sobota 31. prosince 2011

Marně pátrám po inteligentním názvu silvestrovského blogpostu

Takové to "PF" a "Šťastný nový" je tak strašně a zoufale neoriginální, že i kdybych vám to bývala doopravdy přála, dělá mi problémy to napsat :) Takže takhle, bez bilancování, bez předsevzetí, zato s domácími rohlíky a pomazánkami co nejvíc českými, které jsme schopní vyrobit.

Lvíček se ráno probudil bez hlasu a s rýmou. Tušila jsem to, protože už v noci chrápal takovou tou rezonancí plného nosu. Bylo tak jasné, že plánovaná zoo padne a místo toho si užijeme Silvestra v teplíčku domova. Za normálních okolností by nás to možná zklamalo, ale po dvou nabitých dnech od návratu poklidnější den oceníme oba a čajíčky marodům vařím ráda.

Během dne se ale udělalo blbě i mně (jsem unavená a ztratila jsem chuť k jídlu). Tenhle blog mám rozepsaný od rána, kdy jsem se ještě těšila na všechny naše pomazánky, jednohubky a sýry... a teď nemám chuť ani jíst, ani mazat a fotit. Takže ilustračně jen jednu fotku polotovarů:


Nevypadá to nijak úchvatně, ale to málokterá pomazánka. Všechny ale patří do mého zlatého fondu. Vajíčková je na ingredience nenáročná a dá se udělat snad na všech kontinentech; česneková s čedarem dostala zajímavý šmrnc a rybičkovou jsem poprvé "mixovala" vidličkou a ne v robotu, ale chutná "jako tenkját". A aby byla iluze domova zachovaná, mazat se budou (hned jak sesbírám sílu zvednout se od počítače) na doma pečené rohlíčky, aneb po čase jsem oprášila pekárnu.

Chybí mi televize. Tedy abych upřesnila: chybí mi televizní Silvestry z dob, kdy jsem byla malá. V nabídce současných televizí jsou pokusy o originalitu opravdu jen zoufalé pokusy a opakování opakovaného nevychází právě proto, že už jsme to viděli desetkrát. O2TV to vyřešila originálně a lidem od tří odpoledne vypnula televizi úplně :D Takže ani televize mi vlastně nechybí.

Obávám se, že nebudou ohňostroje. Dublin byl, co jsem se dočetla na internetu, na Silvestra vždycky mizernou štací a žádné zvláštní akce se tu neděly. Když nebudeme úplně mrtví, možná vyjdeme před barák (protože z okna vidíme jen na přístav, a tam se nebude dít určitě nic). Ale spíš mrtví budem.

Celkově ale konec roku prožívám pokaždé míň a míň. Doby, kdy jsem se radostně klepala u televizního odpočtu, jsou už hodně dávno pryč :D Den jako každý jiný.

Ale stejně vám, čtenářům, přeju všechno nejlepší do roku 2012, protože si to zasloužíte... :)

Vánoce v Česku 1. - Přílet

Přiletěli jsme s předstihem. Kufry jsme dostali (taky výjimečně) mezi prvními a pak už se před námi otevřela příletová hala. Kde na nás měl čekat zástupce autopůjčovny, ale vzhledem k našemu náskoku ještě nečekal. Tak jsem si mezitím šla koupit časopis a omrknout letiště. Strašně mě mátlo, že lidi mluví česky a všude jsou české nápisy, reklamy a tolik tiskovin! Nezvyk.

Lvíček s bělovlasým půjčovníkem sepsali smlouvu a my otřískanou stříbrnou Fabií vyjeli odložit kufry k tchánovcům, sbalit se na přespání a vyrazit k bráchovi na večeři.

