středa 31. srpna 2011

Blogging spree

Z mojí zvýšené blogovací frekvence poslední dobou usuzují někteří lidi, že se mi zase stýská. To by nebylo přesné, pánové a dámy, stýská se mi po kamarádech a po barevném českém babím létě, ale krize, kterou jsem měla před dvěma týdny, se zatím neopakovala. Prostě bylo co psát, byl na to čas a taky jsem chtěla nebejt líná a dodat vám nějaké čtivo! Pro dobrotu na žebrotu.

Abyste věděli, mám ještě spoustu nápadů na "nadčasovější" blogposty, třeba pokračování věcí, které mě na Irsku fascinují (je jich dost, v pozitivním i negativním smyslu) a chci pro vás udělat i fotoreportáž nepronajatých a nedostavěných kancelářských budov v širším centru - místy je to dost depresivní pohled. A za dva týdny vás snad začnu oblažovat blogováním z Amériky.


úterý 30. srpna 2011

Sedm let

Je to tak, včera jsme oslavili druhé výročí svatby a sedmé výročí ode dne, kdy jsme se šli projít do Šárky, několik hodin si povídali a povídali a na konci nám bylo jasné, že je z nás pár...


Každý rok na to nostalgicky vzpomínám, a od loňska i na naši úžasnou svatbu. Vím, že Lvíčkovi "dělám reklamu" tak, že to občas už ani není k uvěření. Pravda je taková, že máme oba své chyby a svá slabá místa, ale

1) moc se milujem a moc nám jednomu na druhém záleží
2) strašně si rozumíme, dokážeme sdílet pocity a nálady a často cítíme oba dva totéž
3) věříme si a dokážem se jeden na druhého spolehnout

Nechci být patetická, ale je to prostě tak. Neumím si představit druhého takového, nedejbože lepšího partnera. Doufám, že nám to vydrží. (Sebeúžasnější vztah člověk myslím nikdy nesmí začít brát jako jistotu a samozřejmost.)

Nedokážu přijít na pointu, která by nebyla přehnaně cukrkandlová, tak jdu zkusit naplánovat výlet na víkend. Vypadá to, že hezkého počasí už bude jako šafránu, tak by to chtělo využít dny, kdy by ještě nemusela být taková zima, mokro a časná tma. Glendalough? Monasterboice? Powerscout Gardens? Hrad v Malahide? Uvidíme...

pondělí 29. srpna 2011

Neděle v zoo

Návštěvu zoologické zahrady jsme zvažovali už na minulý víkend, kdy nakonec padla na úkor výletu do Dún Laoghaire (a taky vinou mých zranění). Roli v odkládání hrál taky strach, protože Eva při našem druhém setkání dublinskou zoo hrozně pohaněla. Málo zvířat, špatně vidět malými průhledy v plotech, u kterých se tísní hromady lidí... a že to za ty peníze nemá smysl. Ale podívat jsme se tam chtěli, protože máme zoologické rádi a říkali jsme si, že zas tak hrozné to být nemůže.


Bylo to super! Schovala se nám jenom arktická liška a nepřístupné byly surikaty, jinak jsme ale viděli komfortně a všechno. Neposedné opičky všech velikostí, gymnastické družstvo tučňáků, zamilované minivydry, důstojné vlky, majestátní nosorožce i nejroztomilejší gorilátko. Prvních několik výběhů se neslo ve znamení přemlouvání, že chci domů tygřátko, sněžnou sovu nebo aspoň vlčka. U strašilek a tarantulí mě to už přešlo :D.


Vyráželi jsme hned po dalším brunchi se Štěpánem, kde jsme se nečekaně potkali se třemi dalšími česky mluvícími Googlery. Bohužel jsme se nestihli o moc víc než představit, ale stejně to bylo zvláštní - vlastně už ani neočekávám, že bych kromě Lvíčka, Štěpána a Evy mohla v tomhle městě s někým mluvit mateřštinou. Chtělo by to uspořádat české pivo, ale nepředpokládám, že by se to stihlo do odjezdu.


Nicméně tím, že jsme šli na autobus hned po "obědě", jsme dorazili do zoo kolem půl jedné a stihli po trase většinu z odpoledního programu. Na cvičení lachtanů bylo podle očekávání narváno a na krmení tučňáků taky, ale lachtani byli stejně působivější, když jsme je na zpáteční cestě přistihli jen tak si hrát. U tučňáků byla legrace větší, jednak vypadalo dojemně jejich hromadné batolení se za krmičem, jednak etuda s volavkami, které přilákal kyblík s rybami pro tučňáky. Krmič je rozháněl mácháním rukama doprovázeným voláním "Go away, guys, you're not pinguins!" :)))


Od tučňáků jsme došli do "africké savany" přesně na krmení žiraf a nosorožců. U hrochů nás stihnul déšť, ale neznamenalo to nic jiného než počkat asi 20 minut pod stromem a následně se vyhýbat loužím, protože v Irsku, kde většině lidí tak nějak chybí common sense, nemají v zoo vyřešené odvádění vody z cestiček, i když tu prší minimálně obden.


