Bubble tea a katedrály

V sobotu, ačkoli se to nezdálo, jsme na Tall Ships naťapali možná k 15 kilometrům, takže jsme se v neděli rozhodli pro volnější režim. Tj. vzít to ještě jednou kolem řeky, z které měly zrovna odjíždět lodě, pak se zbavit davů a přes centrum a George's Arcade dojít ke katedrálám, které jsme za celý rok v Dublinu ignorovali: St. Patrick’s a Christ Church.

Lodní přehlídka se měla konat od jedenácti do dvou, ale už v jednu nebyla na Liffey ani plachtička. Nijak zvlášť jsme ale nelitovali - Lvíček chtěl hlavně vidět rozvinuté plachtoví a lodě z řeky stejně odjížděly na motor nebo byly taženy motorovými čluny.

Přes Trinity (podzim je tady!) a Dame Street jsme tedy došli do G.A., kde měla sídlit jediná irská prodejna bubble tea. Podle umístění, názvu i fotek provozovny jsem očekávala normální obchoďák, ale na místě jsme zjistili, že jde o starou tržnici, která jako většina irských tržnic připomíná Hlavní nádraží; velká hala se stánky a stálé polokamenné prodejničky po obvodu.

Tak jsme zašli dovnitř a objednali si: Lvíček mandlový černý čaj, já passion fruit, oba s pobbles (čert ví, co to je, znělo to přitažlivěji než “jams” nebo “jellies”, ale práskací to nebylo). Obsluha byla asijská, prostředí pěkné (Lvíček miluje čínské kočky kývající packou, a jednu funkční tam na ulici měli), stroje na napěňování čaje správně futuristické… všechno nasvědčovalo zajímavému zážitku.

Tohle jsou fotky předtím, než jsme se napili. “Jaký to máš?” “Hmm… zajímavý. A ty?” První lok a kousnutí do kuličky nebyly tak strašné, ale po pár usrknutích a spolknutých kuličkách jsme si připadali, jako když pijeme žabí rybník, včetně nedefinovatelné hmoty želé připomínajícího jikry, kterým nám ztěžknul žaludek. Za tohle jsme vyhodili osm euro…?

Kuliček jsme nakonec zvládli jen tak čtvrtinu, tekutinu Lvíčkova mléčného čaje jsme nějak dopili, můj mučenkový (a to mám jinak čaj s příchutí passion fruit vážně ráda) putoval do koše plný asi z půlky. Zbytek dne jsme krkali bubble želé a bylo nám blbě. Obávám se, že stejně jako u sushi si moji oblibu tenhle asijský kulinářský vynález nezíská.

Procházka městem byla ale celkem příjemná. George’s Arcade vypadá zvenku opravdu hezky a obchod na College Green s výmluvným názvem “Books Upstairs” vypadal hodně stylově, stejně jako hospoda v bance, kterých jsme si do té doby nevšimli.

Katedrála svatého Patrika byla nedaleko. Zrovna hrála zvonkohra, dost melodicky, na rozdíl od typických znělek ze seriálu Willy Fog, ozývajících se z většiny místních zvonic ;) ke svatostánku přiléhá příjemný park s mobilní kavárnou a skulpturou nazvanou Liberty Bell. (Ano, samozřejmě, že jsem si ho zkusila políbit! :D)

No a Christ Church Cathedral jsme zjistili, že už dávno známe, jenom jsme nevěděli, že je to katedrála (osobně jsem si myslela, že jde ještě o nějakou součást dublinského hradu). Takže další položka na seznamu památek “vidět, než odjedem” odškrtnutá.

Vraceli jsme se zase přes Trinity – miluju tu otočnou kouli tam :)

A u východu jsem si všimla i další sochy, trochu zastrčené, ale hezké.

Zase nás pak samozřejmě bolely nohy, protože tady krátká městská procházka rovná se pět kilometrů nejmíň, spíš sedm až osm, my navíc máme ty městské ne moc pohodlné boty a po včerejšku jsme rozhodně zregenerovaní nebyli. Ale mně to už bylo jedno, protože jsem před sebou měla poslední den a půl v práci a vyhlídku na pořádný odpočinek.

Který jsem prakticky nevyužila, protože ze všeho toho zmatku a šoku, že jsem doma a měla bych si před výletem do Corku ze všeho nejvíc odpočinout, jsem si odpočinout moc nedokázala. (Navíc – odpočívejte s miminem, které začne vehementně protestovat do pár minut po zalehnutí matky do polohy na zádech; ležení je přece ukrutná nuda a navíc hrozí útlak dolní duté žíly, mami, tos o tom nikdy neslyšela? šup vstávat a houpat, nebo aspoň něco dělat!). Ale stejně jsem ráda, že už tam nemusím…