Byla výborná. Šneci, losos a tradičně neustále dolévané bílé víno, s kterým jsme se ale tentokrát zvládali trochu víc krotit. Šestnáctiletý synovec večeři „dospělých“ viditelně protrpěl, ale s neteří jsme si docela pěkně popovídaly o škole, divadle, Twilightu a přihláškách na vysokou. Do diskusí se samozřejmě mísil Havel a státní smutek, kterého byly plné už letištní trafiky. Z toho důvodu jsme taky na první noviny sebrali odvahu až v úterý – chtěla jsem si v pátek u pumpy koupit víkendovou MFD pro navození atmosféry, ale nejenže byl o pohřbu celý první sešit (to bych přežila), ale z přílohy Víkend se mimořádně stala příloha Václav Havel... a na to jsem fakt neměla nervy.

Když jsme měli jít spát, zjistili jsme, že brácha s naším dotazem na případný nocleh souhlasil trochu megalomansky („jasně, přijeďte, je tu spousta místa... nepotřebujete přespat i ze čtvrtka na pátek?“), což reálně znamenalo, že budem spát v pokoji neteře, která se na noc přesune do pokoje ke svému bratrovi. Bylo nám trochu hloupě, ale všichni jsme to nakonec nějak zvládli, i když náš budík na 6:10 se podobal spíš probouzení mrtvol.

Kdybych tušila, že bude mrznout, bývala bych ho dala ještě o těch deset minut dřív. Hodily by se nám na oškrábání auta, které sice díky celkem dobrému parkovacímu místu pod mostem nebylo omrzlé moc, ale čelní sklo a okýnka to potřebovaly stejně. Škrabku jsme v půjčeném autě nenašli, tak jsme oškrábali sklo vypáleným cédéčkem Kabátů – za prvé, žádná škoda, a za druhé, podle stavu jsme nebyli první, kdo ho k tomu účelu použil.

středa 28. prosince 2011

Cesta domů

Konečně mám chvíli času na psaní. Zase v letadle, osmý den po příletu. Mezitím jsem byla ráda, když jsem utrhla dvacet minut na plurk a jednu osamocenou blogovou vlaštovku o vzájemných dárcích. Zažili jsme toho zatím hromadu – kavárenské a hospodské srazy s kamarády, úplně prázdné litoměřické muzeum na Štěpána, povánoční zbytky atmosféry trhů na Staroměstském náměstí, všechny vánoční návštěvy a dárky... a taky nervy, neshody, zmatky a úrazy. Náš pobyt byl tak z 90 % moc příjemný a v klidu, ale jsem FAKT ráda, že letíme domů.

Vlastní postel. Naše úžasná společná deka, na kterou jsme si za těch pět měsíců už strašně zvykli. Kuchyň, kde operujeme jen my. Svůj klid.

Klid především. Čím víc lidí se musí srovnat v obytné jednotce, tím víc třecích míst vzniká. Musíte se navzájem přizpůsobovat, slaďovat harmonogramy, dělit se o kuchyň, příslušenství i televizní program. Věříme, že za pět dnů pobytu nás babička s dědou už taky měli tak akorát.

Skoro nic si nevezem. Asi deset českých časopisů, aktuální noviny (které beztak čtem v letadle), tři ovocné Pickwicky – a dárky. Nevzali jsme si cukroví. Nekoupili jsme si v letištní Bille čerstvý český chleba, protože jsme se shodli, že na něj prostě nemáme chuť. Z trvanlivých potravin, pokud bychom měli tu potřebu, je většina zásadních věcí k dostání ve Slovak Pointu (spolu s některými netrvanlivými). Co nám chybělo akutně, přivezly nám návštěvy. Lovečák se nám málem zkazil. Žijem prostě jinak.