Zahrada mi připadala vážně moc příjemně udělaná - atmosférou trošku jako ústecká, ale ne tak do kopce ;). V součtu nijak ohromující množství zvířat kompenzovala příjemná atmosféra - výběhy byly od sebe tak akorát, aby člověk neobešel všechno za půl hodiny, ale zároveň se nestihl začít nudit - a od půl druhé do půl šesté jsme byli zaujatí každou minutu. Sloni mají mimochodem příjemně zastíněný, v "džungli" ukrytý výběh, takže mají soukromí, ale zároveň se dobře pozorují.


Nedílnou součástí zahrady je i "farma" s krávami, ovcemi, kozami, slepicemi i prasaty. Irská prasátka nejsou jako ta naše holá a růžová, ale zrzavě chlupatá :). Ovce jsou ovce.


Nejroztomilejší na farmě ale byly kozy, hlavně pochopitelně kůzlátka. A to jsem ještě nepopsala všechny druhy opic, plazí dům nebo nádherné ptáky - Abyssinian ground-hornbills, kteří byli skoro vyhubeni, protože se rozmnožují jen jednou za devět let. Jako snad v žádné zoo, ani tady nesměli chybět pestrobarevní papoušci, zebry, tygři... prostě fakt paráda.


Vypadá to, že z dublinské zoo můžete být buď naprosto nadšení, nebo zklamaní - i recenze na tripadvisoru jsou buď nekriticky ohromené, nebo naštvané ve smyslu "pokud jste už někdy byli v zoo, nemá cenu sem chodit". My měli úžasné odpoledne v hezkém prostředí, kde bylo pořád na co koukat, a patnáctieurového vstupného v tomhle případě fakt nelituju...

sobota 27. srpna 2011

Jazykové žonglování aneb těžký život expatriota

Musím to přiznat: vlivem minima sociálního kontaktu se mi snižuje aktivní slovní zásoba v češtině (a v angličtině zatím moc nezvyšuje). Není s kým mluvit, není co poslouchat a internet to prostě nevytrhne. Trošku mě to znepokojuje - asi budu muset víc skajpovat a číst české noviny (ale to se mi, abych se přiznala, v tuhle chvíli zatím fakt nechce - vždycky otevřu zpravodajské stránky, prohlédnu titulky a znechuceně je zase zavírám).

S Evou jsme se viděly naposled minulý týden a se Štěpánem jsme vlivem jeho služeb, dovolené a nemoci nikde nebyli už měsíc. Nepotkali jsme se ani na chodbě, ale dnes jsme po čase vyrazili na snídani do Insomnie a zatímco dojídáme, zaregistroval ho Lvíček u pultu.

Přisedl si a dali jsme se do řeči. Bylo to fajn, což jsem mu taky větou ve stylu "už se mi po tobě málem začínalo stejskat, což je na pováženou" sdělila. Byl potěšen, že jsem ho jednou větou stihla zároveň pochválit i urazit :). Tím ale jazykové výkony skončily. Začali jsme se ale bavit o tom, jak je komu rozumět, pak o jménech a oslím můstkem přes Foursquare jsme se dostali k MacMahonově mostu nedaleko od nás. Kluci si nebyli jistí, jestli vím, který to je, a já říkám "no jasně, vždyť jsem se tam čekovala - třikrát, actually..."

"Slyšel jsem správně, že říkáš 'třikrát, actually'?" zeptal se zvídavě Štěpán. Nemělo smysl popírat. Rozjasnil tvář a s nádechem škodolibosti - nebo možná zadostiučinění - pravil "Vítej do krušného světa expatriotů." A dal se do vyprávění, jak ho nejvíc ničí přepínání jazyků. Když se má dlouhodobě bavit v jednom nebo druhém, je to v pohodě, ale střídat je... Lvíček se přidal s historkou, že ze začátku mu vždycky aspoň půl věty trvalo, než pochopil, že na něj lidi mluví anglicky, a "přepnul". No a já mám tendenci vybírat si nejvýstižnější slova z obou jazyků. Ach jo.

Potřebuju něco jako české pivní pátky :)

pátek 26. srpna 2011

Křídy a ukulele

Já vám vlastně ani nepopsala náš víkend! Skončila jsem sobotní narozeninovou snídaní, tedy dortem, kterého si ještě v mrazáku schováváme čtvrtku na oslavu pondělního výročí svatby :). Takže, v klidu jsme posnídali a vyrazili na DART, tentokrát opačným směrem než u posledního výletu - na jih.


Byli jsme tam asi v půl dvanácté, takže naše první cesta vedla do Subwaye opatřit si oběd. V Subwayi jsme oba byli poprvé a obědové menu sice stálo (na bagetu nekřesťanských) 6 euro na jednoho, ale zato šlo o nejlepší bagetu, jakou jsem kdy jedla. Měla jsem tuňákovou s rajčaty, cibulkou a cibulovou omáčkou v tmavé bagetě a Lvíček měl kuře, zeleninu a nějakou pikantní omáčku v bagetě s italskými bylinkami. Předplněné "polotovary" baget s masem a sýrem se před plněním zeleninou strčily na chvíli rozpéct a byly vážně famózní.



