Dublin Tall Ships

Minulý víkend žil Dublin plachetnicemi. Že to bude velké, bylo jasné z mohutnosti příprav téměř u všech zásadních vodních ploch; u nás na Grand Canal Square vykládali pípy na cider a součásti party stanů už asi týden předtím. Jak strašně obrovská akce to bude, to nám ale došlo až v sobotu po obědě cestou do centra dění.

Představte si milionové město, kde se obvykle vůbec nic neděje a chcípnul pes. Pak si do toho zasaďte vizuálně atraktivní akci, která je zadarmo, a hezké počasí k tomu… a dostanete davy, davy, a ještě jednou obrovitánské masivní davy lidí, především rodin s kočárky všech druhů a velikostí. Než jsme se prodrali k řece, kde kotvily plachetnice, byli jsme šíleně otrávení a rozhodli jsme se to radši zabalit, než se nám povznesená sobotní nálada zkazí nadobro. Některé lodě se mimochodem daly i navštívit… ale vedly k nim nekonečné, podle našeho odhadu tak tříhodinové fronty.

Zklamaně jsme šli tedy na procházku na druhou stranu kanálu, ale mě napadlo, že program má být až někdy do devíti a večer by nemuselo být tolik lidí (hlavně těch rodin s dětmi). Takže jsme se zkusili vrátit po večeři. No… lidí bylo míň, ale že by bylo prázdno, to ani omylem.

Některé lodě byly ale osvětlené a to s padající tmou vytvářelo sugestivní a krásnou atmosféru středověkého přístavního města :)

Nechyběly koncertní stage a stánky s námořnickými a pirátskými čepicemi všech velikostí a stylů, včetně dredů Jacka Sparrowa. Lvíček uvažoval, že by si jednu pirátskou (a mně námořnickou) čapku koupil, pět euro za trochu srandy nebylo tak moc, ale člověku je to pak líto vyhodit a otravno skladovat. Tak jsme odolali.

L. to chtěl vzít pryč od řeky a dojít domů po hlavní ulici, abychom se vyhnuli největším davům. Já ale toužila po fotce osvětleného horského kola, které stálo na druhém břehu až skoro u přístavu a z naší pozice jsem ho měla strašně z úhlu. Po pár desítkách metrů prodírání se davem jsem uznala, že to nemá cenu, a chtěla odejít – ale zrovna v té chvíli jsme se nějakým způsobem zapojili do průvodu za podivuhodnými performery jak vystřiženými z pohádek tisíce a jedné noci.

Pořídila jsem z toho i video, možná ho ještě hodím na YouTube, každopádně jsme prošli úplně hladce až skoro na konec řeky, dokonce jsme měli i zajímavou podívanou, původně protestující Lvíček byl spokojen a otočil se na mě: “A teď si můžeš vyfotit to kolo!” “Myslíš to, co akorát zhasli?” opáčila jsem mírně zoufale a s jistou dávkou zklamání vycvakla aspoň sotva viditelné okruží. Zákon schválnosti :D

Takže takováhle zhruba byla asi největší kulturní akce dublinského léta. Příští rok budu s kočárem prorážet davy asi taky; ale doufám, že na úplně jiných příležitostech…

Poslední den a půl v práci

Před časem jsme si u Adélky slibovali, že napíšem blog o jednom dni v práci (where applicable). Nedostala jsem se k tomu, většinou mi zůstaly přes týden viset nedopsané blogy z víkendu a dostala jsem se k nim až začátkem dalšího víkendu; ještě myslet na práci… pff. Ale pondělí a úterý byly moje poslední dva dny v práci a asi by zasloužily zblognout, i když na nich nebylo v podstatě nic zajímavého.

