Ženevské listy 4: Památky

Když jsme se dokochali Ženevským jezerem, můžeme zabrousit dál do suchozemského centra. Podobně jako Praha, i Ženeva má svoje Staré město, neméně příjemné. Marně pátrám v paměti, co mi připomínalo, nejspíš některé z českých starobylých městeček jako Tábor, Mělník nebo Třebíč: příjemné, uzoučké kamenné uličky sbíhající se k radnici a ke katedrále. (Bonus: mezi krámy s hodinkami, obrazy a designovým nábytkem jsme našli pasáž podobnou kilkennským slips nebo Irish pub ;))

Katedrála svatého Petra... co o ní říct? Důstojná dominanta města (její věže jsou vidět i od jezera), asi by stálo za to zaplatit ty čtyři franky za prohlídku jejích věží, ale přišli jsme už moc pozdě a stejně nemáme rádi výšky :)

Děla a mozaiky v podloubí Starého arzenálu jsou vděčným objektem turistů.

Pod Starým městem je z jedné strany Place Neuve, tedy Nové náměstí, a z druhé Place Bourg-de-Four s impozantní soudní budovou. Place Neuve je, jak uvádějí oficiální informační materiály, uměleckým centrem města - sídlí tam například opera a taky Rathovo muzeum, které jsme vzhledem k nepřekonatelným negativním asociacím vynechali :D

Place Neuve ústí do parku des Bastions, kde sídlí (vcelku originálně) ženevská univerzita, ale především nepřehlédnutelná monstrinstalace věnovaná aktérům náboženské reformace. V centru je i reformační muzeum a obecně jsou tady hodně hrdí na to, že jim tu kázal Kalvín. Obecně se v náboženských dějinách nijak zvlášť ráda nevrtám, ale sochy v meganadživotní velikosti tady působí umírněně a majestátně. Bohužel, i tady se projevila stinná strana Švýcarska - park je oblíbeným místem zevláků všeho druhu a zatímco ti hrající šachy a dámu na několika obrovských hracích deskách hned za branou jsou celkem sympatičtí, skejťácká mládež shlukující se právě u reformační stěny už míň (člověk si ji nemůže pomalu ani v klidu prohlédnout).

Čestné místo v průvodcích má i místní sídlo Organizace spojených národů. Není to daleko od centra a míří tam spousta turistů - na prostranství před United Nations stojí obří dřevěná židle na třech nohách a pod ní rozdávají aktivisti informační letáky o Tibetu. U samotné brány OSN se spousta turistů fotila, nám to nepřišlo až tak kulervoucí (ale mobilní zábrany tam měli slušně masivní).

Na závěr prvního dne jsme se úplně ucaprtaní rozhodli dojet do Carouge, předměstí postaveného údajně ve středomořském, konkrétně sardinském stylu (při rešeršování jsem se dočetla, že sem vyhnali protestanti katolickou menšinu). Malé domky a romantické uličky byly hezké, ale už jsme na ně v nastupujícím šeru moc neviděli a taky jsme byli už fakt utahaní, tak jsme zapadli do jedné z místních hospůdek na fondue.

Druhý den jsme měli čas jen zhruba kolem dvou, tří hodin, protože do dvanácti jsme se museli odhlásit z hotelu. Nechtělo se nám proto na žádnou delší výpravu a po předchozích dvou na chození velenáročných dnech ani nikam courat po suvenýrech. Dojeli jsme si do centra a od vlakového nádraží došli na sídlišťátko Grottes. Byl to na konec pobytu super zážitek - vypadá to tam částečně jako od Gaudího a částečně, jako kdybyste byli na LSD. Domy se různě kroutí, roztékají a slévají, hrají všemi barvami... nechám mluvit fotky, ale reálný zážitek byl mnohem surrealističtější.

A pak zas úžasnou ženevskou tramvají do hotelu, sbalit se a vyrazit na letiště.