Po obědě na lavičce u moře jsme se vydali na stezku The Metals, která vede podle trati DARTu do necelé tři kilometry vzdáleného Dalkey. Po cestě nám začlo pršet, ale naštěstí až skoro ke konci, tak jsme zapadli do první kavárny, dali si cappuccino a oschli.


Na cestě se nám nejvíc líbilo, že jsme tam byli krom občasného předjíždění cyklisty úplně sami. To se vám jinak na přeplněných dublinských ulicích moc nepoštěstí. Trošku jsme si tak vynahrazovali chybějící intimčo na výletech autem, kdy pro nás opravdu platilo okřídlené "cesta je cíl". Nějaká ta prohlídka zámku nebo návštěva akce byla povětšinou jen záminkou pro výlet autem, kde jsme měli mikrokosmos sami pro sebe, s hudbou, povídáním, sdílením. Chybí mi to.


V Dalkey jsme si prošli hlavní třídu (nic tam nebylo :)) a jelikož přestalo pršet, vzali to stejnou cestou zpátky. V Dún Laoghaire, jak se jmenuje to městopředměstí, kam jsme přijeli, se o víkendu konal festival ukulelistů a taky festival čmárání na chodníky. Ukulelisti začínali ve tři odpoledne na molu a to, k čemu jsme se tam přichomýtli, byl v podstatě takový happening ve stylu "kdo si přinese ukulele, může si zahrát". K dispozici byly zpěvníky s akordy (i ke stažení na internetu) a velikostí ukulelí se pohybovaly od miniaturních po skoro kytary.


Kreslení křídou se mohly zúčastnit buď děti do 18 let, nebo profesionálové na vyhrazených místech. Nepatřili jsme ani do jedné kategorie, tak jsme to aspoň okoukli. Dětské čmárání ve mně vybudilo nostalgii (jo, měla jsem barevný křídy! akorát ne ty spešl na chodník, to ještě neexistovalo, normální školní) a to umělecký bylo fakt obdivuhodný. Ale lidi kreslej nebo píšou křídou i na chodnících v centru (Grafton, O'Connell). Tak jsme to obešli a nastoupili zas na vlak domů.



Lvíček říkal, že to byl jeden z nejlepších dnů, co kdy zažil. Laťka pro příští narozeniny nastavena :)

PS: Prý vám tu chybí fotky aktérů, takže přidávám jednoho Lvíčka za sloupem:


a jednu Quanti u majáku (módní peklo mi odpustí ponožky k tříčtvrťákům, protože jsem potřebovala chránit díru v nártu):


čtvrtek 25. srpna 2011

Malá hudební vsuvka

Stejně jako doma, stejně jako všude jinde, i tady poslouchám rádio. Převážně buďto 98FM (které jde stejně jako český Kiss 98 nejlíp chytit na frekvenci 98,1), nebo SPIN 103,8, který vzhledem k totožnému logu zřejmě nějak souvisí s pražskou stanicí téhož jména.

Jako asi všechny mainstreamové popové stanice, i tyhle hrajou víceméně pořád to samé dokola, v drtivé většině hity z aktuálního žebříčku. Pár těchhle vypalovaček se mi docela i líbí. Počítám, že u nás teď jedou taky, ale... co já vím :) A jelikož mám mizernou paměť na asociace melodie + jména písničky (takže se mi pak blbě hledá, když si chci něco pustit), odložím si je sem. Čtenáři s vytříbeným hudebním vkusem prominou.









a největší slaďárna :D

pondělí 22. srpna 2011

Vychytávky

V pátek Lvíček v práci vyhrál "sadu na pití" - mrazicí půllitr a samomíchací hrnek. ("První je na pivo, druhý na kafe, hlavně to nesplést!") Vzhledem k předchozím pátečním událostem jsem hrneček dostala jako bolestné (jinak bych ho bývala dostala jako dárek ;)). Nepokřtili jsme zatím ani jeden, jen se umyly a vyzkoušel se míchací mechanismus. Fakt to funguje, asi se to jenom bude trochu blbě mejt :)


Ta správná vychytávka na něm ale není míchátko, to je srandička, bez které bych se klidně obešla. Líbí se mi na něm to, že má víčko, takže je to tumbler :) a jen pár dní zpátky jsem uvažovala o tom, že si do práce nějaký pořídím.

A druhá vychytávka, kterou jsem si pořídila tuším ve středu, jsou pytlíky na sendviče. Když jsem je viděla poprvé, napadlo mě "ok, dobrá věc, aby se nezaprasil sendvičovač, ale my tu sendvičovač stejně nemáme". Pak jsem na ně narazila znova, koukla jsem se líp a pochopila - to jsou pytlíky na výrobu sendvičů v toasteru!


Stály asi dvě eura, jsou omyvatelné a sendviče mi z nich chutnají skoro víc než ze sendvičovače, odkud jsou spláclé a spečené... a vůbec.

neděle 21. srpna 2011

Lék proti stýskání

Nejlepší lék na fňukání a sebepozorování je odvést pozornost nějakým menším fyzickým zraněním. Takže jsem si v pátek cestou z nákupu narozeninového dortu pro Lvíčka vyhlídla šutr v chodníku, rozběhla se a udělala přes něj polovinu parakotoulu s dopadem na všechny čtyři. Výsledek: odřené obě dlaně a obě kolena, modřiny tamtéž, roztržené jedno koleno u džín a nárt jedné nohy, pravděpodobně od kontaktu s tím čímsi, co vystupovalo z chodníku. Dlouho už jsem si takhle nenabila držku!