Měla jsem kontrakt na 11 měsíců a každé pondělí, případně první pracovní den týdne, jsem přišla do práce, zapnula počítač a otevřela Chrome, kde jsem měla trvale otevřený mail a dokument, kam mi manažer vždycky zapisoval rozpis, co budu přes týden dělat. Takže jsem si ho otevřela, mezitím co mi nabootoval počítač jsem si většinou došla pro vodu a čaj (proč u toho sedět a čučet na startovací obrazovku, že jo), přečetla si, co se ode mě chce, a rozhodla se, čím začnu (měla jsem typicky 2-3 druhy úkolů na různých typech dat a jak jsem si to rozvrhla, bylo na mně, jen jsem se snažila, aby to vyšlo na plusmínus 8 hodin denně). Měla jsem kvóty na rychlost, tj. kolik těch dat stihnu zpracovat za hodinu, to se sledovalo a když jsem to neplnila, ozval se manažer, co že se děje.

Nuda, co? Taky že byla. Ze začátku to byla docela zábava, protože ta práce s daty nebylo jen úplně tupé klikání, muselo se u toho myslet a první týdny byly spíš jako placené luštění hádanek. Ale postupem času urputně převážilo klikání a kvóty a jak mi potvrdily kolegyně, které na jejich staré místo vzali podruhé, jedenáct měsíců (maximální trvání kontraktu) bylo naprosto na hraně to vydržet a tříměsíční pauza mezi kontrakty (taky povinná) byla zase minimem duševní hygieny, než to člověk všechno vytřepal z hlavy a byl schopný dát si to ještě jednou. (Ale stejně je obdivuju.)

Na druhou stranu, měla taky spoustu pozitivních faktorů. První byla, že mě naprosto nikdo neotravoval a nikdo (kromě šéfa a občasných konzultací s kolegy) po mně nic nechtěl. Dřív by to byl můj sen, ale popravdě, mám pocit, že jsem se posunula do stavu mysli,v kterém mi vytelefonovávání a vymailovávání už není tak strašně proti mysli. Ona ta nulová nutnost něco organizovat a zařizovat s sebou nese prakticky neoddělitelně taky nulovou kreativitu a to, že je vám vaše práce vlastně ukradená, protože výsledky nevidíte – to vidí jenom lingvisti, kteří s nimi dál pracují – a nemáte možnost cokoli plánovat na dobu delší než týden, vymýšlet vlastní aktivity, přicházet s vlastními projekty, připravovat dlouhodobé cíle… takže jsem zjistila, že všechny ty samoorganizační pozice, do kterých mě život natlačil, mi vlastně vyhovovaly mnohem víc, než být prostě lopata, i když lopata s všeobecným přehledem, jazykovými znalostmi, internetovým povědomím a bla bla bla.

Super bylo moct si kdykoli jít odpočinout na jeden z mnoha gaučů, dát si čaj, kafe, ovoce, jogurt, cereálie s mlékem nebo nějaký snack zadarmo, chodit s Lvíčkem na firemní snídaně a obědy (to nám ušetřilo fakt strašně moc peněz) anebo si jít s kolegy zahrát fotbálek nebo pingpong (což jsem sice nedělala, ale někteří z kolegů trávili u pinčesu půlku pracovní doby a pak doháněli kvóty po nocích :D).

Abych se teda vrátila k těm posledním dnům – jako obvykle jsem ráno začala s prací, kolem jedenácté si dala svačinu, v půl jedné šla na oběd a procházku s Lvíčkem (v pondělí teda ne, protože celý den pršelo a nejvíc tehdy, když jsem šla domů, mléé), po hodince se vrátila k práci, pak si dala svačinu kolem čtvrté a cca v šest odcházela. V úterý jsem se sbalila kolem čtvrté (abych aspoň poslední týden naplnila normy, protože jak se blížím do třetího trimestru, už se mi i vsedě u počítače hůř dýchá, tak jsem si musela každou chvíli odpočinout na gauči… a do toho balení “švestek” jako hrníček, pantofle, kalendář…), rozloučila se s oblíbeným kolegou, který měl dovolenou a propásl moji “oficiální” rozlučku v pátek, no a… odešla. Oficiálně tedy na dovolenou do konce týdne, takže mi ještě funguje vstupní karta a všechno, ale zkrátka už pápá lálá.

