Ženevské listy 5: Ubytování a jídlo

Hotel jsme si rezervovali ve stejnou dobu jako letenky, tj. několik měsíců předem - bylo nám jasné, že na autosalonové období se do Ženevy sjede půl světa a ubytování bude jednak předražené, jednak nemožné sehnat. Naštěstí existuje booking.com a přes něj jsme našli Ibis v Petit Lancy - přesně něco, co jsme potřebovali. Na švýcarské poměry levný, skromný hotel, nijak horentně vybavený, ale měl všechno, co jsme na přespání potřebovali, a především to byla v podstatě novostavba (na Street View je ještě staveniště). Na hotelu nejvíc oceňuju čistotu, takže jsem překousla i postel o šířce asi 140 centimetrů, na které jsme se kapánek mlátili :)

Celý prostor mi přišel (minimálně na krátkodobý pobyt) vtipně a účelně vymyšlený - minišatnička "za rohem", čalouněná sedací plocha vedle postelí, "stůl" pod oknem a hlavně koupelnový box se sprchovým koutem. Ve sprše a u umyvadla byly dávkovací lahvičky univerzálního mycího přípravku na ruce, tělo i vlasy :D. Při sprchování jsem přemýšlela, s jakou rezervou je asi pokojské vyměňují, když dochází. Druhý den jsme zjistili, že s nulovou, což byla trochu vada na kráse, ale do konce pobytu jsme jakžtakž vystačili :)).

Připlatili jsme si za snídaně, které měly být podle recepční od šesti do dvanácti. Postupně jsme zjistili, že bufet je od půl sedmé do půl jedenácté, a že kolem půl deváté se přestávají doplňovat méně stěžejní artikly, takže snídaně v sobotu (půl desáté) a v neděli (půl deváté) se lišily skoro jako sortiment Alberta a Globusu :). Před půl devátou jsou ještě pain au chocolat (a je to něco úplně jiného, než globalizovaná čokorolka z pražských nebo irských supermarketů), po deváté už stěží doplňují croissanty, a tak dál. Jen kafe bylo v obou případech a obou pokusných instancích (cappuccino, respektive domorodější café au lait) stejně hnusné.

Když už jsme u kafe - taky jsme na něj zašli. Nedovedla bych si odpustit blog bez fotky u kafe! Jenomže... i nejdražší cappuccino, jaké jsem snad kdy pila (asi za pět franků), v poměrně stylově vyhlížející kavárně bylo prostě HNUSNÉ. Přepálená káva a tak vůbec, prostě všechno špatně. Zpětně jsem blahořečila za poměrně solidní kávovou kulturu v Irsku, kde i břečka z automatu je poměrně slušně pitelná. Ale tak aspoň pro tu atmosféru.

Jako všechno ostatní, jídlo je ve Švajcu drahé. Když jsme si byli v pátek na autosalonu kupovat k obědu bagetu, cena 9,5 franku (frank je kolem 20 korun) nás málem knokautovala. Ale dobře, veletržní přirážka, konstatovali jsme... než jsme zjistili, že ve městě stojí bageta těch 9,50 taky. Za páteční večeří v Burger Kingu ale nestála snaha ušetřit - prostě jsme po sedmi hodinách plahočení po výstavišti měli hlad a potřebovali rychlé cukry a tuky, a ještě nikdy mi burger nechutnal tak strašně moc jako tenhle Angry Whopper. (Já vím, že to nechcete vědět, ale byl vážně angry, i druhý den... :)))

V sobotu jsme si ve městě zašli na pizzu, která nebyla na místní poměry ani tak strašlivě drahá (asi jenom šestnáct franků za malou pizzu pro jednoho :D), a večer jsem trvala na tom, že musíme ochutnat fondue. Trochu jsem se toho bála, hlavně když jsme přišli do podzemních prostor restaurace, vyhrazených na fondue, a všude ve vzduchu byl výrazný sýrový odér... ale nakonec jsme nelitovali, fondue bylo naprosto excelentní a odjíždět ze Švýcarska bez toho, abych ho zkusila, to bych si musela vyčítat.

V neděli jsme obědvali pro jednoduchost zase v BK na letišti, to ani nestojí za zmínku - co ale stojí za zmínku, je voda. Před odletem jsme si v dublinském duty free koupili za euro láhev "letecké vody" ("plane water", hezká slovní hříčka)... a celé tři dny jsme ji doplňovali u kohoutku na WC, ať už na výstavišti, na letišti, v hotelu, u kašny s pitnou vodou na Place du Boug-de-Four, nebo - to jsme se jedinkrát styděli - v kavárně. Ve Švýcarsku totiž mají samé Eviany kolem pěti franků za lahev. Normálně si na záchodech pitnou vodu nečepuju, ale tohle už bylo i na nás moc.

Shodou okolností jsme i suvenýry pořídili výhradně jedlé - čokoládu a hruškovici (švýcarskou hruškovici jsme vždycky dávali na zatrávení v Ambiente a strašlivě nám chutnala, kam se hrabe Jelínek). Ani jsem radši nepočítala, kolik v přepočtu stály, ale Švýcarsko holt není země pro socky...