pátek 30. září 2011

Mystery Monday

Jak už jsem psala, pondělí bylo odpočinkové, takže Lvíček naplánoval hned po vyřízení výměny auta zapadlout do hotelového bazénu. To byla TAKOVÁ LAHODA! Byl všední den, takže jsme měli klid (až na jednoho maníka s rádiem, ale nerušil).


Nejúžasnější den z prodlouženého víkendu pokračoval obědem u Indů. Kuřecí kari (já) a kuřecí tikka masala (Lvíček). Byla to jídelní vražda, a to jsme si ani nedávali vindaloo :)) Ale potom, co opadl bezprostřední požár žaludku, jsme si naopak začali připadat velice příjemně.


Po obědě jsme nasedli do Patriota a vyrazili k Mystery Spotu, který měl být nedaleko asi hodinu jízdy vzdáleného Santa Cruz. Brzo přišlo empirické zjištění, že Jeep má nejspíš pokovená skla, protože navigace se tam nechytala ani v nejmenším. Cestu na Santa Cruz jsme naštěstí měli procvičenou z předchozího dne a na poslední míli jsem si nalistovala v offline stavu navigace konec trasy.


Dorazili jsme bez plánování, bez objednávání - a v nádherném čase, 15 minut do následující prohlídky, takže jsme si stihli odskočit a vylisovat pamětní penny :D Naše skupinka byla navíc ve srovnání s tou následující úžasně malá, takže jsme měli všichni spoustu prostoru na focení.


Mystery Spot je prý místo, kde nefungují fyzikální, potažmo gravitační zákony tak, jak mají. Na netu je o tom spousta informací, včetně důkazů, že všechno z toho je podvod a není problém si malý mystery spot postavit doma na zahradě; relevantních věcí se ale dogooglíte pouze anglicky. Legenda kusu kopce je, že na něm nedrží postavená žádná stavba, nehnízdí tam ptáci, citlivějším osobám se dělá špatně (to i mně, ale spíš z absurdní konstrukce té budky co tam stojí) atd. atd. Uvnitř tajemného kruhu se lidi odklánějí od své osy, mění výšku a voda teče (skoro) do kopce.


Demonstrace na samé hranici Spotu jsme se zúčastnili i my. Stojí tam betonový soklík, jednou stranou uvnitř Spotu, jednou vně. Průvodkyně na něj postavila vodováhu, aby demonstrovala, že stojí rovně. Postavili jsme se každý na jednu stranu - a koukali si z očí do očí. Vyměnili jsme se, a najednou jsem Lvíčkovi koukala do ohryzku. Nevím, jestli to byl nebo nebyl trik, ty "vyvracecí" stránky jsem nepročítala, ale bylo to vtipné :)


Vtipná byla i naše průvodkyně. Chrlila průpovídky jako "lidé uvnitř Mystery Spotu často propadají nekontrolovatelným záchvatům smíchu - ale to je kvůli mým vtipům", "it's called a Mystery Spot, not a Solved Spot" (při vysvětlování možné příčiny jevů v Mystery Spotu), "uniká tu ze země CO2 a my máme hromadnou halucinaci, což je docela dobrý za 5 dolarů" (jedno z možných odůvodnění :D) nebo, při rozdávání dárkových samolepek na nárazník, "if you don't have a car on your own, don't worry, there's a lot of cars on the parking..." Pusa se jí nezastavila, ale na konci prohlídky jsem si jako jediná vzpomněla na její jméno, tak ji to snad aspoň potěšilo - krabičky na spropitné jsem si všimla obluzená hromadnou halucinací moc pozdě :P


Vážně jsme se pobavili, a jelikož bylo odpoledne ještě mladé, rozhodli jsme se zajet znova do kina a zkusit Drive. Nevěděli jsme, kdy ho hrajou, ale asi vás nepřekvapí, že jsme přijeli 20 minut před začátkem? :) Nedá se popsat fantastičnost toho dne, prostě všechno plynulo a všechno vycházelo a my se cachtali ve vlnách štěstí každou minutu jízdy a každý krok pěšky.


Drive by si zasloužilo samostatnou recenzi a na ni se asi budu muset ještě připravit. Ale přesně zapadalo do nálady celého dne, byl to úžasně natočený a zahraný film a skončil s velkou rezervou předtím, než jsme měli hlad (no, to byla asi taky zásluha pytlíku popcornu ;)) a zajeli do Taco Bell pro večeři, která nám úplně přesně (nepřekvapivě) vyšla, že jsme si ji snědli u (perfektního dílu) HIMYM.