Bylo to fajn, ale bylo toho tak akorát – především kvůli demotivaci, ale i fyzicky už se mi zvládalo hůř. Celé těhotenství jsem se snažila být aktivní, do nějakého pátého měsíce jsme chodili na túry po útesech a každý den, když neprší, jsme aspoň půl hodiny na procházce, ale se smutkem musím přiznat, že kdybych měla místo konce kontraktu odcházet na regulérní maternity leave, což by bylo počítám nejmíň za měsíc, už si moc neumím představit, jak bych to v práci zvládala. (Dneska jsem si na oslavu nové kariéry jako houswife dala po obědě půlhodinového šlofíka a extrémně bodnul :D)

Aspoň už ale začínám vypadat těhotně – ještě do velmi nedávného nedávna měly všechny tři kolegyně (Italka a dvě Francouzky) větší břicho než já… :D

Návštěva Mili

Před pár týdny se mi ohlásila kamarádka Mili (plurkeři budou znát pod nickem Aravisina), že letí do Irska na dovolenou a jestli u nás eventuelně můžou jednu noc přespat. Vypsala jsem jí všechny návštěvnické informace, které mě napadly, a domluvily jsme se na návštěvě hned po příletu, tj. ve středu. Chvilku nám trvalo, než jsme se vzájemně v oblasti The Point našli, ale po několika SMS a jednom telefonátu se podařilo :)

Mili přijela jako vždy s nadšením, jedním kufrem a přítelem Vencou. Vzali jsme je domů, poskytli jim všemožné průvodce a turistické příručky, Lvíček jim vybral a zabookoval bydlení na další dny a já upekla pizzu – byla skvělá :)

Byly dvě, takže pro každého jedna půlka, a každý si ji obložil podle chuti od sýra přes cibuli, čerstvá a sušená rajčata až po šunku a salám. Děkuju dodatečně Maryčce za recept na těsto, které se fakt osvědčilo.

Po večeři jsme samozřejmě museli zajít do pubu, takže tady je důkaz, že se nám Mili nezdála :)

S pintama (já jen markýruju s Lvíčkovou :))

Mili s Vencou byli hrozně milá a ohleduplná návštěva, ale my se snad taky snažili – před odchodem jsme jim poskytli skromnou snídani a na oběd pozvali ještě do Googlu. Proč ne, když jsme skoro žádný limit na návštěvy nevyčerpali ;)

Mili bohužel prakticky zmizela z online života, což mě mrzí, protože skoro nevím, co je u ní nového, ale vcelku to chápu – ona prostě není moc internetový člověk, zato žije fakt naplno :) Máme za ubytování slíbené volňásky do divadla, takže už se těšíme. A v Praze ty kontakty snad přece jenom budou o něco častější.

Lvíčkovy šestadvacetiny

Slavil je v pondělí. A dlouho jsem byla bezradná, co mu vlastně koupit – aby mu to udělalo radost, samozřejmě, ale zároveň aby šlo o záležitosti co nejskladnější, aby se snadno stěhovaly. O to složitější, že si chtěl koupit iPhone, ale já mu k němu nemohla pořídit ani žádné příslušenství, protože ať už stran rozměrů či konektoru na něm bude všechno nové.

Nakonec jsem ale přišla na několik originálních, užitečných a malých dárků, které jsem objednávala dva týdny předem. Z Amazonu, odkud vždycky chodily balíčky do tří pracovních dnů, takže jsem byla v klidu. Totiž ona to s Amazonem nebyla zas taková legrace, protože abych překročila 25 liber a měla poštovné zdarma, musela jsem nakombinovat aspoň dvě věci, a vždycky se mi podařilo trefit aspoň do jedné, kterou neposílali do Irska nebo ji neměli na skladě. Ale nakonec se zadařilo, aspoň na papíře, a druhý den mi přišel mail o expedici.

Vyřizovanou ne An Post, ale Deutsche DHL.

Estimated delivery bylo v úterý 14., takže jsem optimisticky čekala balíček už od pondělka. Ale když nic nepřišlo, tak ok; v úterý to dorazí. Nedorazilo, tak den po estimated delivery už musí… ale pořád nic. Napsala jsem do Amazonu a dočkala jsem se prosby o trpělivost, že v tom nepravděpodobném případě, že by to nepřišlo do příští středy, jim mám napsat znova. Chovala jsem jiskřičku naděje, ale ani ve čtvrtek, ani v pátek, no a ani v pondělí nebylo v poště nic.

