Třetí trimestr

Nikde sice není úplně přesně udáno, kdy vlastně začíná, ale před týdnem jsem načla 7. kalendářní měsíc a včera 28. týden, takže se už myslím můžu považovat za inkubátor v posledním stádiu. Objektivně musím přiznat, že se “do třeťáku” moc netěším. Začíná to být náročné už teď – prcek mi utlačuje bránici, takže se mi blbě dýchá i vsedě (popravdě, především vsedě), tvrdne mi břicho, nějak se taky mění osvědčený hormonální koktejl, takže začínám být porůznu protivná a samonasírací, a ještě ke všemu se postupně čím dál víc projevuje pregnancy brain. Ze začátku to byly věci, které se mi stávají pořád, různá drobná přeřeknutí a záseky, ale nebudu si nic nalhávat: nabírají na frekvenci i na síle. Třeba dneska jsem se po večerní procházce převlíkala do domácího oblečení, že před sprchou ještě uklidím kuchyň, ale s myšlenkovým pochodem “tohle tričko dám do špíny” se nějakým zkratem spojilo “tak to vezmu při jednom se spodním prádlem” a najednou nechápavě koukám, jak stojím nahá v koupelně. Takže mám vyhlídku, že budu tři měsíce nerudná, fyzicky omezená a blbá.

Jasně, že to pro miminko vydržím, ale moc optimistická vyhlídka to zkrátka není. Utěšuju se jenom tím, že to uteče, protože tři měsíce, do kterých musíte nacpat stěhování z jedné země do druhé, shánění bytu, porodnice a výbavičky pro mimino, vyřizování veškeré byrokracie a papírování od doktorů přes daně až po hromadu dalších úřadů… to není možné, aby neuteklo naprosto zoufalým tempem, během kterého se budu snažit zachytit kočárky, porodní plány, nájemní smlouvy a přebalovací pulty jako vodu do síta.

Těším se, až zmizím z Bloggeru do klidu a pohodlí Wordpressu na vlastní doméně. Jsou tam sice věci, které nejsou tak intuitivní jako v prostředí Live Writeru (třeba práce s kategoriemi nebo nahrávání fotek), ale unavuje mě bojovat s neustálými změnami a nevychytanostmi Bloggeru, třeba jako když mi každou chvíli dojde místo v galerii fotek v blogu a nové nejdou nahrávat. Už jenom deset dní, respektive počítám se dvěma týdny a nějakou krátkou rekapitulací + uzavřením blogu až po návratu do ČR, ale jsem si jistá, že dál už tam nic psát nechci. Po návratu se blog předpokládám do velké míry změní, nebude tam tolik fotek, chci se vrátit víc k psaní. Pokud bude trocha času, samozřejmě.

Nějakých deset let čtu z masochismu a ze zájmu mateřské kluby (na slušných diskusních serverech, žádná emimina, mimibazary a modré koníky), což mi přineslo zdravou pokoru a přístup “vím, že nic nevím”. Nic si tím pádem neplánuju a připravuju se spíš na problémy, abych mohla být případně příjemně překvapená. Ale uvědomila jsem si, že stejně nemám žádnou reálnou představu, co vlastně obnáší porod, šestinedělí a celodenní péče o novorozence. A jsem v zásadě ráda, že nemám, protože tak nemusím trávit celé dny tím, že bych se toho bála. Vím, že se spousta věcí změní, ale taky vím, že s tím stejně nic neudělám, ať už budu vymýšlet katastrofické scénáře nebo hledat další hromady informací. Co jsem mohla, jsem už načetla, a teď to bude jenom na nás třech.

Akorát nevím, jestli je to příznak indolence nebo dospělosti.