pondělí 30. května 2011

Poslední zvonění

Zítra jdem vrátit telefonní přístroj na pevnou linku. Stejně jsme s ním nedělali nic jiného, než telefonovali s mojí mámou (Lvíčkovi na něj občas volali rodiče z práce), případně na některé úřady a instituce. Mobily jsou dneska všude, ale stejně - v našich (mojí a mámy) sentimentálních duších pořád pevný telefon znamenal něco významného, spojení se světem a vzpomínky na doby, kdy se volalo z budky a o mobilech se nejen nikomu nesnilo, ale ani mít vlastní linku nebylo zdaleka nic samozřejmého.

Už to začíná.

Během příštího týdne nebo dvou si vyřídím změnu trvalého bydliště (a další změny na to navázané). Ke konci června skončí UPC (do odjezdu budeme asi na mobilním připojení + TV kanálech šířených vzduchem). Množí se druhy potravin, drogerie apod., u kterých vím, že už nové kupovat nebudem.

Začíná se nám o balení, odjezdu nebo prvních dnech na místě i zdát. Lvíčkovi, že jsme objevili zazděnou místnost v bytě plnou nepřebraných věcí. Mně, že jsme bydleli na takovém podivném místě a já měla tolik popříjezdových starostí, že jsem se ho zeptala až asi po týdnu, jak se mu vůbec líbí v práci :D. A tak.

Držte nám palce, ať nám nehrábne... :)

středa 18. května 2011

Jsem zvědavá na vyprazdňování ledničky

Já totiž nevím, jaké to je mít prázdnou ledničku. Závidím lidem, kteří toho jsou schopní. Já prostě prázdnou ledničku, z které smutně kouká malý kelímek hořčice a půl lahve becherovky, vůbec neznám.

Ledničku považuju za prázdnou, když je v ní jenom pár vajec, javorový sirup, dvě tři různé hořčice, kečup,  několik skleniček marmelád, nakládané okurky, krabička s tuky (máslo, sádlo, Hera a Omega), aspoň jedno pivo, cola (nebo jiná limonáda bez cukru), mléko, fernet, vaječňák od Vánoc, šlehačka ve spreji, citrón, cibule, energydrink, maggi, steaková omáčka, kysané zelí a vanička tvarohu. Tenhle základ se po nákupech doplňuje o zeleninu, maso, uzeniny a mléčné výrobky. Ach jo.

Teď bude minimálně za dva měsíce naše lednička fakt prázdná. Čistě z donucení :)

sobota 14. května 2011

Docházení

Je zvláštní pozorovat, jak se proměňuje postoj k dlouhodobému přesunu do zahraničí, když se vás to osobně týká. Ze všeho nejdřív už při rozhodování zvážíte pro a proti a "představíte" si to. Rámcově. Jaký život tady opustíte, jaký necháte tady. Víte, že to celé nebude legrace, ale vnímáte to pozitivně. Uvědomujete si to racionálně, ale pořád vám to úplně nedochází (a vy to víte).

Když zařídíte prvotní náležitosti a máte dostatečnou časovou rezervu, takže ještě nemusíte řešit věci bezprostředně související se stěhováním, nastane taková zvláštní situace. Věnujete se něčemu jinému (já práci, L. učení na státnice) a mluvíte o tom jenom čas od času, většinou když se setkáte s někým, kdo ještě nezná podrobnosti.

Já měla v těch chvílích pocit, že se mluví vlastně o někom jiném. Něco jako děj seriálu nebo historky o známých. A docházení přichází až později ve vlnách. První přišla se zmiňovaným jménem na letenkách. Další teď, když jsme uvažovali, jak bude asi vypadat běžný den/týden, jak budeme bydlet, jakou si najdu práci... A teprve s určitým flashforwardem, který následoval tuhle představu, člověku pocitově "dojde" i to, co věděl rozumově. Že tam fakt bude celou dobu, trávit večery a víkendy, že tam bude mít život. Nedá se to vysvětlit, ale věřím, že to tak je u většiny životních změn, které přicházejí pozvolna (ano, mám na mysli třeba těhotenství, potvrďte mi to nebo vyvraťe ;)).

Takže pomalu začíná přicházet pocit "nás se to fakt týká". Ale pořád to bereme pozitivně. Jenom začínáme být trošičku nervózní ;).

pondělí 9. května 2011

Černé na bílém

Může to vypadat, že se na naší emigrační frontě nic neděje, ale za utichnutím dění na blogu stojí především moje pracovní vytížení. Naopak: Lvíček dostal potvrzené datum, kdy se můžeme nastěhovat do dočasného ubytování, byl kontaktován relokační agenturou (to je zatím v běhu) a v pátek jsme koupili letenky.

Ještě nikdy jsem snad neměla jednosměrnou letenku. Vypadá to až fatálně. A teprve, když jsem viděla vytištěný ten kus papíru s našimi jmény, datem a číslem letu, jsem si doopravdy uvědomila, že tam fakt poletíme. A že to bude už za necelých jedenáct týdnů.

Pokračují i další související přípravy. V sobotu jsme prodali auto – někdy od března nám stálo na ulici a zvyšovala se pravděpodobnost, že ho někdo škrábne, odře nebo objede klíčem, nemluvě o narůstajícím „stáří“ a počtu najetých kilometrů (pomalu jsme se blížili psychologické hranici 20 000 km). Tak jsme se rozhodli pro ještě jeden výlet na Moravu, konkrétně ke Štramberku, Kopřivnici a našemu obligátnímu Rožnovu p. R. a s nájezdem 19 380, stářím rok a pět měsíců a slzou v oku auto následující sobotu odvezli do Áček.

Vedle toho čteme relokační materiály a informace o Irsku („pokud si přivezete automobil, nezapomeňte, že v Irsku se jezdí vlevo!“), zvažujeme, co z vybavení domácnosti brát s sebou, co schovat na dobu po návratu a co vyhodit, a spřádáme harmonogram vyklízení bytu, odhlašování a přesměrovávání různých služeb a pořádání rozlučkových pařeb. Mimochodem – klidně se ozvěte a zastavte, alkoholu je dost! :D