Celá na mrtvici jsem tedy koupila blahopřání, bublinkovou koupel (není to tak zoufalý dárek, jak to vypadá; Lvíček se totiž rád koupe a jedním ze zamýšlených dárků, u kterých mi nevyšla objednávka, byly koupelové bomby), lahev sektu a přibalila jediný z dárků, který dorazil, a to proto, že šlo o e-mailový voucher: poukázka na rybí pedikúru. To byla svého druhu recese, protože jsme se o tom jednou na ulici bavili, já, že bych se na to bála, a L. se kasal, že by na to klidně šel; tak jsem ho chtěla vzít za slovo. Ani ten se ale zdaleka neobešel bez problémů – ten voucher, který vidíte na obrázku na odkazu, vám totiž nepošlou jako PDF, nepošlou vám ho totiž vůbec. Jediné, co dorazí, je sprostá plaintextová faktura, na které je napsáno, že tohle je váš voucher a že to máte přinést do provozovny k uplatnění. Zuřila jsem u mailu jak dračice, když to došlo, a odepsala jsem jim, jestli to myslí kurva vážně a jestli mi nemůžou poslat opravdový dárkový kupon.

Neodepsali.

Takže jsem stahovala z netu PDF template na dárkový voucher a vlastnoručně ho vyplňovala odpovídajícími údaji. Chjo…

Lvíček byl ale z dárků nadšený, včetně těch, které jsem mu prozradila, že se ztratily někde v překladu (už jsou reklamované, protože samozřejmě nedošly ani do konce týdne, a odeslané znova), dal si v práci masáž, doma koupel v nové pěně, nalili jsme si sekt s jahodami a nakonec se narozeniny docela vydařily. Ale nenáviděla a proklínala jsem Dublin, kde je jakákoli cesta do centra nejmíň na hodinu a pracující člověk je odkázaný na poštovní objednávky, mockrát… příště už to bude zase jen osobní odběr v některém z pražských e-shopů :)

Formule ve Phoenix Parku

Tenhle týden strašně utekl – za což jsem ráda, protože to byl můj poslední kompletní pracovní týden, ale zároveň to znamená, že se mi od neděle nakupila spousta blogovacích restů. Motoristická neděle, pondělní Lvíčkovy narozeniny, středeční návštěva Mili nebo můj poslední TGIF… všechno bude, ale popořadě. V úterý jdu naposled do práce a pak už budu moct blogovat do alelujá, ale zase nebude o čem :D

Po nabité sobotě jsme se v neděli probudili a cítili jsme se jak přejetí náklaďákem. Rozespalí, malátní, bolavá hlava… došli jsme k závěru, že nejspíš máme po včerejšku prostě menší úžeh :) Dlouho jsme se rozhodovali, jestli vůbec někam chodit, ale po dopoledni proleženém v posteli a důkladném zavodnění se nám udělalo trochu líp, tak jsme vyrazili. Kamže? Na Phoenix Park Motor Races – ve 12:15 měla být přehlídka BMW a Ferrari a v půl dvanácté nám jel vlak s jedním přestupem od domu přímo do Ashtownu, odkud je to kousek přesně do té části parku, kam jsme potřebovali.

Nemá cenu nějak složitě popisovat, do čeho jsme přišli. Zábrany kolem silnic (bohužel včetně prostoru s lavičkami), okolo kterých stáli nebo seděli na přinesených kempingových židlích lidi a koukali na to, když kolem občas přejelo nějaké auto.

Strašná nuda :D

Stáli jsme jednu chvíli přímo u paddocku, kde byl komentátor a odkud se závody startovaly a ukončovaly, ale stejně to nebyla žádná zvláštní podívaná. Kam se to hrabe na okruh s pořádnou tribunou v Mýtě nebo Sosnové.

Navíc, ačkoli nepršelo, terén byl naprosto zoufalý (a jinudy procházet nešlo, auta si zabrala kromě silnic nejspíš z bezpečnostních důvodů i přiléhající asfaltové chodníky).