Jednoho nenapadne, k čemu všemu potřebuje / používá dlaně. Okna se "bez nich" otevírají blbě, nádobí se špatně meje, ještě horší je to s mytím vlasů nebo zvedáním se z postele. (Při lezení do postele zase překážejí obří modřiny na kolenou.) Nemůžete samozřejmě tleskat, bolí ale i luskání prsty (při dolusknutí dopadnou prsty na dlaň). Člověk se při takových příležitostech dozví o svém těle spoustu věcí. Naštěstí to vypadá, že všechno skončilo jen u modřín a odřenin a za týden budu v pohodě.

Dort, kupodivu, dopadem neutrpěl (byl v celkem bytelné krabici a potažený odolným marcipánem, který se na ni téměř neobtisknul), takže jsem mohla na včerejší narozeninové snídani zazářit. Marks & Spencer má ty dorty fakt krásný (a dobrý). Ale i tohohle drobečka jsme snědli každý jen osminku :)

pátek 19. srpna 2011

Začalo se mi stýskat

...včera, přesně 4 týdny od příjezdu. Nevím přesně proč. Nějak jsem se špatně vyspala, začaly mě pronásledovat myšlenky na babiččin dům, následně přišla vlna vzpomínek na babí léto v Čechách (to jsem se "načala" teda už tím minulým blogem) a mohla jsem si říkat, jak jsem chtěla, že je mi fajn a všechno. Nefungovaly klasické rozptylovačky, muzika, knížky, internet, jídlo, procházky ani nákupy :D. Vytáhla jsem ven i kamarádku kamarádky, s kterou se vídáme tak jednou za týden, většinou se procházíme po centru a povídáme si, protože jsme přijely v podobnou dobu a jsme v podobné situaci (naši muži sem přijeli pracovat). Máme si toho tudíž dost co vyprávět, srovnáváme bydlení, zkušenosti s úřady nebo hledáním zaměstnání a vyměňujeme si tipy, kde sehnat čaj, mouku, droždí nebo tvaroh. Naše včerejší procházka po centru byla ale tentokrát prokládaná delšími než společensky únosnými pauzami. Vzdala jsem to.

Zachránil mě až večer v posteli se skleničkou vína a těmihle mazlíky:


A zítra má Lvíček narozeniny, takže se bude mohutně slavit :) Jen musím ještě vymyslet jak :D

úterý 16. srpna 2011

Podzimní nostalgie

Časopis Apetit mi určitě odpustí trochu reklamy :) Sleduju ho na Facebooku, kde mění "profilové fotografie" vždy podle aktuální obálky. A ta nová je sice nenápadně, ale zato naprosto a totálně podzimní.


Raný podzim, takové to babí léto, je mojí nejoblíbenější částí roku. Nevím proč, možná to dělá to sluneční světlo, že je se zkracujícími se dny takové měkčí. Možná listy stromů, pozvolna se barvící do dechberoucích odstínů. Mockrát jsem nad tím přemýšlela a nikdy jsem na to nepřišla. Ale s nastupujícím podzimem, tím obdobím zhruba od konce srpna do konce září (když je příznivý rok, třeba i do konce října), se cítím mnohem spjatější s přírodou i... jak to vyjádřit... s kolektivním nevědomím, s kulturně-historickou pamětí našich dějin? Zní to pateticky, já vím. Ale když se toulám po úpatí Košťálova, kde člověk kromě houbařských dálnic málokdy potká živáčka, vždycky se mi do vědomí derou pravěcí a raně středověcí obyvatelé a návštěvníci toho kraje.

Ta doba už se blíží a já mám obavu, že právě v tomhle období budu nejnáchylnější k tomu, aby se mi začalo nehorázně stýskat. Protože pro podzim mám prostě slabost - a zároveň je pro mě podzim takovou výsostně domácí záležitostí. Tak mi držte palce, ať to nějak překonám... :)

pondělí 15. srpna 2011

Guinnessovo muzeum tukanů

Guinness Storehouse nebyl mezi dublinskými "must see" nikdy můj největší favorit. Bývalý pivovarský sklad, chm, no a? Ale jelikož Guinness je jednou z největších legend Irska (Facebook má pintu Guinnesse dokonce jako ikonku své irské kanceláře), prohlídce jsem se nebránila. A těch třináct euro, vážení... no, je to pálka, ale stálo to za to!


Úchvatnější pivovarskou expozici jsem nikde jinde neviděla (a že to v Plzni i v Popovicích byly opravdu hezké a dobře zpracované prohlídky). Guinness je převyšuje o třídu, a to přesto - nebo možná právě proto - že neprocházíte provozem. V Dublinu už se nějakou dobu nevaří.


