Sobota v lochu

Na včerejší odpoledne jsme měli naplánovaný výlet do Trimu. Lvíček našel, že tam jezdí v poměrně častých intervalech autobus z Busárasu (hlavního autobusového nádraží, které je relativně v docházkové vzdálenosti, případně na LUASu/DARTu) a cesta trvá jenom hodinu. V Trimu jsme se stavovali při návštěvě petulky a tpk, moc se nám tam (nebo aspoň mně) líbilo a litovala jsem, že nestíháme prohlídku hradu, takže jsem byla nadšená.

Dokud nás nenapadlo podívat se, co/kdy jede zpátky.

První problém byl příšerný vyhledávací systém Bus Eireánn, který nedokáže vyhledávat podle počátečního a cílového města, ale tvrdohlavě vyžaduje konkrétní stanici (což je nahouby, když nevíte, jestli zrovna ta vaše trasa přes ni jede, že). Druhý problém byl, že i když jsme vyzkoušeli všechny varianty, vyhledávač trval na minimálně jednom přestupu a délce jízdy přes 2,5 hodiny. I když jsme našli v jízdních řádech podle tras, že by to měl být nějaký renonc, zpáteční autobus jel ve čtyři (což by nám dávalo na místě jenom hodinu a půl) nebo v sedm (což by znamenalo, že se tam někde musíme navečeřet).

Ne, že by to bylo neřešitelné, ale přešla nás chuť. (Proč v téhle zemi nic nedává smysl?) Napadlo nás jet do zoo, což jsme nejdřív překvalifikovali na procházku Phoenix Parkem, a nakonec jsme si řekli – když už budeme na západě, proč si “neodškrtnout” návštěvu kilmainhemské věznice?

První věc: od nádraží Heuston se k vězení jde okolo (aktuálně rekonstruovaného) muzea moderního umění takovou poměrně dodgy oblastí. Fotky nezachytí atmosféru, ale jedna předzahrádka nás teda fakt dostala:

Kilmainham Gaol má ve správě OPW, tedy vládní organizace, což znamená poměrně přijatelné vstupné (6€, pro studenty 2, rodinné 14), dobrou udržovanost a kupodivu taky svižnou organizovanost prohlídek. Skupinky procházely jedna za druhou a nabídka zvládala slušně uspokojovat poptávku.

Naše průvodkyně se jmenovala Orla (tohle irské jméno prostě miluju!) a vzala nás nejdřív do promítací místnosti na krátkou přednášku o historii věznice. Fascinoval mě úsporný zlepšovák, který tu zavedli na úsvitu doby fotografické – fotky byly drahé, takže k zachycení portrétu zločince zepředu i z profilu najednou sloužilo zrcadlo ;)

Pak nás čekala nejslavnější hala věznice – s obrovskou prosklenou střechou, která měla umožnit přístup blahodárnému slunečnímu světlu, maličkými celami pro jednoho a přehledným ochozem, který zas (spolu s všudypřítomným světlem) usnadňoval celkovou kontrolu nad objektem. Všichni fotili jak o život, což o to, zrekonstruované to bylo opravdu pěkně. Ale že by se člověk toužil stát obyvatelem těch pidicel, které (za ideálního stavu, tedy ne přeplněnosti v období hladomoru apod.) byly určené striktně pro jednoho, to tedy úplně ne.

Samozřejmě jsme se dozvěděli spoustu informací z historie věznice – některé pohnuté, jako to, že zde minimálně ze začátku byly společně s muži i ženy a děti (převážně uvězněné za věci jako krádež chleba), jiné měly spojitost s irskou historií. V Kilmainhamu skončilo v období války o nezávislost a občanské války mnoho politických vězňů včetně těch nejdůležitějších lídrů republikánských snah, jenže… zcela upřímně, tohle je zajímavé pro Iry a jejich národní identitu a mně jdou historky o Parnellovi, Connollym a dalších jedním uchem tam a druhým ven.

