Akční den v Dún Laoghaire 2.

Ukulelisti bohužel tentokrát nebyli na molech, ale někde zalezlí na workshopu, a tam se nám za nimi nechtělo. Bohužel nešlo skloubit do jednoho dne úplně všechno, a tak bylo sice ohlášené veřejné hraní v People’s Parku (to mi vždycky připomene Čínu), ale až na neděli. Tak jsme ve stánku popadli zmrzlinu a vydali se na naši oblíbenou stezku Metals do naší neméně oblíbené kavárny v Dalkey.

Špendlíky na The Metals! (Jakto, že jsme si jich nevšimli loni?)

Dostali jsme horké cappuccino (až trochu moc, ale aspoň zahřálo) a rovněž ohřáté muffiny s tekutým středem, omnom.

Strávili jsme krásnou asi třičtvrtěhodinku tlacháním u kafe a vydali se zas na cestu zpátky, protože co jinak v Dalkey :). Mimochodem nechápu – a zároveň miluju – že i po osmi letech vztahu, z toho třech letech manželství a roce života téměř “v ponorce”, kdy spolu trávíme všechny večery (až na asi pět výjimek), všechny víkendy a ještě se scházíme na oběd… si máme POŘÁD o čem povídat :)

V propagačních materiálech k ohňostroji tvrdili, že se má v nákupním areálu Dún Laoghaire konat i barbecue. Jenže my to prošli kolem dokola a nikde nic; jediná konkretizace v tom letáku byla e-mailová adresa Real Gourmet Burger – tak jsme tam teda zašli. Čekali jsme dost dlouho na usazení, ale burger byl teda výbornej. Dilema, jestli si objednat ještě hrozně nezdravý smažený cibulový kroužky, jsem vyřešila výběrem burgeru, kterej je obsahoval sám o sobě. How cunning is that.

Hranolky byly s rozmarýnovou solí a dobrý, i když na mě trochu moc mastný. Lvíček měl burger se smaženejma houbama a rozplýval se, no… dal mi ochutnat, ale pro mě je smažená houba něco na úrovni smažený podrážky a úroveň nejsem schopná ocenit no :D

Jenže když jsme dojedli, nebylo ani osm. A nemohli jsme se ani jít projít na pier, protože ten uzavřeli kvůli přípravě ohňostroje. Jen na kraj se smělo, kde kotvila krásná plachetnice a “zvala” na Tall Ship festival v Dublinu příští týden.

Bývali bychom nejradši ještě někam zapadli na čaj – ale kavárny už byly zavřené a po obvodu pobřeží, které bylo označené jako vyhlídková zóna na ohňostroj, byla jediná restaurace a ta vypadala moc nóbl na to, aby si tam člověk objednal jen čaj, a navíc byla plná. Jenže abychom si sedli na některou z doposud prázdných laviček, na to byla moc zima a za ty dvě hodiny bychom tam… nejspíš ne zmrzli, ale prochladli určitě. (Kontinentální Evropě, která se aktuálně topí ve vlastním potu, musím objasnit, že okolo západu slunce bylo cca 16 stupňů a od moře foukal místy poměrně studený vítr.) Lvíček to nakonec vyřešil ideálně – pomalým tempem, se spoustou focení a zacházek k moři, jsme došli až na samý konec zálivu a tam jsme zakempili na lavičkách právě včas, dřív, než je někdo obsadil, ale tak akorát, abychom tam neseděli moc dlouho.

Socha mořského ježka.

Famózní barvy při západu slunce. Mám takových fotek asi sto a bylo strašně těžké z nich vybírat, všechny mi berou dech.

“Naše” lavička.

Koupači. Naostro a v 16 °C, v devět večer. Nepochopila jsem.

Už se to blíží…

…a konečně!

Známe Irsko, takže jsme nečekali o moc víc než sadu silvestrovských rachejtlí, ohňostroj byl ale fakt pěkný, poměrně dlouhý a s některými opravdu originálními a překvapivými efekty, které se ale pochopitelně nedaly moc vyfotit. Po jeho skončení jsme se vypravili na nejbližší stanici DARTu, což byl Sandycove. Když jsme se blížili, už jsme moc nedoufali, že stihneme vlak ve 22:26 (další měl jet až za čtvrt hodiny a vyhlídka na čekání na studeném otevřeném nástupišti nebyla vůbec příjemná), ale ještě jsme ho neviděli ani neslyšeli odjíždět, tak jsme živili naději. Přes štrůdl aut, který se zrovna jako na potvoru dal do pohybu, jsme se pracně dostali do stanice, chcem neztrácet čas a odpípnout si čipovkou… když zjistíme, že ze dvou turniketů je aparatura na čtení Leap karet jenom na jednom a ten je zrovna mimo provoz.

Ve stanici samozřejmě už nikde nikdo a prosklenou stěnou v dálce vidíme světla vlaku. Co kurva teď?

Řešení mi bylo tak nějak jasné už ve chvíli, kdy jsem zahlídla tu cedulku o mimoprovozu. Musíme si koupit lístek kartou v automatu. Provádíme neskutečnou akci, přímo akvabely v obsluze nákupního terminálu, já cvakám na displeji, Lvíček platí kartou. Tiskne se první lístek, ten mu dávám, běží napřed, tiskne se druhý lístek, beru ho, prostrkávám turniketem a běžím za ním; účtenku ať vezme čert. Vlak přijíždí do stanice, dusám za Lvíčkem po betonové rampě, on už je ve dveřích a stojí mezi nimi, ale jsem tam včas, dokonce několik královsky dlouhých vteřin, než se dveře zavřou a vlak se dá do pohybu. Sesouvám se na sedačku a chrlím nadávky na zasraný Irish Rail. Prakticky celou cestu domů se z toho nemůžu vzpamatovat :)

Ale celkově to bylo super odpoledne a večer. Jenom druhý den zjistíme, že jsme si asi uhnali menší úžeh, a krátký výlet do parku nás úplně odrovná – ale o tom až jindy.