Každá správná pivovarská prohlídka zmiňuje ingredience (a jejich kvalitu a čistotu). Našince potěší, že český chmel přijde ke slovu i při výrobě Guinnesse, ale další zpracování expozice je diametrálně odlišné od těch našich. Je sice hezké, když někde nasypou do misky chmelové šištice, ale tady neváhají vztyčit celé rostliny (za sklem) přes dvě patra, do (reálné) několikametrové výšky. Ječmene je plná plocha tvaru a velikosti pískoviště a vodu reprezentuje impozantní vodopád.


Expozice je opravdu masivní, stoupá do výšky sedmi pater okolo skleněného atria ve tvaru pivní sklenice a s přibývající výškou už jednak docházejí síly na prohlížení, jednak je vidět, že už to při nejlepší vůli úplně zaplnit nejde. V těch vyšších patrech jsou třeba počítačové kiosky s testy vědomostí o alkoholu nebo restaurace a občerstvení. V prvních třech se ale určitě nudit nebudete - perfektní je třeba i expozice bednářství, které k pivovarnictví ještě před pár desítkami let neodmyslitelně patřilo.


Nejen z profesionální deformace, ale především zásluhou čisté krásy a elegance mě zasáhl oddíl reklamy. Jeden neví, jestli dřív obdivovat vývoj lahví, sklenic a jiných nádob na pivo, nápaditost ("battle of Hastings X bottle of Guinness", hodinky, které mají po obvodu místo číslic "G U I N N E S S T I M E") nebo roztomilost reklamních zvířátek (lachtan balancující sklenici piva na čumáku, želva na krunýři, pštros, který ji má evidentně v krku, nebo nejprofláklejší tukani s Guinnessem na zobáku).


Pintu v ceně vstupenky jsme si po vystoupání do Gravity baru, odkud je díky výšce unikátní výhled na celý Dublin, víc než zasloužili. A byla výborná.


pátek 12. srpna 2011

Sklep internetowy

Tchánovci se tenhle týden vrátili z dovolené. Před odjezdem se mi tchyně přes Skype pochlubila: "Tak jsem byla nakupovat ve sklepě! Potřebovala jsem s sebou čaje, tak jsem zašla do sklepa a přinesla si je." Trochu jsem se po téhle informaci zastyděla.

Vysvětlím. Lvíčkovi rodiče nám nejenom umožnili vyspat se poslední noc v ČR na vlastních postelích, protože o následujícím víkendu do našeho bytu naběhli, rozebrali je a odvezli spolu s lůžkovinami, ale taky nás ukecali, ať v bytě necháme všechno, co by mohlo být ještě využitelné.

Trochu odbočím. Měla jsem velkou špajzku. Byla to celá jedna vestavěná skříň a ačkoliv cca 3 poličky zabíraly formy na pečení, plastové krabičky, méně používané spotřebiče a takováhle verbež, pořád zbývala cca polovina a ta zdaleka nebyla prázdná. Rýže, těstoviny, marmelády, konzervy, káva, čaj... Ráda jsem se cítila určitým způsobem potravinově "zajištěná" :). Tchyně nemá špajzku žádnou (ostatně stejně to mám teď já). Má kuchyň do L a v několika jejích skříňkách uchovává pohotovostní zásobu základních potravin.

Když jsme se dozvěděli, že se budeme stěhovat, samozřejmě jsem stopla nákup nových a snažila se do maximální míry spotřebovat staré zásoby. Byla jsem na sebe skoro i hrdá, do jaké míry se mi to podařilo - přesto byla tchyně fascinovaná tím, že si z našich trvanlivých potravin zařídili ve sklepě "krám" a že může chodit "nakupovat do sklepa". (To zkrátka je a vždycky bude otázka perspektivy :).)

Tenhle týden jsme ale i my mohli říct, že jsme byli nakupovat ve sklepě. Polském. Polsky sklep znamená obchod a na Henry Street je jich hned několik. Mají tam tvaroh, mák, uzené, mouku, čokolády Milka, čaje Babiččin košík a spoustu dalších "středoevropskostí". Slovenský obchod je sice ještě o pěkný kus dál, ale určitě se tam aspoň jednou vypravíme. Droždí, Granko, Kofola, Bonpari a dokonce i měsíčková Indulona, to už jsou docela slušné taháky :))

(Ilustrační obrázek tentokrát není můj; sprostě jsem ho ukradla z internetu, ale zachycený objekt odpovídá realitě :))


čtvrtek 11. srpna 2011

Věci, které mě na Irsku fascinují (1. díl)

První díl proto, že předpokládám ještě spoustu dalších. Doufám, že se z toho nevyklube projekt 1000věcícoměserounairsku.cz - přestože, popravdě, by to byla na Irsko docela vhodná adresa.

1) Webové a mailové adresy

Je to tedy problém celých Ostrovů a fakt nevím, jestli si tím taky něco kompenzují, nebo prostě adresy v rozumné délce už došly. Hned po příletu vás konsternuje letiště vyzdobené billboardy lákající k návštěvě Severního Irska - jednak proto, že jde v podstatě o turistickou konkurenci, jednak kvůli adrese "discovernorthernireland.com". Realitní agenti mají maily jméno@lansdownepartnership.ie a na krabičce vloček je odkaz na kelloggsconsumercare.co.uk, resp. .ie. Dneska ráno mě ale dostala dodávka vyzdobená názvem firmy "Helpful man with large van" (no dobře) a kontaktem, nekecám, helpfulmanwithlargevan@gmail.com.