(To, že mi po tom jídle bylo v noci a druhý den blbě, se už do Nejlepšího Úžasného Kouzelného dne nezahrnuje... :))

Věříte na osud?

Nechci se tady pouštět do hlubokých filozofických debat, ale já si některé věci jinak vysvětlit nedokážu, nebo spíš nechci :)) Pamatujete, jak jsem vám psala o tom vyrvaném nárazníku? Takže v pondělí ráno jsme skočili do místní pobočky Herzu, vysvětlili, co se stalo, a řekli si o nové auto.

Nebyl to problém. Všichni se usmívali, vysvětlovali, že díky pojistce nebudeme platit vůbec nic, a po chvilce nutného papírování se dozvěděli, že naše auto po zbytek pobytu bude Jeep Patriot. "Nemáte něco menšího?" zděsil se Lvíček, ale neměli. A prej že není tak velký.

Stříbrná škatule mě moc nenadchla. Dveře byly malé, všechno hranaté a digitální ukazatele připomínaly kalkulačku z osmdesátých let - zelené tečky a čárky. No nic, zbýval nám poslední den výletování, a to navíc jenom jeden krátký, hodinový výlet; pondělí jsme chtěli pojmout v klidu a odpočinkově, aby Lvíček nabral síly na pracovní týden.

Jenže - na rozdíl od minulých cest, které vedly vždy po solidní, vyasfaltované, nalajnované a značně rušné silnici, jsme tady sjeli z dálnice na okresku a z okresky na lesní cestu, která se místy rozdvojovala ve prospěch ostrůvků vzrostlých kmenů. Bez nadsázky, nevíme, jak bychom se tam s nizoučkým Eosem dostávali.


Naše původní rezervovanost k Patriotovi se rozplývala už po cestě a tady na lesní stezičce zmizela docela. A vzhledem k tomu úseku okresky před nájezdem na dálnici jsem neodolala Lvíčkovu přemlouvání, ať si chvíli zařídím.

To se řídilo tak skvěle! Většinou je pro mě řízení auta nervování a strach a podstupuju ho z ryze praktických důvodů - někam se dostat, něco převézt, nebo, nejčastěji, spojit jedno z předchozího s procvičováním řízení, abych úplně nevyšla z kondice, kdyby někdy přišla krizová situace a já musela řídit. V téhle vysoké, široké, obrněné škatuli jsem zažila pocity, které na řízení vábí Lvíčka - radost z jízdy, radost z řízení, pocit spojení s autem - stydím se přiznat - větší než v mazďuli. Velká úleva byla automatická převodovka; na jízdu bez řazení jsem si zvykla okamžitě a přirozeně, horší bylo jen zastavování - zvyk "sešlápnout spojku a brzdu" se z hlavy eliminuje výrazně hůř :)) Vysoký posez, krásný výhled a přehled všech stran auta i velkých zrcátek, prostě paráda.

Zamilovala jsem se. Do škatule. Nebýt výletu do Států, nikdy by nám nepřišlo na mysl, že pro nás ideální auto může být SUV s automatickou převodovkou, ale asi je. Mimo jiné i proto, že nám sblížilo jízdní styly - já objevila radost z jízdy a Lvíček zase zcela neočekávaně našel v tomhle autě vyklidněnost a navýsost pohodový jízdní styl. A navíc to načasování - těsně po vyhlídkové 17-Mile Drive, těsně před výletem do lesů.


Pak člověk nemá věřit na něco mezi nebem a zemí? :)

čtvrtek 29. září 2011

Pfeiffer Big Sur

Po obědě jsme zamířili do státního parku Pfeiffer Big Sur. Odbočka z hlavní cesty byla dobře značená, akorát když jsme vjeli do areálu k obligátním "mýtným branám", před námi u budky odbavovalo vjezd ještě jedno auto a k nám po chvilce váhání přišla druhá "vrátná" a zeptala se "how can I help you guys?"


Ehm, že bychom chtěli třeba do parku? :D Tahle otázka nás konsternovala natolik, že jsme chvíli sbírali odpověď. Nakonec jsme ale vjezd a vstupné vyřídili a mohli se vydat na hike. Zase už se připozdívalo, tak jsme z možností - dlouhá cesta k vyhlídce do údolí, středně dlouhá k vodopádům a kraťoučká pro děti - vybrali vodopády jako navíc nejatraktivnější podívanou.