Aspoň tam bylo štěňátko v zácviku ;)

Nakonec jsme s úspěchem došli na pevnou zem a zároveň do zábavně-občerstvovacího zázemí akce. Cukrová vata hodně lákala :)

Nejzajímavější bylo ale otočné auto, které simulovalo dopravní nehodu a demonstrovalo důležitost používání bezpečnostních pásů. Tenhle zážitek jsme si nechali ujít, těhotným byl přímo zapovězen, ale i nebýt toho, o otočení hlavou dolů bych nějak extra nestála :D

Kamion rádia 104 FM rozdával balonky, tužky, bonbony a další drobnosti. Nešla jsem si o nic říct, takovou mám vůli!

Naproti němu stálo na uzavřeném prostoru pár vystavených aut… a to bylo všechno.

Po včerejšku nás ještě bolely nohy (nemáme nic extra kvalitního na chození) a prodírání terénem a bahnem je ještě dorazilo, tak jsme si sedli na lavičku a meditovali o DLOUHÉ cestě, která nás ještě čeká přes celý park k tramvaji, když vtom jsem na druhé straně silnice uviděla autobus a docvaklo mi: den předtím jsem na stránkách LUASu četla něco o víkendovém shuttle busu od Heustonu k závodišti, který měl být s platnou jízdenkou na LUAS zdarma! Sice jsem si nebyla jistá, jestli to platí i na Leap Card, ale nebyli jsme tam s ní zdaleka sami a řidič nám jen pokynul do vozu. Happy jak grepy, to byla náhoda srovnatelná skoro tenkrát s tím deštníkem, fakt se nám to jít nechtělo :)

Tohle byl náš shuttle zachránce… a pak jsme se už jenom zastavili ve Slovak Pointu pro droždí a Milu a jeli zas domů odpočívat :) Ale bylo fajn být na vzduchu aspoň na chvíli. Phoenix je ohromující park a mít člověk čas, sílu a stav nohou a bot na jeho procházení, dal by se v něm strávit s klidem celý den (zvlášť, pokud připočítáte ZOO :))

Akční den v Dún Laoghaire 2.

Ukulelisti bohužel tentokrát nebyli na molech, ale někde zalezlí na workshopu, a tam se nám za nimi nechtělo. Bohužel nešlo skloubit do jednoho dne úplně všechno, a tak bylo sice ohlášené veřejné hraní v People’s Parku (to mi vždycky připomene Čínu), ale až na neděli. Tak jsme ve stánku popadli zmrzlinu a vydali se na naši oblíbenou stezku Metals do naší neméně oblíbené kavárny v Dalkey.

Špendlíky na The Metals! (Jakto, že jsme si jich nevšimli loni?)

Dostali jsme horké cappuccino (až trochu moc, ale aspoň zahřálo) a rovněž ohřáté muffiny s tekutým středem, omnom.

Strávili jsme krásnou asi třičtvrtěhodinku tlacháním u kafe a vydali se zas na cestu zpátky, protože co jinak v Dalkey :). Mimochodem nechápu – a zároveň miluju – že i po osmi letech vztahu, z toho třech letech manželství a roce života téměř “v ponorce”, kdy spolu trávíme všechny večery (až na asi pět výjimek), všechny víkendy a ještě se scházíme na oběd… si máme POŘÁD o čem povídat :)

V propagačních materiálech k ohňostroji tvrdili, že se má v nákupním areálu Dún Laoghaire konat i barbecue. Jenže my to prošli kolem dokola a nikde nic; jediná konkretizace v tom letáku byla e-mailová adresa Real Gourmet Burger – tak jsme tam teda zašli. Čekali jsme dost dlouho na usazení, ale burger byl teda výbornej. Dilema, jestli si objednat ještě hrozně nezdravý smažený cibulový kroužky, jsem vyřešila výběrem burgeru, kterej je obsahoval sám o sobě. How cunning is that.

