čtvrtek 29. března 2012

Víkend s Patrikem

Na sobotu 17. 3. vycházel Iry neočekávanější a nejoslavovanější svátek, St. Patrick's Day, což dávalo spolu s britským dnem matek (koná se čtvrtou postní neděli) "sváteční kombo" Patrick's Day - Mothers' Day - Bank Holiday Monday, podle chvályhodného zvyku přesouvat volno na pondělí, když státní svátek vyjde na víkend.

Před nějakým časem jsem si tady stěžovala, jak Irové nic neslaví. Pravda je taková, že Irové odbývají "podmanitelské" angloamerické svátky, stejně jako ty tradiční keltské, ale Paddy's Day, jak se tady sedmnáctému březnu familiárně přezdívá, ten si upřít nenechají. Projížděli jsme několika městečky, které neměly víc než deset tisíc obyvatel, všechny měly ulice vyzdobené balónky a většina obyvatelstva se připravovala na slavnostní průvod. Každý měl něco zeleného, malé holčičky byly v kostýmech irských víl a kluci mívali zeleně nasprejované vlasy, no a následky toho největšího irského průvodu v Dublinu, odkud jsme prozíravě odjeli, byly znát ještě celý víkend. (Následující fotky si važte, většinou se stydím fotit lidi z takové blízkosti, ale tady jsem nemohla odolat.)


Měli jsme na návštěvě petulku a tpk a ti měli až do soboty auto, takže jsme společně vyrazili na sever. První zastávka byl první cisterciácký klášter v Irsku, Old Mellifont Abbey AKA hromada šutrů. Expozice byla ještě zavřená, ale dalo se zaparkovat poblíž, mezi zdmi se dalo procházet bez omezení a odborná prohlídka nám nijak zvlášť nechyběla. S tpkem jsme všude vypadali jako mateřská školka na výletě, tady je to výmluvně vidět :).



Druhá a nejzásadnější zastávka byla v Newgrange. Tahle neolitická hrobka a vůbec celá oblast Brú na Boinne patřila mezi místa, které jsme chtěli během naší irské emigrace navštívit s naprostou jistotou. Přiznám se, že u mě část motivace tvořilo spojení Newgrange se zimním slunovratem (v tomhle období už několik tisíc let paprsky slunce při východu dopadávají úzkou štěrbinou do vnitřní komory stavby označované obvykle jako chodbový hrob). O návštěvu v období slunovratu je obrovský zájem, takže se losuje - těm méně šťastným, kteří přijedou na prohlídku během zbytku roku, průvodce simuluje oranžové světlo vycházejícího slunce elektrickou lampičkou.

Přístup k mohyle je pouze z návštěvnického centra prostřednictvím minibusů pendlujících sem a tam (a v sezóně i do vedlejšího monumentu Knowth). Do návštěvnického centra jsme přišli půl hodiny před odjezdem, takže jsme si stihli projít i expozici. Pěknou. (Ten kámen vypadal jak z Létajícího Čestmíra, ale semínka kytek v něm nebyly ;).)





Náš průvodce působil trochu katolicko-fanaticky, ale naštěstí to při výkladu nedával moc najevo (snad jen při rozohňování o hledání jednoduchosti a vyššího duchovního smyslu). Naopak přiznal, že zkrátka nikdo s určitostí neví, k čemu tyhle mohyly sloužily - že se v nich našly ostatky několika (ne mnoha) lidí, ale to mohli být buď na čestném místě pochovaní panovníci, anebo taky lidské oběti. Říká se jim chodbové hroby, ale taky to dost dobře mohla být především místa bohoslužeb, atakdále atakdále.

Vevnitř v komoře se nesmělo fotit, což je vážně škoda, protože je to tam nádherné. Škvíra mezi kameny, kterou se tam dostává, je tak úzká, že jsme dostali befelem sundat si kabelky a batohy, abychom ji neomlátili, a o některé silnější členy výpravy jsem měla vcelku strach, že se ani neprotáhnou. Vnitřni prostor je rozdělen jakoby do tvaru kříže; jak náš průvodce poznamenal, vlastně v podobném rozvržení jako kostely - plácek uprostřed a tři "jeskyňky" po stranách, přičemž největší je ta napravo s oválnou, vejčitou nádobou (rovněž) neznámého účelu.

Vyfotili jsme se samospouští aspoň u vchodu, samozřejmě nám turisti do fotky nalezli, to by ani nebylo ono :D. Jinak mohyla je původní (objevená místními při hledání stavebního kamene), ta bílá zeď s efektně vyčnívajícími tmavšími kameny je novodobě zrekonstruovaná. Nános hlíny a zelená "čepice" je samozřejmě daná věkem.





Po návratu do návštěvnického centra jsme si v místní restauraci dali něco k jídlu, protože už bylo dávno po poledni, a vydali se pomalu na zpáteční cestu, tentokrát přes Trim. Jakkoli zvláštní název tohle městečko má, mně se tam líbilo a určitě se tam chci ještě podívat, minimálně na prohlídku hradu, který (jsem se dočetla) hrál ve filmu Statečné srdce.



"Five euro per photograph!" vylekal nás srdečný hlas faráře, jehož farnost jsme si fotograficky dokumentovali. Chvilku jsem vážně nevěděla, čí jsem, a přemítala jsem, jestli jsme náhodou nepřehlédli nějaký zákaz fotografování, ale kněz se přátelsky usmíval, takže jsem pochopila, že to byl jen vtip. Lvíček využil situace a zeptal se, kdy bude průvod, na který se srocovala kolem hlavních ulic většina městečka. Dotázaný nám ochotně posloužil informací, že ve tři, ale my museli před čtvrtou vracet auto v půjčovně vzdálené hodinu jízdy, takže jsme se ho museli vzdát. Ale viděli jsme aspoň samotného Patrika :).



Auto jsme vrátili na jihozápadní straně Dublinu a k přesunu k nám na jihovýchod jsme si původně vybrali tramvaj, ale když jsme došli na zastávku, zjistili jsme, že z důvodu požáru na trati nejezdí (a nejezdila pak ještě celý další týden). Takže jsme mávli na taxík a vzhledem k tomu, že opravdu naprosto těsně před námi otevřeli průjezd centrem po průvodu, jsme byli doma za pár minut a v ceně srovnatelné se čtyřmi lístky na tramvaj.

A večer jsme šli na chrtí zápasy, což se ukázalo jako nejlepší zážitek dne. Chrtí stadion je kousek od našeho domu, vstup byl 10 € a za dvě eura si člověk mohl v každém závodu vsadit na vítěze. Já to jediná neudělala, ale stačil mi vsazený kapitál ostatních, abych mohla konstatovat, že zápasy se sázkou byly tak stokrát zajímavější než bez ní. (A to jsem proti hazardu!)




Prvně v životě jsem tam ochutnala točenej cider a greyhoundy (jinak strašně ošklivý a blbý zvířata, imho) tam měli i jako vzorek na kobercích :)). A jak stylověji zakončit Patrika, než na psích závodech?

Spolu s Newgrange to dalo den víc typicky irský, než se pokoušet přes davy lidí zahlédnout něco z dublinského odpoledního průvodu...

1 komentář:

  1. Říci, že chrt je strašně ošklivý a blbý zvíře může jen ten, kdo je sám "ošklivej a blbej". A jak tak koukám na Vaše fotky...

    OdpovědětSmazat

Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)