Na začátku výstupu jsme potkávali odcházející návštěvníky, některé v sandálech nebo jiných otevřených botách, s totálně zaprášenýma nohama. Vzpomněla jsem si na svoje černé nohy po festivalech a ošklíbla se při představě, že bych to musela mýt. No... jenže na boty se práší taky, a potom, jak dopadly ty naše, na hotelu bez jediného hadru... radši bych to bývala spláchla z nohou :D


Tomuhle orientačnímu bodu jsme říkali Kraví strom :)

Pfeiffer Big Sur je hezký park. Páteční Muir Woods bylo spíš království stromů s rovnými pěšinkami, místy i dřevěnými nebo vyasfaltovanými, a nijak zásadním převýšením mezi jednotlivými body stezky. Pfeiffer je mnohem otevřenější krajina, různorodější, části stezky jsou nezalesněné a stoupání naopak všudypřítomné.


U vodopádů nás došel americký pár a zapředl řeč ("we're not as crazy as we sound"). Prokázali aspoň relativní zeměpisnou orientaci ("do you say spasiba?"), vyfotili jsme se vzájemně u vodopádů a na to konto jsme je naučili "džekuji". Přijeli do parku dřív než my a chtěli taky k vodopádům, ale vzali "zkratku" (taky jsme ji viděli, strmé a prašné schůdečky vydupané ve stráni, které jsme okamžitě zavrhli), tím pádem minuli rozcestí a stezka je dovedla k "Valley view". Nebylo ještě tak pozdě a vzhledem k tomu, že část cesty k vodopádům a k údolí byla společná (a stoupání už nebylo ani tak prudké), jsme se rozhodli procházku si protáhnout.


Délka byla tak akorát, do údolí byl opravdu hezký výhled, ale barva bot čím dál víc splývala s barvou pěšinky a obloha připomínala, že zhruba za hodinu začne padat tma, tak jsme pořídili pár fotek a zahájili sestup.


WC nebylo veřejné, jak bývá v parcích a na podobných místech zvykem, ale šlo se do něj přes restauraci, kde mě upoutal zmrzlinový mrazák. Osvěžení by bodlo a "Almond Coffe Fudge" znělo víc než lákavě, ale za tři a půl dolaru jsem dostala obrovitánskou kouli zmrzliny s nespočetným množstvím mandlí. Bylo akorát šest hodin, tak jsem ji s čistým svědomím pasovala na večeři :D Lvíček zakousnul na cestu jednu z našich pohotovostních Snickersek a ve městě si koupil sendvič. Dojeli jsme za tmy, ale nabití zážitky a vizuálními dojmy...

Suma sumárum

Co se mi na Americe líbilo?

Skoro všechny veřejné záchody disponují jednorázovými papírovými sedátky na WC (a prkýnka jsou navíc v nejexponovanějším místě přerušená, takže tvoří takové parohy). Ohromná úleva po evropském šaškování s útržky toaleťáku.

(Update: a pítka. Všude, kde jsou záchody, jsou i fontánky s pitnou vodou. Když jsem jednou večeřela v hotelové restauraci, přinesli mi kohoutkovou s ledem sami a zadarmo! Takováhle osvěta citelně chybí prakticky všude v Evropě.)

Výtahy mají označené patro, kde je východ z budovy, univerzálním logem - hvězičkou. Užitečné zvlášť třeba u parkovacích domů.

Vypínače. (Konečně zas země, která to má logicky - nahoru zapnout, dolů vypnout!)

Megavýběr dietních limonád. (V Googlu prý mají všechno pití jen v dietní verzi - to zas nevím, jestli je úplně dobře, je fajn podporovat geeky v netloustnutí, ale spousta lidí zas asi bude vyšilovat, že jsou umělá sladidla jed. Mně nic nedělají, a to jsem citlivka skoro na všechno... ale co já vím, jak je to doopravdy, že.) Nažbrundala jsem se tu dietním Dr.Pepperem, Mountain Dew nebo Pepsi Wild Cherry do té míry, že mi asi chvíli chybět nebudou, ale vím jistě, že brzo začnou :) A to mám v Dublinu aspoň privilegium dostupnosti Sprite Zero.

Impozantní přírodní parky.

A jo, povětšinou příjemní a ochotní lidi, aspoň takhle navenek.

A co mi šlo na nervy?

Jídlo. To především. Asi ani nechci rozvádět, ono by to bylo možná částečně i nespravedlivé, protože zatím všude, kde jsem byla, jsem buď měla téměřdomácí (bufetovou) hotelovou stravu, nebo si mohla sama vařit; být odkázaná jen na restaurace bych asi nechtěla nikde. Ale kuchyně založená na hamburgeru je sama o sobě zlo. Snažila jsem se dávat si sendviče aspoň s přílohovými saláty místo hranolků; občas jsem si dala velký salát, kde to šlo (třeba v sunnyvaleském mekáči ho neměli ani v inzerované nabídce), občas prostřídala pizzou, hotelovou polévkou nebo něčím studeným ze supermarketu, ale... no, fakt zlo.