Tahle “reprezentativní” a patrně část věznice byla moc hezky zrekonstruovaná, zato ze starších prostor ještě čpí někdejší beznaděj (a to ještě tehdy v rámci přísunu čerstvého vzduchu dovnitř celoročně táhlo a pršelo dnes zasklenými okýnky). Tfuj.

“Umělecká” fotka dveřním kukátkem ;)

Těmihle neutěšenými prostory jsme došli na dvůr obehnaný vysokými zdmi. Nikdo je prý nikdy nepřelezl, pár útěků z Kilmainhamu se odehrálo buď za pomoci kompliců zvenku, nebo díky náhodnému nezamčení dveří ;)

Popraviště, dnes národní památník. (Dozvěděli jsme se, že trikolóru jako styl rozložení vlajky si Irové přivezli z Francie!)

Poslední cca čtvrthodinu jsem docela protrpěla, protože mi nedělá dobře stání. Nikdy nedělalo a teď je to ještě horší – popocházení je ok, ale delší dobu stát na jednom místě, v nejhorším případě v uzavřené místnosti, to je pro mě nejlepší cesta omdlít. Naštěstí se mi to tentokrát nepodařilo, ale párkrát jsem se musela jít opřít o zeď nebo si sednout na bobek a s jistotou vím, že guided tours už si do konce těhotenství fakt odpustím. Navíc mě ten výklad fakt moc nebavil, a to už je u mě co říct :)

Po skončení prohlídky jsem si nejdřív sedla, nasypala si do pusy čtvrtku záchranného balíčku M&M’s, napila se vody a potom jsme si bleskově doprošli expozici přidruženého muzea “život běžného vězně”. Na poslední fotce jsou určené porce jídla pro konkrétní rok a “kategorii” chovanců – co je “stirabout”, nevím a snad ani nechci vědět. Jídla se zdá být maličko, ale v období velkého hladomoru i to byl luxus, který člověku umožnil přežít (pokud nezemřel na nějakou nakažlivou nemoc, kterých byla vězení samozřejmě plná… no, nebyla to příjemná doba). Odcházeli jsme před čtvrtou a na prohlídku čekala ještě obrovská fronta lidí – zajímalo by mě, zda se na všechny dostalo (prohlídka trvá hodinu a lidí čekalo odhadem tak aspoň na čtyři skupinky). Jejich problém, na jednu stranu – na druhou stranu, všechny veřejné irské památky a muzea zavírají jako český venkovský krámek, tj. nejpozději v pět.

Z depresivního prostředí věznice jsme se naštěstí po pár krocích a jednom přechodu silnice dostali do příjemného, krásného a moderním uměním zabydleného parku areálu IMMA. Měli jsme trošku strach, jestli bude místní kavárna ITSA v době rekonstrukce větší části budovy otevřená, ale naštěstí nás nezklamala. Svačinka byla úžasná, i když nazvat tyhle kotle “small cappuccino” musel někdo s obrovským smyslem pro humor. Naštěstí pro nás (v poslední době) částečně kofeinově intolerantní nebylo moc silné a carrot cake i “brownies bez mouky” výborné. (Lvíček si tu mimochodem strašně oblíbil carrot cakes, dává si je skoro v každé kavárně, kam zajdem – asi si budu muset sehnat nějaké recepty :))

Pak jsme se ještě zašli projít do Phoenix parku až k zoo (bylo tři čtvrtě hodiny před zavíračkou, pokladny už zavřené, tak jsem uvažovala, jestli nezkusit ochranku ukecat, aby nás ještě pustili dovnitř zadarmo… ale nakonec to přebil akutnější problém hledání WC ;)) a tramvají zase domů. Po tom všem docela příjemná sobota, ale příště asi bude muset nastoupit dlouhodobé strategické plánování, jestli chceme ještě někam vyrazit (což nemám ráda, ale v Irsku člověku nic jiného nezbývá).