čtvrtek 27. září 2012

Jsme doma

Teda doma. To je na tom nejdivnější, že žádný doma teď nemáme, stejně jako při odjezdu do Irska nemáme od ničeho klíče. Včera ráno jsme posnídali muffiny z pytlíku, hodili odpadky do jedné ze tří velkých IKEA tašek, oblékli se, vynesli je spolu s peřinami, polštáři a ručníky do popelnic a udělali z našeho víc než ročního domova zase nájemní skoroholobyt. Vrátit se pro kufry, hodit klíče do schránky a zavolat taxíka – nazdar, Irsko!

Na taxík jsme výjimečně nešli na stanoviště před Google, ale využili jsme novou aplikaci HAILO. Jednak se přes ni dal zavolat taxík až před barák, což je v Irsku jinak vždycky problém, jednak před pár týdny nabízeli promotéři pětieurovou slevu na první (nevěděli, že i poslední) jízdu. Přijel příjemný Ir a v rámci klasické společenské konverzace se nás ptal, kam jedem a na jak dlouho. Třetí den v kuse pršelo, tak nás neudivil dotaz na počasí v ČR: “25 degrees and sunny,” sdělil mu Lvíček a taxikář zařičel smíchy: “Fockers! I think my car just broke. I think the plane broke as well…” ale dovezl nás pohodlně, příjemně a rychle a my se tímto omlouváme, že jsme mu nedali dýško, protože jsme to v té aplikaci nenašli.

U přepážek Aer Lingus byla nelidsky příšerná fronta, ale jelikož jsem měla s letenkou asociovaný special assistance, prošli jsme rovnou k priority a byli jsme včetně kufrů odbavení asi za pět minut. Těhotenství se při lítání vyplatí ;) Měli jsme tím pádem skoro celé dvě hodiny na letišti, z kterých jsme část strávili u čaje a část jsem plánovala probloumat po obchodech, ale… whisku si Lvíček ani přes prohibici přivézt nechtěl (že ji nechce tahat), časopisy, které jsem prolistovala v trafice, stály za houby, a po dvou týdnech balení, tahání beden a vyhazování krámů jsem si prostě nedokázala vybrat nic ani v krámě s irskými suvenýry. Ani nic k jídlu. Koupili jsme si dvě lahve vody a vyrazili na gate, který nám později spolu s informací o zpoždění změnili, ale nakonec jsme přece jenom skončili v letadle a zamávali… ale ne, nebudu kecat. Nemávali jsme Irsku na rozloučenou. Prostě jsme odlítli.

For good.

Na letišti, kam zrovna přidělávali písmena V HAVEL, jsem si nekoupila ani ty vytoužené noviny – co nejdřív k východu a domů. Na východu z haly jsme ze sebe strhali bundy a svetry a vychutnávali si letní počasí, 25 stupňů, leeehoulinký větřík, prostě něco, co v Irsku není NIKDY. (Ale ani ten dnešní déšť nám nevadí – pořád lepší počasí, než jsme v posledním týdnu měli.)

Navečer jsme dojeli k prarodičům do Roudnice, naházeli do sebe večeři a odpadli. Mně začalo při vybalování oblečení hučet v uších a všechno se se mnou točilo, ve sprše se mi spustila krev z nosu, ale potom, co jsem si lehla a dala nějaké sladké pití, se to zlepšilo a zvládla jsem i usnout. Lvíček byl v pohodě, ale po zalehnutí to na něj taky dolehlo.

Jestli vás zajímá, jaké to je vracet se zpátky “z emigrace”, tak je to strašně zvláštní. A jiné, než bych si představovala. Napadala mě oscilace mezi dvěma scénáři – budem strašně happy, že jsme doma, nebo začnem smutnit po tom, co jsme měli tam. Ale nestalo se ani jedno. Přišla taková podivná prázdnota umocněná tím, že nemáme ani kde bydlet. Jako by realita neexistovala, jako bychom byli na nějakém zvláštním místě mezi dvěma světy. Ono se to zlepší, těch víc než 25 let je hodně na co navazovat, všechny ty známé věci jako metro, nákupní centra s parkovišti, hospody s kamarády, internetové obchody, trhy a vinobraní… to nám pomůže se tady zase zorientovat a navázat nitky, ale celkový pocit je ÚPLNĚ jiný, než když jsme přijeli na týden na dovolenou. Moc nám nedocházelo, že tu teď budem. Ne, že by nám to vadilo, to vůbec – jen to jakoby nebyla pravda.

Jsem docela zvědavá, jak to bude dál – doufám hlavně, že najdeme brzo nějaké bydlení. Přece jenom jsme zvyklí na svůj klid (a chcem si ho ještě ty dva měsíce užít ;))

2 komentáře:

Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)