2) Dveře

Kamarádka kamarádky, která sem přijela za mužem jen pár dní přede mnou a s kterou jsme se dvakrát sešly na procházce, tvrdí, že oni takhle promakané dveře nemají. Promakanost (která mě přivádí k šílenství) spočívá v tom, že ve dveřích jsou zabudovány řetězy (vypadají trochu jako řetězy od kola), které dveře neustále přitahují do futer. Po několika týdnech přemítání jsme přišli na to, že jde zřejmě o protipožární dveře, které mají důsledným autozavíráním zpomalit šíření případného ohně, což ovšem nijak neumenšilo naše zoufalství. Představte si třeba, že potřebujete pronést dveřmi koš vypraného prádla nebo cokoli jiného, co je potřeba držet oběma rukama. Ve většině dveří tak teď máme zarážky, což není ideální, ale furt lepší než dveře zavírající se s razancí padacího mostu. (Na těch do malé ložnice, kterou používáme zatím jen jako odkladiště, je dokonce Brano, takže schopnost je odtlačit končí podle mě někde u tělesné váhy 55 kilo; já se 60 se s nimi peru jen tak tak.) Chci dveře, které drží otevřené nebo zavřené podle toho, jak já chci!

3) Autobusy

DART, což je něco jako vlakové linky S v Praze, funguje dobře. Dvě tramvajové linky LUAS vypadají taky použitelně, i když jsme s nimi ještě nikdy nejeli - jedna totiž jede od nás do centra, a tam jsme schopní dojít pěšky, a druhá z centra na opačnou stranu, kam jsme zatím nikdy nepotřebovali. (Fór je mimo jiné i to, že se nikde nestýkají a přestup je otázkou asi desetimiutového pěšího přesunu.) Problém je v autobusech. Už jsme s ním taky jednou jeli, ale to jenom proto, že jsme byli schopní najít na stránkách IKEA, jaký bus tam jezdí, a z názvu trasy zjistit, že má konečnou asi deset minut od nás. Jínak bychom se tam nedostali. Zlaté jízdní řády u nás, se seznamem zastávek a přesnými časy příjezdů, které dokonce bývají jakžtakž dodržovány. Existuje sice nějaký vyhledávač tras, ale vzhledem k tomu, že tu neexistují prakticky žádné "sběrné body" jako u nás stanice metra, křižují autobusové linky město chaoticky a nepředvídatelně, bez jakéhokoli záchytného bodu. Chtělo by to nejmíň jednosemestrální kurz na vyznání se v nich a podstupovat něco takového nemám chuť a naštěstí ani důvod. Bohužel třeba Guiness Storehouse i Old Jameson Distillery jsou kapánek na hraně docházkové vzdálenosti, ale věřím, že si u nich vystačíme s popojetím LUASem.
Konečná DARTu aneb Koukejte všichni vypadnout :)
Rozhodla jsem se dávat do každého blogpostu aspoň jednu fotku, jste rádi? Postupem něco doplním i zpětně :)

středa 10. srpna 2011

A děje se pořád

Den jako každý jiný. Vlastně po čase den, kdy jsem nikam nemusela, jen dopoledne se mělo zastavit pár poslíčků se zásilkami jako startovací balíček od UPC. Zbytek dne jsem se věnovala úklidu a v mezičase počítači, takže mi ani nijak zásadně nevadilo, že většinu dne propršelo.

Občas jsem zkontrolovala mail. Mezi pravděpodobnými odpověďmi mohly být maily od bráchy nebo od babičky, ale přistihla jsem se, že nejvíc čekám na reakci ohledně včerejšího pohovoru. Říkala jsem si, že jsem naivní: první zprávu bych mohla dostat nejdřív koncem týdne. Přece vím, jak dlouho to kolečko může trvat.

Pohovor byl super. Jeho převážná většina spočívala v praktických úkolech - některé byly lehčí, jiné pěkné oříšky, ale bez výjimky originální, zajímavé a zábavné. Kombinovaly práci se slovy a obsahem dohromady s logikou a kombinačními schopnostmi, což mě vždycky bavilo. Odcházela jsem s dobrým pocitem. Ale přece jenom... člověk nikdy neví.

Pět minut před čtvrtou mi zazvonil telefon. Když jsme si asi třikrát vyměnili zdvořilostní hauárjů, přešel personalista k věci. Má pro mě job offer.

Jestli se mi to jenom nezdálo, budu od září pracovat v tom samým Googlu co Lvíček.


úterý 9. srpna 2011

A dělo se!

Totiž, děje se - tedy právě to zabalování, vybalování, zařizování a tak dál. Sobotní přesun z bytu do bytu a cesta do IKEA nám přinesla spoustu nových zážitků - a na konci i nový domov. I když je dočasný a je tu málo odkládacích prostor a chybí žehlicí prkno a kdesi cosi.

