 24., takže nějak přes týden jsme se chtěli vrhnout na balení, pomalu a v klidu udělat každý den krabici až dvě. Jenže Lvíčka v neděli popadla nervozita a balicí horečka, a že tedy zabalíme aspoň pár krabic, abychom líp viděli, co se do krabice vejde a kolik toho vlastně máme.

Celkem úspěšně jsme zabalili tři krabice a včera po obědě další tři. Pod heslem “tak má dušička pokoj” jsme se sesuli do křesel a Lvíček se rozhodl zatelefonovat slovenským přepravcům, kdy je asi tak máme čekat, protože mu došlo, že když kamion odjíždí 24., balíky budou pravděpodobně svážet dřív. Dozvěděl se “no zrovna jsem vám chtěl volat, že bychom přijeli zítra mezi druhou a třetí”. Pic kozu do vazu… to je na odhadovaných 100 kilo nákladu/8 krabic (finálních cca 150/10) docela short notice. Tak jsme si dali svačinu a šli na druhou směnu.

Docházelo k úžasným situacím, třeba když jsem našla magnetické “cvrčky”, které se Lvíček bál dávat k elektronice, a chtěla jsem si s nimi zkusit zacvrkat, což se provádí vyhozením do vzduchu… cvrčci se do sebe netrefili a zapadli mi za gauč. V hlavě mi vytanul vtip “ten debil jednu rozbil a druhou ztratil” :D (link třeba tady, čtvrtý odshora).

“Kde je ta tenká izolepa?” pátral Lvíček po balicím materiálu.
”Na klice,” rozpomněla jsem se, že jsem využívala trik naučený při balení vánočních dárků – izolepa přilepená za konec na kus nábytku nevyžaduje neustálé odrýpávání od kraje.
”Na klice… no vopravdu! Tady to teda dneska frčí,” byl upřímně překvapen L. :D

“A já pořád, kdo to tluče, a on bednář na obruče,” komentoval L. urputné ťukání za zdí. “Ale bednáři jsme my a netlučem. Ta lepenka jenom tak jako škrká,” upozornila jsem. “A já pořád, kdo to škrká, a on bednář na lepenku…” Měli jsme dost.

Doslova. Když jsme večer skončili s desátou krabicí, nezmohli jsme se na nic jiného než objednání pizzy, kterou jsem delivery guyovi ještě navíc málem sebrala i s termotaškou. Lvíček totálně propotil tričko a skončili jsme tak unavení, že jsme nedokázali nic dělat, ale nemohli ani usnout… ale máme zabaleno. A až to dneska odvezou, kromě víkendového finálního úklidu bytu se můžem až do odjezdu flákat. Ale je to masakr, fuj… stěhování je zlo :)

Třetí trimestr

Nikde sice není úplně přesně udáno, kdy vlastně začíná, ale před týdnem jsem načla 7. kalendářní měsíc a včera 28. týden, takže se už myslím můžu považovat za inkubátor v posledním stádiu. Objektivně musím přiznat, že se “do třeťáku” moc netěším. Začíná to být náročné už teď – prcek mi utlačuje bránici, takže se mi blbě dýchá i vsedě (popravdě, především vsedě), tvrdne mi břicho, nějak se taky mění osvědčený hormonální koktejl, takže začínám být porůznu protivná a samonasírací, a ještě ke všemu se postupně čím dál víc projevuje pregnancy brain. Ze začátku to byly věci, které se mi stávají pořád, různá drobná přeřeknutí a záseky, ale nebudu si nic nalhávat: nabírají na frekvenci i na síle. Třeba dneska jsem se po večerní procházce převlíkala do domácího oblečení, že před sprchou ještě uklidím kuchyň, ale s myšlenkovým pochodem “tohle tričko dám do špíny” se nějakým zkratem spojilo “tak to vezmu při jednom se spodním prádlem” a najednou nechápavě koukám, jak stojím nahá v koupelně. Takže mám vyhlídku, že budu tři měsíce nerudná, fyzicky omezená a blbá.

Jasně, že to pro miminko vydržím, ale moc optimistická vyhlídka to zkrátka není. Utěšuju se jenom tím, že to uteče, protože tři měsíce, do kterých musíte nacpat stěhování z jedné země do druhé, shánění bytu, porodnice a výbavičky pro mimino, vyřizování veškeré byrokracie a papírování od doktorů přes daně až po hromadu dalších úřadů… to není možné, aby neuteklo naprosto zoufalým tempem, během kterého se budu snažit zachytit kočárky, porodní plány, nájemní smlouvy a přebalovací pulty jako vodu do síta.

Těším se, až zmizím z Bloggeru do klidu a pohodlí Wordpressu na vlastní doméně. Jsou tam sice věci, které nejsou tak intuitivní jako v prostředí Live Writeru (třeba práce s kategoriemi nebo nahrávání fotek), ale unavuje mě bojovat s neustálými změnami a nevychytanostmi Bloggeru, třeba jako když mi každou chvíli dojde místo v galerii fotek v blogu a nové nejdou nahrávat. Už jenom deset dní, respektive počítám se dvěma týdny a nějakou krátkou rekapitulací + uzavřením blogu až po návratu do ČR, ale jsem si jistá, že dál už tam nic psát nechci. Po návratu se blog předpokládám do velké míry změní, nebude tam tolik fotek, chci se vrátit víc k psaní. Pokud bude trocha času, samozřejmě.

Nějakých deset let čtu z masochismu a ze zájmu mateřské kluby (na slušných diskusních serverech, žádná emimina, mimibazary a modré koníky), což mi přineslo zdravou pokoru a přístup “vím, že nic nevím”. Nic si tím pádem neplánuju a připravuju se spíš na problémy, abych mohla být případně příjemně překvapená. Ale uvědomila jsem si, že stejně nemám žádnou reálnou představu, co vlastně obnáší porod, šestinedělí a celodenní péče o novorozence. A jsem v zásadě ráda, že nemám, protože tak nemusím trávit celé dny tím, že bych se toho bála. Vím, že se spousta věcí změní, ale taky vím, že s tím stejně nic neudělám, ať už budu vymýšlet katastrofické scénáře nebo hledat další hromady informací. Co jsem mohla, jsem už načetla, a teď to bude jenom na nás třech.

Akorát nevím, jestli je to příznak indolence nebo dospělosti.