pátek 30. listopadu 2012

Belfast Cab Tour

Menší překvápko pro ty, kdo si ještě nevyndali Irskou kávu ze čtečky - mimino má termín za týden, ale já jako správná plašící prvomatka už mám všechno přichystané a zabalené, počasí je nahouby, takže na procházky to není, na dlouhé výlety autem už taky ne... takže jsem založila štítek Lógr a když situace dovolí, doplním ještě pár dlouhodobých restů.

V Belfastu jsme byli začátkem roku, v době, kdy jsem ještě nebyla těhotná, takže je to doopravdy obludně starý dluh, ale já pořád tak nějak čekala, že mi to v hlavě správně uzraje. Že dojdu k tomu, kdo byl v těch dlouholetých sporech vlastně v právu, kdo byl nebo nebyl terorista a jestli fandit irským katolíkům nebo britským protestantům. Za ten necelý rok se mi to pořád úplně neuleželo, takže jsem dospěla k názoru, že to nejspíš stejně nejde - ale zároveň se na Severní Irsko už nebudu nikdy dívat jako dřív.

Náš taxikář, kterého jsme si namátkou vytipovali v katalogu belfastských atrakcí (různých cab tours je tam kolem desítky), se jmenoval Bobby, měl profialovělou tvář náruživých kuřáků a velký taxík, který oproti vžitému názvu nebyl černý, ale jakýsi stříbrný fiat. Tím ale ovšem zklamaná očekávání končila - i přes silný irský přízvuk a záchvaty kašle bylo Bobbymu dobře rozumět a z jeho přehledu historie Severního Irska poodkrývané na několika zastávkách běhal mráz po zádech.

Nebudu tu dělat historickou přednášku - kdo chcete, něco si o tom zjistěte, případně se do Belfastu sami vypravte: přestože je tam dnes poměrně klid, historie vykukuje - mimo nábožensky a politicky víceméně neutrální turistické centrum - zpoza každého rohu. Zeď mezi katolickou a protestantskou částí města. Historky o ryze protestantských továrnách, kam katolíka prostě nevzali. Zoufalé snahy katolíků o dosažení stejné úrovně nezávislosti, jakou měli jejich spoluostrované v ostatních třech oblastech irského ostrova, narážející na vládní elitu protestantů dosazených královnou, která se koncentrovala právě na severu. Fakt to neměli lehké a nešťastné kroky byly bezpochyby na obou stranách, přesto - nepopírám, že po vyprávění z pohledu Bobbyho, který pochopitelně stál na straně katolíků - byly moje sympatie spíš na straně separatistů. Mimochodem, v jisté době prý v Londýně do hospody nesměli černoši, psi a Irové...

Fotek mám sice hodně, ale bez obsáhlého komentáře jich stačí jen pár. Zeď, kde se vyjadřují pouliční umělci i k současným problémům; sídlo Sinn Fein s portrétem revolucionáře Bobbyho Sandse; memoriál katolíkům padlým v pouličních bojích; velká uzavíratelná zeď oddělující katolickou a protestantskou část města a nakonec převážně protestantské murals - některé nahánějí strach i z obrázků, ale celková atmosféra je nepřenosná.












A na závěr nemůžu najít nic výstižnějšího než citaci z Čapkových Anglických listů - je kraťoučká a určitě stojí za přečtení. Tenhle kus Evropy je prostě... nechci říct prokletý, ale každopádně historicky hodně nešťastný. Nikdy jsem nechápala, odkud se zrodilo rčení "luck of the Irish", kromě zoufalé snahy ho konečně přivolat...