Dublin Tall Ships

Minulý víkend žil Dublin plachetnicemi. Že to bude velké, bylo jasné z mohutnosti příprav téměř u všech zásadních vodních ploch; u nás na Grand Canal Square vykládali pípy na cider a součásti party stanů už asi týden předtím. Jak strašně obrovská akce to bude, to nám ale došlo až v sobotu po obědě cestou do centra dění.

Představte si milionové město, kde se obvykle vůbec nic neděje a chcípnul pes. Pak si do toho zasaďte vizuálně atraktivní akci, která je zadarmo, a hezké počasí k tomu… a dostanete davy, davy, a ještě jednou obrovitánské masivní davy lidí, především rodin s kočárky všech druhů a velikostí. Než jsme se prodrali k řece, kde kotvily plachetnice, byli jsme šíleně otrávení a rozhodli jsme se to radši zabalit, než se nám povznesená sobotní nálada zkazí nadobro. Některé lodě se mimochodem daly i navštívit… ale vedly k nim nekonečné, podle našeho odhadu tak tříhodinové fronty.

Zklamaně jsme šli tedy na procházku na druhou stranu kanálu, ale mě napadlo, že program má být až někdy do devíti a večer by nemuselo být tolik lidí (hlavně těch rodin s dětmi). Takže jsme se zkusili vrátit po večeři. No… lidí bylo míň, ale že by bylo prázdno, to ani omylem.

Některé lodě byly ale osvětlené a to s padající tmou vytvářelo sugestivní a krásnou atmosféru středověkého přístavního města :)

Nechyběly koncertní stage a stánky s námořnickými a pirátskými čepicemi všech velikostí a stylů, včetně dredů Jacka Sparrowa. Lvíček uvažoval, že by si jednu pirátskou (a mně námořnickou) čapku koupil, pět euro za trochu srandy nebylo tak moc, ale člověku je to pak líto vyhodit a otravno skladovat. Tak jsme odolali.

L. to chtěl vzít pryč od řeky a dojít domů po hlavní ulici, abychom se vyhnuli největším davům. Já ale toužila po fotce osvětleného horského kola, které stálo na druhém břehu až skoro u přístavu a z naší pozice jsem ho měla strašně z úhlu. Po pár desítkách metrů prodírání se davem jsem uznala, že to nemá cenu, a chtěla odejít – ale zrovna v té chvíli jsme se nějakým způsobem zapojili do průvodu za podivuhodnými performery jak vystřiženými z pohádek tisíce a jedné noci.

Pořídila jsem z toho i video, možná ho ještě hodím na YouTube, každopádně jsme prošli úplně hladce až skoro na konec řeky, dokonce jsme měli i zajímavou podívanou, původně protestující Lvíček byl spokojen a otočil se na mě: “A teď si můžeš vyfotit to kolo!” “Myslíš to, co akorát zhasli?” opáčila jsem mírně zoufale a s jistou dávkou zklamání vycvakla aspoň sotva viditelné okruží. Zákon schválnosti :D

Takže takováhle zhruba byla asi největší kulturní akce dublinského léta. Příští rok budu s kočárem prorážet davy asi taky; ale doufám, že na úplně jiných příležitostech…