Doprava. Bez auta je člověk namydlený a s autem to, aspoň v Kalifornii, taky není kdovíco - dnem i nocí šílený provoz, mnohaproudé dálnice s chaotickými sjezdy, zácpy...

Vzdálenosti. I s autem je všude strašlivě daleko. I v rámci jednoho státu. I v rámci jedné oblasti jednoho státu. Na mapě to vypadá jako kousíček a když si dáte driving instructions, pic, tři sta mil. Zlatá naše zemička, kde je to z jednoho konce na druhý maximálně nějakých 400 mil...

Nezařaditelné:

Tráva tu smrdí jako tráva. Nebo možná něco mezi trávou a vařeným květákem. Je to trochu... otravné.

Neexistují tu malá auta, kromě britského Mini (a to tady působí strašně nepatřičně), eventuelně roadsterů.

Je zajímavý mít seriály v premiéře. Ale i ty nejkratší jsou proložené aspoň třemi reklamními bloky, které navíc pro jistotu nejsou nijak oddělené. To saje a myslím, že mi nebude vadit zvykat si zase na stahování. (A čest těm, kdo je nahrávají a ještě ty reklamy vystříhávají!)

Člověk trochu zrelativizuje svůj pohled, když si uvědomí, že v místním kontextu se země (jako stát, tedy jako spojený stát :D) téměř kryje s kontitentem. Já to mám k Hanitě nějakých 3200 mil a přes tři časová pásma, ale stejně si pořád můžeme koupit tu samou Diet Coke Lime. Když si představíte tu samou vzdálenost v Evropě, Asii... I tady ty kulturní rozdíly mezi jednotlivejma státama jsou, ale zdaleka ne tak převratný. Je to impozantní. To se musí přiznat. Člověk se jim musí divit o trošičku míň, že se považujou za pupek světa.

Zítra vám dopíšu neděli a pondělí, zabalím a tradá zas na dvacetihodinový trip domů. Nebyl to nezajímavej vejlet, ale na dýl bych si tady asi nezvykla. A Lvíček taky ne.

Sedmnáctimílová jízda

V neděli jsme chtěli projet vyhlídkovou 17-Mile Drive, což znamenalo vydat se už známou trasou směrem na Monterey. Trochu nás překvapila mýtnice na vjezdu a 9,5dolarové "vjezdné", ale po chvíli jsme pochopili - tenhle vyhlídkový okruh prochází rezidenční čtvrtí (nemovitosti tam budou zřejmě pořádně mastné) a místní by asi nebyli nadšení, kdyby tam zajížděl každý obejda.



17-Mile Drive je krásná. Vede podél cypřišových a borových lesů, perfektně střižených golfových hřišť a divokého, skalnatého pobřeží. Vzhledem k tomu, že z hlavní cesty odbočuje spousta silniček ke golfovým resortům a obydlím, bylo docela chytré označit ji po celé trase nejenom směrovkami na křižovatkách, ale i přerušovanou červenou čarou ve středu silnice (obvykle mezi obligátními dvěma žlutými).



Na první zastávce jsme stáhli střechu - jestli někde v Kalifornii stálo za to mít kabriolet, tak tady. Pomalá jízda kroucenými asfaltkami, každou chvíli zastávka. V mapce, kterou jsme dostali, bylo zakresleno na 20 zastávek, a i když některé z nich zahrnovaly jen golfová hřiště, většina z nich stála za to. "Restless sea", kde se okolo kamenů bouřila voda skoro varem, lachtaní skála, u které fakt stálo za to hodit čtvrťák do dalekohledu a konsternovaně pozorovat šutrák uprostřed moře pokrytý na každičkém metru lachtaními těly, nebo proslavený osamělý cypřiš - Lone cypress.



