Letní sobota

Máme za sebou skoro celý týden z proslulého irského týdenního léta (slunečno, větřík mírný, teploty téměř 20 °C) a proti očekávání vydrželo počasí až do víkendu. To samozřejmě nelze sedět doma, takže jsme v sobotu po brzkém obědě vyrazili navštívit svoje oblíbené lokality – na Killiney Head, do Dalkey a po pěší trase The Metals k přístavu do Dún Laoghaire. Nastupovali jsme do přeplněného DARTu, ale ukázalo se, že jeli jen o stanici dál na stadion, kde se hrál zas nějaký přátelák Irska tuším s Bosnou a Hercegovinou.

Takhle slibné vlnky se na nás smály za oknem, bohužel na koupání v Irsku jsme pořád málo otužilí :D. Po první zastávce se tedy vlak vylidnil, akorát si proti nám sedla nějaká kráva, která celou dobu nahlas telefonicky organizovala bridž nebo něco. Vždycky tak lituju, že nemám povahu těm lidem říct, že se chovaj jak kokoti a ať si to vyřizujou jinde než v hromadný dopravě.

Típla to samozřejmě pět sekund před naší výstupní zastávkou, po asi dvacetiminutovým telefonátu, můra jedna.

Ale nevadí, pár kroků od stanice nás už čekal lesopark, jen borůvky chyběly. Na Killiney Head je to docela do kopce, ale odměnou za trochu zadýchání je tenhle nádherný výhled, který jsem sem už sice dávala posledně, ale s tím naprosto azurovým nebem je to zas o něčem jiném:

Lvíček se kochá…

Homole furt stojí (a pěkně u ní fouká) :)

Azúro prostě! Reklama na Irsko hadr.

Dolů jsme šli tentokrát jinudy a našli i pobořenou zeď, kam si hned fantazie začne dosazovat elfy a Kelty a rytíře a kdejaké fantasy scénáře:

V Dalkey jsme neporušili tradici a zašli do naší oblíbené kavárny, ale jelikož bylo fakt vedro, objednali jsme si místo tradičního cappuccina ledové latte. “Chcete to ven?” zeptala se obsluha, což se nedalo odmítnout, akorát že zahrádka je u téhle kavárny kapánek netradičně přes ulici :)

Ledového latte byly obrovské kýble, až jsem si říkala, že by nám bývalo stačilo jedno dohromady. Ještě jsme si k němu řekli o skleničku vody (to je tady luxusní, všude buď přinesou kohoutkovou rovnou na stůl nebo bez řečí nalejou, to mi bude chybět) a vyrazili skrz Dalkey na Metals. V Dalkey je bezva trh ze staré tramvajové vozovny (tramvaje tam samozřejmě pradávno nejezdí).

Tenhle hrníček byl prostě nejvíc! :)

Na stezce z Dalkey do Dún Laoghaire se nám samozřejmě začalo po tom kafi a vodě chtít hrozně čůrat. Trasa má asi tři kiláky a není na ní jediná toitoika nebo veřejné WC, tak co to jako je :D a ještě je většinu doby ohraničená kamennými zdmi. Naštěstí na jednom místě odbočuje na takovou stezku se vzrostlými stromy… ehm.

V Dún Laoghaire jsme si koupili u zmrzlinářského auta TOČENOU!

A šli jsme na pier. Bohužel bylo sice už kolem půl čtvrté, ale sluníčko bylo zrovna sviňa nejsilnější a na mořském molu je samozřejmě stínu minimum. Celou cestu domů dobrý, ale večer před spaním jsem vypadala jako sůva (s)pálená a klíčními kostmi bych mohla suplovat maják (klidně tenhlecten).

 

Památka na Čechy (nebo někoho, kdo má rád české pivo – v tomhle případě budgetové).

K majáku jsme šli po horní straně mola, zpátky po spodní kolem přístavu. Najednou Lvíček něco zahlédl mezi loděmi a “to je tuleň!” – no a fakt.

Megabójka:

No a to jsme toho měli tak akorát dost, abychom nasedli na vlak domů. V nohách určitě dobrých deset kilometrů, částečně terénem, příjemně unavení… a ti irští dopravní kreténi stáli s vlakem asi pět minut stanici před tou naší, aniž by cokoli kvákli, pak zavřeli dveře a… přejeli naši stanici a my se museli vracet pěšky z té příští, která je od nás mnohem dál (a debilnějším terénem – hlavní ulicí plnou semaforů). Udělalo by jim něco ohlásit “v následující stanici vlak nestaví”?

A jak už jsem psala, večer jsme zjistili, že jsme parádně spálení. Prostě jsme odvykli tomu, že sluníčko někdy může svítit tak, že je potřeba se namazat. (Tahle země dělá s člověkem hrozný věci.) Navíc ve stínu byla v podstatě zima, takže žádné tropické odpoledne! Ale ten den v přírodě byl naprosto bezva a trvalé následky snad nebudou, takže nelitujem :)