Výlet do IKEA je dobrodružný už jen z toho důvodu, že se podniká autobusem. Dublinské autobusy mi připomněly scénky s Knight Busem ze třetího HP filmu - zahýbají v plné rychlosti do pravého úhlu, staví na pětníku a vejdou se do míst, kam byste řekli, že se nikdy vejít nemůžou. Navíc nikde není pořádný jízdní řád ani seznam zastávek, ale naše výhoda byla, že jsme jeli z konečné na konečnou, takže když jsme v blízkosti IKEA podezřele dlouho stáli (i když to bylo v normální křižovatce), prostě jsme slezli a vystoupili výmluvně otevřenými dveřmi.


Dublinská IKEA je zvláštní. Je velmi podobná těm pražským (aby ne) a vnitřní vybavení i restaurace, kde jsme si dali oběd, mě nevyhnutelně dostaly do vánoční nálady, kam mě z nějakého důvodu dostává hodně švédských věcí a IKEA zvlášť. Ale zároveň... sortiment byl trochu jiný, celkový "look and feel" byl trochu jiný... bylo to zajímavé.

Po nákupu několika minoritních kuchyňských potřeb jsme prošli šílenou anabází s vybíráním peřin a polštářů. Neoficiální doktríně hlásající "na dvoulůžko je deka společná" jsme se docela ochotně přizpůsobili. Na dovolené si "prostěradla" sice občas kradem, ale king size deka už je něco jiného - a jak jsme si už během třech nocí ověřili, je to fajn (takový "manželský" :)). Ale ještě jakou deku! Byly rozdělené do kategorií "Summer" "Winter" a "All season". Jestli myslíte, že "All season" je něco mezi Summer a Winter, myslíte si to špatně. Nejdřív nás vyvedla z míry prakticky dvojnásobná cena All season přikrývek a po bližším ohledání jsme zjistili, že All season je zimní plus letní deka dohromady.


Přibližně stejné martyrium jsme prodělali při výběru polštářů ("aha moment" byl v tomhle případě takový, že kategorie "low" "medium high" a "high" se s kategoriemi "stomach sleeper", "side sleeper" a "back sleeper" nekombinují, nýbrž jsou s nimi totožné), pak jsme už jenom popadli první povlečení, které se nám líbilo a bylo za přiměřenou cenu, a spěchali k pokladnám. (Tak urputně, že jsme si nevšimli, že máme ručníky nestejné velikosti :).) Nicméně povlečení jsme doma hned vyprali v pračce se sušičkou, odmítli vyžehlit, povlékli a ještě tu noc se v něm vyspali - a byla to, musím říct, balada.



Na cestu domů s "arzenálem" jsme si vzali taxík - a popisovat ho by vydalo na celý další blog. Nevím, jestli by byl pro někoho vůbec zajímavý, takže ho vynechám; jenom mě pobavilo, že šlo o taxíkáře ze severu (kde je právě IKEA nebo třeba i letiště) a po dvou týdnech zvykání na jihodublinský přízvuk s jeho "from this floor op" jsem se musela vyrovnat s tím, že v "severštině" se up vyslovuje jako "up". No a ještě spoustu dalších zážitků mám, ale to třeba zase jindy...


pátek 5. srpna 2011

Máme byt!

Domluvení jsme na něm byli vlastně už od minulého týdne (sorry, že jsem vám nic neřekla, ale nechtěla jsem nic zakřiknout), dnes jsme "jen" konečně zařídili papírování a dostali klíče. Po zběžné inspekci už stačilo jenom si postěžovat, že se v kuchyni nenachází ani jeden zástupce kuchyňského náčiní souhrnně označovaného jako příbor, "frying pan" vypadá, jako by na ni někdo několik let intenzivně škvařil kobylky a ve volném čase rýžoval zlato, a místo zámku od koupelny je nepříliš elegantní černá díra... a nic nebránilo tomu začít bydlet.

Pokud by ovšem v bytě byly lůžkoviny, což nejsou, takže ještě jednu noc spíme v našem dočasném "so-called luxury appartmentu" a zítra si uděláme velký výlet do IKEA. Máme byt s výhledem na futuristicky šišoidový stadión Aviva, s krásným nábytkem v kombinaci tmavého dřeva a lilkově barevného čalounění (ten odstín jsem si nevymyslela, to je v nájemní smlouvě!), jednou větší a jednou menší ložnicí s pomilováníhodnými skříněmi přes celou stěnu a doufáme, že se nám v něm bude dobře bydlet.

Krapet naštvaná jsem byla jenom ohledně stavu kuchyně - upatlaná madla i dvířka skříněk, toustovač zadrobkovaný tak, že by ho vyčistilo snad jenom ponoření do mraveniště... ještě budu muset přemýt všechno nádobí a vymýt vnitřky skříněk a pak to snad půjde. Aspoň že koberec, který je po celém bytě s výjimkou kuchyně a koupelen, před nastěhováním vyčistili. (Kuchyňský stůl je naštěstí vzápětí za kuchyní, takže doufám, že hrozba pobryndání nebude moc velká.)