Na jedné zastávce se nám podařilo urvat u Eose nárazník. Totiž - na všech odpočívadlech byly na parkovacích místech před obrubníkem takové malé betonové zarážky. A na místě, na kterém jsme parkovali my, byla ta zarážka vyšroubovaná z vozovky a čouhal z ní obrovský kovový vrut, který ale pochopitelně z auta vidět nebyl. Takže jsme dojížděli k obrubníku a slyšíme škrtnutí. Přirozený nápad je "jé, ten betonovej bazmek je na naše auto moc vysokej" a "popojedem kus zpátky". Naštěstí to Lvíček nerval, když viděl, že to nejde; vystoupili jsme a zjistili, kde je zakopaný pes a že je potřeba naopak popojet dopředu a auto přizvednout. Hned se seběhlo asi pět ochotných Amíků, část zvedala auto, část zpod něj dolovala tu zarážku, dobrá věc se podařila. Jenže nárazník se přece jenom trošku vyháknul z karosérie. Vzhledem k pojistce bezvýznamná věc, ani bych se tady o tom nezmiňovala, ale je to důležitý pro další děj :) o dva blogy později - v pondělním - se dozvíte proč.



Tím, že jsme všude stavěli, jsme se samozřejmě proti plánu hrozně zdrželi. Jíst na Pebble Beach se nám nechtělo, vzhledem k tomu, že šlo o golfový resort a snobárna čišela už z papírové mapky :D. "Vjízdné" se ale dalo odečíst z konzumace (nad 25 dolarů) a byly zase už dvě hodiny, takže jsme tam nakonec vlezli. Celou dobu, kdy jsme čekali na (jak jinak) sendviče, jsem polohlasně drbala vedlesedící slečnu, která mě iritovala tím, že nechávala netknutý skoro plný talíř - půlku sendviče a hromadu hranolků. "Proč si to objednává, když to nesní!" mrmlala jsem, abych za pár minut zjistila... že si objednala přesně to samé co já a že dopadnu dost podobně, protože nebylo v lidských silách to dojíst :D Kdybychom to věděli předem, objednali jsme si s Lvíčkem jeden sendvič dohromady (obou našich sendvičů byly dva velké kusy a o přílohových hranolkách se menu nezmiňovalo). Půlka by mi bohatě stačila, ale pozdě bycha honit, tak jsem aspoň statečně vyjedla z druhé půlky kuře. Lvíček skončil zhruba podobně. Potupně jsme vrátili hromadu hranolků a trosky sendvičů, zaplatili a šli si projít golfové obchody. (Golfová móda by mi myslím slušela; snobská atmosféra v resortech by mě ale zabila.)

Mimochodem, 17-Mile Drive prý měří 9,6 mil :D

středa 28. září 2011

Oddechová sobota

Zanedlouho po probuzení bylo jasné, že v sobotu se žádné dlouhé výlety a náročné výstupy konat nebudou, takže jsem se vytasila s plánem, který jsem měla původně na pondělí: piknik v parku u jezera (na stránkách jsem našla, že připravují piknikové košíky) a odpoledne kino. Dopoledne jsme si dali regenerační, Lvíčkovi jsem demonstrovala svoji každodenní supermarketovou snídani (pečivo, jogurtové mléko a ovoce; byl bez nadsázky nadšen) a na další dny jsme se pro jistotu zásobili Snickerskami.



Shoreline Park je oblast přímo v Mountain View, nedaleko od Lvíčkovy práce. Jeho středobodem je jezero, kde se konají kurzy plachtění či kajakování a půjčují šlapadla (na což jsem ovšem neměla ani pomyšlení), a přilehlé Lakeside Café, kde nabízeli kromě obligátních sendvičů právě i ty piknikové koše. Koš pro dva stál 24 dolarů, byl hotový za 30 minut a obsahoval horu dobrot - nejúžasnější kuřecí ciabattu s karamelizovanou cibulkou, přílohový salát, misku s ovocem a pro každého pití a dezert podle vlastního výběru. Zvolili jsme oba dietní colu a cheescake.



Jestli ta ciabatta byla nejlepší sendvič, který jsem tu (a možná celkově) jedla, cheescake byl naprosto neodolatelný. Fajn byla ale i procházka po břehu jezera mezitím, co nám koš připravovali. Měli jsme kromě standardních racků možnost pozorovat divoké husy, pelikány, kormorány, veverky a dětské atrakce, jako třeba moc pěknou prolézačkovou loď. A taky protimedvědí koše, které jsou tady v každé přírodní rezervaci - musíte strčit ruku do úzkého otvoru a zmáčknout otevírací pojistku. Vymakané!



