Kuřák v Dublinu

Povězme si to na rovinu: kuřák v Dublinu nemá jednoduchý život. V práci ani v hospodě si nezakouří, v nájemních bytech bývají detektory kouře a na ulici je v mnoha případech, zejména v okolí rezidenčních čtvrtí, taky zakázáno kouřit - takže co s tím? Jste odkázáni na občasnou cigaretu u vzácných kuřáckých plácků - anebo kouřit v chůzi.

Kamarád Karel, kterému se nemůžu přinutit říkat jinak než pradávnou IRC přezdívkou DRSON, přiletěl v pátek 2. března navečer a nasedl na bus. Vyrazili jsme ho vyzvednout k O2, když zazvonil opravný telefon: "Sorry, přejel jsem, budu u Convention centra." Takže čelem vzad a šli jsme ke Konvenčnímu centru, potýkajíce se s větrem na stupni cca 1,5. (Jestli jsem to ještě nepsala - v Dublinu jsou 3 stupně větru: 1 - dá se jít proti větru, 2 - nedá se jít proti větru, 3 - vítr vás nese proti směru chůze. Zažila jsem už všechny.)

Dopravili jsme Karla domů, k večeři jsem udělala burgery a co s načatým večerem? Správně, samozřejmě do hospody. Vlastně jsme tu za těch sedm měsíců ještě v hospodě jako takové nebyli, jen několikrát na večeři, tak jsme si udělali menší pub tour - návštěvu nově otevřené hospody The Bath (hospodu na Bath Avenue hezky symbolizuje vana vystavená před vchodem), odkud jsme se po jednom Guinnessovi, protože nám byla zima a vevnitř byl nátřesk a hluk, přesunuli do tradičnější ragbyové hospody Landsdowne Bar, která byla díky karaoke naprosto vylidněná :D.

Druhý den byl čas na sightseeing:

Bohužel se to sešlo tak, že se mi cestou do centra udělalo hrozně blbě, takže jsem si stěží zvládla sednout do nejstarší kavárny v Dublinu na šálek čaje (s biscotti!) a pak jsem kluky opustila a dovlekla se na vlak domů. Průvodce po městě a asistenta při nákupech tak Lvíček musel zvládnout sám, stejně jako sobotní hospodu s večeří.

V neděli jsme vzali návštěvu (už v plné sestavě) na brunch do našeho oblíbeného Herbstreet. Jídlo pro nás dva jsme měli na stole snad za pět minut, zato Karlova snídaně šampionů nedorazila a trvalo věčnost, než jsme upoutali pozornost servírek. Zjistilo se, že objednávka se "ztratila" někde po cestě do kuchyně... a jako odškodnění jsme ji dostali zadarmo. Tomu říkám přístup.

Po brunchi jsme návštěvu vyslali do města samotnou - Guinness Storehouse, Jameson Distillery a volný program podle vlastního výběru. Jako vrcholně nespolečenští peciválové jsme s ním neměli chuť jít potřetí za sebou do hospody, když se vrátil - tak šel sám (a přinesl odtamtud neznačkovou pintovou sklenici). Pak už jen sbalil suvenýry (včetně diplomu ochutnávače a whiskey s vlastním jménem z Jamesona) a ráno jsme odcházeli společně, my do práce, on na bus na letiště.

PS: Tenhle post je antedatovaný a píšu ho na prvního dubna. Karel mi sliboval, že dodá nějaké vlastní postřehy, ale já si ten blog zas nebudu sušit věčně, že...