Stinnou stránkou přestěhování je, že UPC nám zavedou pravděpodobně (až) někdy během týdne, takže se možná na několik dnů odmlčím. Ono se stejně nebude dít nic zajímavého - zabalení, vybalení, zařizování, uspořádávání a zabydlování...

čtvrtek 4. srpna 2011

Aklimatizace pokračuje

Pomalu si zvykám podívat se nejdřív doprava, když přecházím (doteď jsem pro jistotu vrtěla hlavou na obě strany jako při tenise). Začínám se rozkoukávat i v obchodech, i když před regálem s čaji brečím pořád. (Kde jsi, můj Pickwicku!) Začínám se trochu orientovat ve městě, alespoň v centru + okolí bydliště - naštěstí většina věcí, které aktuálně nebo výhledově potřebuji, se nachází právě tam. A každý den bojuju s chutí vyrazit do těch cca 19 stupňů v šatech a vždycky mě odradí akorát vítr, jinak je tam fakt teplo.

I na útesech v Howthu foukalo dost. Taky skály nad mořem - představte si sami. Ale já uprostřed výstupu u malého stánku (vlastně přízemí rodinného domku s ledničkou a mrazákem, kde si Lvíček koupil viditelně domácí muffin, zabalený v potravinové fólii) posvačila zmrzlinový sendvič a tvrdohlavě pokračovala po skaliskách v tričku.

"Fakt nechceš svetr?!" ptal se mě třikrát Lvíček zapnutý po bradu v tom hnědém pruhovaném, jak v něm vždycky rozvážel plurkerky ze srazů. "Mně je teplo!" odrážela jsem jeho návrhy. Po nějaké době už jsem měla pocit, že mi vítr urve hlavu i horní končetiny, tak jsem si ten svetr z batohu potupně vzala. Svoje frajeření jsem neodnesla ani rýmou, ani bolením v krku. Nechápu.

Nakonec ještě zezrznu a opravdu se ze mě stane Irka :D

úterý 2. srpna 2011

Howth, domluvil jsem

V sobotu to vypadalo na docela pěkné počasí, tak jsme se rozhodli vyrazit po obědě DARTem na konečnou, do městečka/předměstí Howth, jelikož nám každý říkal, jak je tam pěkně. A bylo.

Howth, který se aspoň podle irských hlásičů stanic vyslovuje zhruba jako "hůt", leží na severu od Dublinu a je to poloostrov, vlastně takový výběžek, kolem kterého vede ze stanice DARTu několik turistických tras. I když ta nejdelší a oficiálně nejtěžší, fialová, by neměl být žádný extrémní výstup, z časových důvodů jsme zvolili jednu ze dvou nejkratších. Začátek je pro všechny trasy stejný a vede přes útesy. Je to nepředstavitelná nádhera - něco jako šplhat třeba na Radhošť (dosaďte si alternativní přiměřeně vysokou horu, já jich moc neznám :)), který by místo v hnízdečku okolních hor a údolí ležel u moře. Místy člověka samozřejmě mrazí, protože by často stačil jeden špatný krok, smeknutí nohy, hlavička by mu křupla o jeden z těch nádherných útesů a na těle by si pochutnali věčně křičící rackové. Ale když chodíte po vyšlapaných cestách a dáváte si trochu pozor, dá se tomu docela vyhnout :).

Ačkoli tedy trasa nebyla ani moc dlouhá, ani moc náročná, mně nějak vůbec nesedla. Odpadla jsem už ve vlaku, kde jsem vytuhla Lvíčkovi na rameni, a intenzivní pohyb na čerstvém vzduchu (fakt nevím, proč mě bolely zrovna kyčle? asi nějak blbě chodím :D) přispěl spolu s dokonalým zatemněním neprostupnými závěsy k tomu, že jsme v neděli spali do půl jedenácté. Prostě takové to probuzení, kdy rozespale rozloupnete oči a myslíte si "tak kolikpak asi je, osm, půl deváté?" a minutu nechápavě zíráte na budík, kde se na místě hodin skví dvouciferné číslo. Do takových hodin jsme - nepočítajíce kocoviny - spali naposledy maximálně během gymnaziálních let.

Kromě toho je v Howthu ještě jachtařský klub - zvláštní zvuk, když stovky stěžňů cvakají o... o to cosi, o co můžou stěžně na lodi cvakat :))) - a golfové hřiště, přes něž údajně vede i jedna z delších tras. (Mimochodem, vše průvodci doporučované na Howthu je přesně tam, kam jsme už nedošli, takže se tam budeme muset podívat někdy znova - a rozhodně nás to netrápí.) Vyskytuje se tam opravdu obrovská spousta racků, fouká ještě větší vítr než ve městě a při našem příjezdu jsme byli dokonce svědky lodních závodů. Taky tam mají "farmářské tržiště", což je evidentně ve světě stejná móda a o hodně větší cetkárna než u nás. A mimochodem, když jsme vystoupili z vlaku, voněly vzduchem opékané buřty a zpoza zdi hrál kdosi na kytaru nějaké country, takže jsem si asi tak na dvě dlouhé minuty připadala, jako když stojím na nádraží někde v Lukách pod Medníkem... :)