Místní veverky aspirují na to nahradit, co do drzosti, ve známém rčení ty lázeňské. Při žebrání nám lezly až na boty, takže přes obří cedule "don't feed wildlife" zapříčinily, že nám několikrát upadl kousíček ovoce. Nějak si neumím představit, kdo by těm korálkovým očičkám odolal :)


Když jsme dojedli, vrátili jsme koš a vyrazili do kina na Moneyball. Byla to moje volba a přiznám se, že jsem čekala, že se mi bude líbit víc. Sport mě zajímá, ať už jako soutěžení nebo stran finančního pozadí, v pravidlech baseballu se (na rozdíl od amerického fotbalu) jakžtakž orientuji a trailer sliboval docela pěknou podívanou (a Brada Pitta). Ten sice hrál dobře, ale film byl hrozně utahaný (zkrácení o půl hodiny by mu jenom prospělo) a čachry se sestavováním vítězného týmu v rámci minimálního rozpočtu mě nakonec spíš nudily. Naprosto mě ale dostaly závěrečné titulky, které - slovy Mirky Spáčilové - zvýšily konečné hodnocení minimálně o 10 procent. Možná napíšu recenzi, ale neslibuju.


Po večeři Lvíček navrhnul jet se podívat do Best Buye. Měl v plánu pořídit si over-ear sluchátka a jedny pěkné Skullcandy si nakonec vybral. Já se nemohla odtrhnout od sekce tabletů a čteček - na vlastní oči jsem poprvé viděla Nook a k tomu hromadu čteček a tabletů, které jsem vůbec neznala. Vyzkoušela jsem si i ten slavný kontroverzní GalaxyTab a nevím, jestli to byla chyba konkrétního kusu nebo obecná vlastnost, ale byl k uzoufání pomalý a prostředí strašně nepřehledné. Doufám, že to ještě vychytají, časem si chci pořídit něco jako Eee Pad Transformer nebo Slider.

Končím technologické okénko a těšte se na zítřejší blogy, fotky ze 17-Mile Drive jsou úžasné (a historky taky).

úterý 27. září 2011

Nejvytouženější hamburger v životě

Když jsme došli zpátky k autu, měli jsme už vážně dost. Nahodili jsme na pár minut navigaci, protože tentokrát propásnout sjezd k restauraci, už by to vážně špatně dopadlo. Naštěstí jsme to zvládli a navzdory prvotnímu strachu měl plážový stánek otevřeno. Předražený hamburger se o pár minut později proměnil v nejdokonalejší jídlo na světě. Obědvali jsme asi ve tři a kuchař/kasírník v jednom se tvářil tak vypruzeně, že jsme mu nedali ani dýško (než nás odsoudíte k smrti, bylo to stejně bez obsluhy), ale aspoň s výhledem na moře a oprsklé havrany a racky, kteří šmejdili na právě opuštěných stolech a vyjídali z talířů zbytky. Připomeňte mi, ať vám nahraju video, je to k popukání.




Po obědě už z odpoledne moc času nezbývalo, ale v parku, kam jsme měli namířeno (stejně jako ve většině parků tady) měli mít otevřeno do setmění - a to jsem věděla, že nastává kolem sedmé (protože v tu dobu se Lvíček vracívá z práce a zároveň už padá tma). Měli jsme tím pádem k dobru nějaké dvě tři hodinky a to bylo i vzhledem ke stupni našeho utahání ideální.




Vlezli jsme do národního parku Muir Woods National Monument a - byli jsme v ráji. Najednou z nás spadnul celý pracovní, potažmo hotelový týden, všechna únava, nervozita, otrávenost z Ameriky... byli jsme v přírodě, mezi stromy, nic než hromada sekvojí, nějaké můstky, pár osamocených turistů a my. Místy mi to tam připomínalo některé části průhonického parku, jen mnohem rozlehlejší, širší, hustší, vyšší... monumentálnější.




Než jsme se vydali do sítě lesních stezek, zapadli jsme do souvenir shopu kombinovaného s kavárnou a vzhledem k tomu, že jsem nenašla ani studenou colu, ani zmrzlinu, jen nějaké domácí muffiny a podivné limonády (asi nějaká mizerná výchovná pseudo-eko aktivita :D), rozhodli jsme se, že si koupíme recyklovaný kelímek na vodu, který měl stát 25 centů, tedy čtvrťák. Vytáhnu ho z peněženky, říkáme si o kelímek a obsluha "27 cents!" Málem jsem je tam na místě kousla. Ty ceny bez daně fakt nenávidím. (Když viděl, že bych musela zas vytahovat peněženku, zarazil mě, že je to ok a "I've got pennies". Já bych mu je klidně dala, mám jich plnou peněženku, holt je vyklopím jinde - ale tady jde o princip, sakra.)




