Tak jsme tu dva dny. Druhá noc byla rozumnější, i když těsně před usnutím přišel strašnej slejvák, ale hezky jsme se prošli po Roudnici před spaním a vydechli si. Včerejšek byl strašnej, hlavně běhání po pojišťovnách a popojíždění po Praze totálně celej den ucpaný kvůli prodlouženýmu víkendu. Ale už dobrý.
Počasí se dostalo téměř na irskej level, což znamená, že nám není vedro :D chodit ve svetru nebo v kabátu jsem víc než zvyklá, vítr skoro nefouká. Je tu krásně. Objevili jsme, že krajina může vonět – třeba jedete a cítíte brambory. Nebo tlející jablka. Nebo hnůj, koneckonců, taky je to vůně. Někde to voní jen tak mokrou zemí anebo sluníčkem… v Irsku tohle vůbec není, tam všechny vůně sebere vítr.
Státní svátek vyšel na den, kdy jsme rádi, že nějak existujem, takže nemůžu uspořádat žádnou tematickou oslavu. Po absenci jakýchkoli oslav v Irsku (kromě Patrika) jsem si totiž předsevzala, že budu slavit státní svátky, když už je máme; a pak taky jakýkoli jiný svátky, který se mi budou líbit :). Na 28. října upeču nejmíň cupcaky s trojbarevnou polevou, ale teď nejsou podmínky (a ještě asi ani síla). Ale babička upekla pro Jirku dort (ještě po měsíci jako k narozeninám), tak jsme měli aspoň slavnostní snídani ;)
Trochu si už zvykáme, ale strašně by to chtělo to vlastní bydlení. Jinak moc nevím, jak mám ten pocit popsat. Musí být o dost jiné, když se člověk vrací do stejného prostředí, tak nějak “domů”, i když tam třeba i dlouho nebyl. My teď vlastně bydlíme v bytě, který jsme shodou okolností nikdy předtím ani nenavštívili, což převykávání moc nepomáhá. Ale koupili jsme si včera po večeři Míšu a to mě zas posunulo o kousek blíž domovu ;).
Strašně nás deptá, že všichni mluví česky :D. Byli jsme zvyklí, že všichni teplákoví joudové a namanikúrované slepice mluví anglicky a čeština je tajná řeč vyhrazená pro rodinu, kamarády, internet a drobnou česko-slovenskou komunitu. Taky když jsem si šla poprvé něco kupovat do stánku, automaticky jsem přeladila na “Hi, one XXX, please” a zarazila jsem se na poslední chvíli :) ale to se poddá do pár dnů, to jsou jen takové perličky.
Přemýšlíme samozřejmě, jestli jsme neměli zůstat. Nicméně probíráno ze všech stran nám vychází, že ne. Kamarádi se do konce roku, nejpozději do půlky příštího rozprchnou – nebylo kam chodit ani jezdit na výlety – Jirka v té práci, co dělal, dlouhodobě zůstat nechtěl a nějaký půlrok nebo třičtvrtěrok by to jenom zhoršil, protože by nás pak čekalo to samé, jen stokrát komplikovaněji s miminem. Ale jako kulturní šok trochu máme, no :) Věříme, že se to dá do kupy, jak seženem nějaký ten byt, jen mě trochu deptá, že nevím, kdy to bude. Strávili jsme včera večer na realitních serverech s dost tristním výsledkem. Vyděržaj pianier…
Žádné komentáře:
Okomentovat
Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)