Hranolky byly s rozmarýnovou solí a dobrý, i když na mě trochu moc mastný. Lvíček měl burger se smaženejma houbama a rozplýval se, no… dal mi ochutnat, ale pro mě je smažená houba něco na úrovni smažený podrážky a úroveň nejsem schopná ocenit no :D

Jenže když jsme dojedli, nebylo ani osm. A nemohli jsme se ani jít projít na pier, protože ten uzavřeli kvůli přípravě ohňostroje. Jen na kraj se smělo, kde kotvila krásná plachetnice a “zvala” na Tall Ship festival v Dublinu příští týden.

Bývali bychom nejradši ještě někam zapadli na čaj – ale kavárny už byly zavřené a po obvodu pobřeží, které bylo označené jako vyhlídková zóna na ohňostroj, byla jediná restaurace a ta vypadala moc nóbl na to, aby si tam člověk objednal jen čaj, a navíc byla plná. Jenže abychom si sedli na některou z doposud prázdných laviček, na to byla moc zima a za ty dvě hodiny bychom tam… nejspíš ne zmrzli, ale prochladli určitě. (Kontinentální Evropě, která se aktuálně topí ve vlastním potu, musím objasnit, že okolo západu slunce bylo cca 16 stupňů a od moře foukal místy poměrně studený vítr.) Lvíček to nakonec vyřešil ideálně – pomalým tempem, se spoustou focení a zacházek k moři, jsme došli až na samý konec zálivu a tam jsme zakempili na lavičkách právě včas, dřív, než je někdo obsadil, ale tak akorát, abychom tam neseděli moc dlouho.

Socha mořského ježka.

Famózní barvy při západu slunce. Mám takových fotek asi sto a bylo strašně těžké z nich vybírat, všechny mi berou dech.

“Naše” lavička.

Koupači. Naostro a v 16 °C, v devět večer. Nepochopila jsem.

Už se to blíží…

…a konečně!

Známe Irsko, takže jsme nečekali o moc víc než sadu silvestrovských rachejtlí, ohňostroj byl ale fakt pěkný, poměrně dlouhý a s některými opravdu originálními a překvapivými efekty, které se ale pochopitelně nedaly moc vyfotit. Po jeho skončení jsme se vypravili na nejbližší stanici DARTu, což byl Sandycove. Když jsme se blížili, už jsme moc nedoufali, že stihneme vlak ve 22:26 (další měl jet až za čtvrt hodiny a vyhlídka na čekání na studeném otevřeném nástupišti nebyla vůbec příjemná), ale ještě jsme ho neviděli ani neslyšeli odjíždět, tak jsme živili naději. Přes štrůdl aut, který se zrovna jako na potvoru dal do pohybu, jsme se pracně dostali do stanice, chcem neztrácet čas a odpípnout si čipovkou… když zjistíme, že ze dvou turniketů je aparatura na čtení Leap karet jenom na jednom a ten je zrovna mimo provoz.

Ve stanici samozřejmě už nikde nikdo a prosklenou stěnou v dálce vidíme světla vlaku. Co kurva teď?

Řešení mi bylo tak nějak jasné už ve chvíli, kdy jsem zahlídla tu cedulku o mimoprovozu. Musíme si koupit lístek kartou v automatu. Provádíme neskutečnou akci, přímo akvabely v obsluze nákupního terminálu, já cvakám na displeji, Lvíček platí kartou. Tiskne se první lístek, ten mu dávám, běží napřed, tiskne se druhý lístek, beru ho, prostrkávám turniketem a běžím za ním; účtenku ať vezme čert. Vlak přijíždí do stanice, dusám za Lvíčkem po betonové rampě, on už je ve dveřích a stojí mezi nimi, ale jsem tam včas, dokonce několik královsky dlouhých vteřin, než se dveře zavřou a vlak se dá do pohybu. Sesouvám se na sedačku a chrlím nadávky na zasraný Irish Rail. Prakticky celou cestu domů se z toho nemůžu vzpamatovat :)

Ale celkově to bylo super odpoledne a večer. Jenom druhý den zjistíme, že jsme si asi uhnali menší úžeh, a krátký výlet do parku nás úplně odrovná – ale o tom až jindy.