Na trase Muir Woods jsme nafotili pár krásných fotek a odcházeli z parku duševně zregenerovaní. (Nadšení dostoupilo vrcholu, když jsme po cestě na parkoviště potkali nejrozkošnějšího minichipmunka! Veverek jsou všude mraky a ve větších parcích neváhají přijít vám žebrat až k nohám, ale chipmunk je plachý, takže o to víc si vážíme setkání i fotek.) Těla na tom bohužel byla hůř. Lvíček celkem zvládal a neměl problém dojet z Muir Woods zpátky do Silicon Valley a tam se ještě bez navigace a za tmy dostat do fastfoodu Jack in the Box v Menlo Parku, já na tom ale byla už tak, že jsem neměla na jídlo ani pomyšlení (ono už taky bylo osm večer) a objednala si jen pití. Obsluha nám místo medium kelímků dala large, tak jsem jeden naplnila dietním Dr.Pepperem a druhý dietní colou a střídavě ucucávala v restauraci, kde Lvíček jedl svůj burger, po cestě i doma na pokoji. V Jackovi už jsem se celá třásla, hlavně svaly na nohou a drkotaly mi zuby. Studené pití dost bodlo, ale v sobotu ráno jsem se probudila s takovým tím pocitem v nohách, jako když máte v noci křeč a celý den vás ten sval pak bolí. V obou nohách, v levé víc. Chodit jsem mohla, ale schody byly nad moje možnosti, takže jsme museli trochu přeorganizovat předběžný program (štěstí, že jsme kromě pátku neměli dál nic závazně naplánovaného...)

Bloudění a blinkání

Takže pátek! Potom, co jsme se prodrali sanfranciskou zácpou a nafotili GGB pro změnu v mlze, následoval celkem jednoduchý plán - dojet po nesložité trase do vyhlédnuté restaurace, která byla příhodně přímo u odbočky na první přírodní park a kde jsme se chtěli naobědvat. Jenže - jednak jsme zácpou a focením nabrali dost zásadní skluz a jednak... cesta, která následovala, vedla horami. Nahoru a dolů se spoustou serpentin, což mi spolu s Lvíčkovým jízdním stylem a kontrolováním neznámé trasy v navigaci... neudělalo dobře. Potlačovala jsem cestovní nevolnost a vedle toho jsme se poohlíželi po restauraci, protože hodiny se přehouply přes poledne.


Při průjezdu jednou osadou na pobřeží jsme dokonce narazili na českou restauraci a z vlastenectví jsme u ní zastavili. U vchodu jsme si přečetli jídelní lístek korunovaný klobásou a vzdali to; já si chtěla na cestu koupit coca-colu a ulevit namáhanému žaludku, ale místo toho se mi cestou do obchodu na protější straně silnice udělalo na prudkém slunci doopravdy špatně, tak jsem se jen tak tak dopotácela mimo parkoviště a poslala ranní ledovou kávu ze Starbucksu do vegetace :). Pak se mi ulevilo, takže jsme byli schopní pokračovat v cestě. Podle navigace, která jinak kvůli mizerné GPS v telefonu fungovala příšerně, jsme našli odbočku do parku... ale už ne restauraci. Několikrát jsme objížděli okolí a pak jsme to vzdali. Cestou k majáku, kam jsme se chtěli podívat, měla být plážová hospůdka.


Modří už asi tuší, že ani na ni jsme po cestě nenarazili a navíc jsme museli vypnout navigaci, protože sežrala během asi tří hodin celou baterku v telefonu. Dojeli jsme ale na parkoviště u majáku a rozhodli se ho navštívit, když už tam jsme, doufajíce, že na místě bude aspoň automat s nějakými tyčinkami.


Tenhle bohulibý zvyk ale do národních a státních parků nedošel - pokud je někde nějaká expozice, obsahuje maximálně souvenir shop a pítko na vodu. Bylo kolem druhé a už jsme padali hlady, ale chtěli jsme vidět ten maják, když už tam jsme... takže jsme sešli tři sta schodů k majáku a cestou zpět jich zase tři sta vyšlápli. Nevadilo mi stoupání ani převýšení, ale to, že jsem hlady skoro omdlívala, musela se držet zábradlí a k tomu poslouchat komentáře sestupujících turistů jako "seems like fun, coming up!"


Milí čtenáři, dovolte mi ponaučení, které jsme si z té cesty vzali i my: vždycky mějte na výletě po ruce nějakou svačinku. Kdybych měla k dispozici aspoň nějaké cukry, nějakou energii, nemusel mi ji organismus při tom výstupu po schodech ukrást ze svalů a mě nemusely tři dny bolet lýtka, jako bych šla v podpatcích ze Sněžky.

pondělí 26. září 2011

Odfláknutý post bez zážitků a fotek

Přeji vám krásné pondělní ráno a předem se omlouvám, že se jednak nedozvíte, co nám zkazilo páteční výlet, jednak že to bude bez obvyklé fotopřílohy. Nevím, jestli to znáte, ale někdy, když máte něco udělat, víte, že to máte udělat, a víte, že se bez toho nehnete, tak se vám vůbec nechce. Vlastně určitě to znáte a je vám jasné, že tady nastupuje místo pro prokrastinaci. Mohla bych prokrastinovat tak, že si budu číst Breaking Dawn v originále nebo tak něco, ale píšu vám v rámci prokrastinace blog, protože na vás myslím :D

Než popíšu pátek, sobotu a dnešek, přeskočím do přítomnosti. Všechny tři dosavadní dny víkendu byly naprosto super, přestože některé z nich mě naprosto fyzicky vyřídily :)) Super je to, že nás čeká ještě jeden - a po něm tři dni, které budu mít na balení, dopisování blogů a psychickou přípravu na páteční odlet. V pátek zas zabiju kolem 20 hodin na cestě a vzhledem k tomu, že se budu pohybovat proti slunci, vyrazím v pátek ráno a na místě budu až v sobotu ráno. Víkend doufám prospím a za týden plus cca hodinu od doby, co tohle píšu, budu poprvé vstávat do práce. Částečně se těším i bojím. Myslete na mě.

Začínám být na prášky z amerického jídla a zároveň chápat, proč je ten národ tak tlustej. Jasně, jedna věc jsou všudypřítomné limonády, sladkosti v megabaleních a hranolky jako univerzální příloha, ale nejsmrtelnější je ta kultura národní kuchyně, jejímž středobodem je sendvič. Z čehokoliv zabaleného v chlebu či housce už se mi dělá mdlo a na salátech taky dlouho přežívat nezvládám, potřebuju aspoň občas teplé jídlo. Kus kuřete s bramborem! Steak s grilovanou zeleninou! Když jsme byli před týdnem na obědě v číně, žaludek plesal radostí, a to jinak ani rýži, ani čínské škrobové omáčky moc nemusím.

Už jenom čtyři dni + den letadlostravy a budu si moct uvařit! Blažená představa :)

sobota 24. září 2011

Mlžný pátek

Lvíček v Kalifornii funguje na čtyřdenních pracovních týdnech. Minulý týden přiletěl v pondělí a do práce šel až v úterý, na přelomu druhého a třetího týdne si vzal pátek a pondělí dovolenou a čtvrtý týden už bude v pátek odlétat. Přiznal se, že by mu takový rytmus připadal ideální celoživotně ;)


(Tenhle spot píšu na jeho 13" MacBooku Air, který mi vnutil, aby mě nebolely ruce z klapotání na scvrklé klávesnici Eeečka. Pevně doufám, že to nedostanu, je to křáp! Klávesy jsou tu zas naopak nesmyslně daleko od sebe, na všechno je buď klávesová zkratka s jablkem nebo na to klávesová zkratka není, když napíšu písmeno s háčkem, tak se nejdřív napíše ten háček, jako když píšete na stroji! A chybí klávesa se středníkem na českém rozložení. Krám krám krám. Doufám, že už nikdy nikde nedostan Maca. Promiňte výlev :))


Původní plán na pátek byl zajet do Muir Woods National Monument a cestou se projet Avenue of the Giants, kusem dálnice lemovaným extravysokými sekvojemi. Mělo to být po cestě, ale Google mapy prozradily, že je to asi 270 mil, takže asi pět hodin cesty. Mizerná Amerika, všechno je tady strašně daleko. Takže aspoň ten Muir Woods, jenže ten měl být kousek od SF a připadalo nám, že to není náplň na celý den. Tak jsme, bláhovci, přihodili Point Reyes.


Museli jsme jet zase přes San Francisco (a to jsme si mysleli, že vést dálnice středem města napadlo jen komunisty! Zlatá magistrála proti 101 středem SF, ta má aspoň sjezdy a nájezdy podobné dálničním, ale dálnice ve Státech má normální semafory, křižovatky a přechody pro chodce - na každém rohu). Odměnila nás ale druhá cesta přes Golden Gate. Tentokrát byl celý utopený v mlze a to byla zas úplně jiná podívaná než posledně.




Na navigaci, kterou jsme si koupili na těch pár dní do telefonu, jsme naťukali adresu restaurace přímo u sjezdu na Point Reyes, kde jsme se chtěli naobědvat. Všechno idylické, a jak už to u idyl bývá... nevydrželo to dlouho :)