Nestihli jsme se vidět se spoustou lidí. Nestihli jsme zajít do C&A, kde jsem se chtěla mrknout na čepice a prádlo a možná i nějaké kalhoty; bude mi muset stačit M&S. Nestihli jsme testovací jízdu v Citigo :D. A to je asi tak všechno, co jsme nestihli, protože jsme víc ani nějak stihnout nechtěli a nepotřebovali. Osobně by mi stačilo, kdyby existoval teleport a my mohli tak jednou za dva měsíce strávit víkend u babičky bez hodinové cesty na letiště, hodiny až dvou na letišti, dvou hodin letu a hodinové cesty z letiště, to celé krát dvě. Kdyby chtěl člověk přiletět na víkend, bez toho, aby si bral den dva dovolenou, stráví z něj většinu na cestě... a tolik té dovolené zas nemáme. Takže zase nejdřív na Velikonoce a to si to asi budu rozmýšlet, ale argument pro jsou dubnové narozeniny, které by bylo asi přece jenom příjemnější strávit s blízkými než v zemi, kde má člověk jediného živého kamaráda.

Jenže zas třicítka... kdo to vlastně chce slavit? :D

neděle 25. prosince 2011

Vánoční blog

Název bude trochu zavádějící, protože všechny zážitky posledních tří dní se sem prostě nevejdou (a to jsme měli nadílku každý den a ještě bude dneska). Ale hlavní událost se konala včera a já si, sobecky, nedokážu odpustit hlavně popis svých dárků pro Lvíčka (a od Lvíčka).

Už ten první byl hitem večera. "To je něco plastovýho..." ohmatával ho Lvíček před rozbalením, "držák na mejdlo!" prohlašoval nechápavě. Plastové placky se zmocnil strejda Jára: "to je přenosná sprcha!" Rozkládací bazmek s dírkami si naaranžoval nad hlavu a předváděl nabrání vody a odstranění spodního víčka pro sprchování. "Mini colander," četli pak na visačce - jenže tohle slovo není zrovna součástí standardní slovní zásoby (i já jsem musela při objednávání lovit ve slovníku) a pochází z latiny, takže nešlo ani nijak odvodit. Až potom, co jsem zapůjčila mobil, zjistil, že je to cedník. Nechápavý výraz se ale projasnil jen zčásti, ještě jsem musela ujasnit určení. Lvíček si totiž jednou v práci stěžoval, že by si rád nosil ovoce (hlavně hrozny) ke stolu, ale nemá je tam na co dát a navíc by si je rád opláchnul. Nápad na mini cedníček s podstavcem proti kapání byl na světě :)

Jako druhý dárek byl soundtrack filmu Drive, který nás oba nadchnul, třetí retrotelefon - Nokia 7110 (to by mě samotnou nenapadlo, ale půl listopadu zvažoval, jestli si ji na eBay nekoupit, že ji vždycky hrozně chtěl), a finálně plyšová Companion Cube, kterou poznala jen Lvíčkova osmnáctiletá sestřenice. Vůbec je hrozné, když nedokážete většinu svých dárků (a vlastně ani svoje zaměstnání) uspokojivě popsat a vysvětlit prarodičům :)))

A co jsem dostala já? Tričko a soundtrack Game of Thrones a nejbezvadnější dárek - iPod nano s dotykovým ovládáním a jako doplněk ještě úžasnější věc - radiobudík, který je zároveň dock pro iPod/iPhone, takže z něj dokáže hrát (a zároveň ho i dobíjet). Vy víte, že nejsem Apple člověk, ale po tom iPodu jsem fakt toužila, protože moje stará mp3 mě štvala, že se blbě zapíná, má pitomé ovládání, výběr písničky trvá sto let a tak vůbec... ale pořád fungovala, tak se mi nechtělo se jí zbavovat.

Kromě toho jsme dohromady dostali barmanskou soupravu (tu tady asi necháme, ale ažjestli budem jednou něco kolaudovat, zveme vás na profi drinky!), lahvičku hruškovice (kterou si teda domů berem, i kdyby nevímco), Lvíček pyžamo a CD Traband a já svůj vysněný Albi diář a "objednaný" černý rolák. Drobátko absurdní bylo, že Lvíčkův děda i strejda dostali DVD, respektive knížku od Jeremyho Clarksona a největší petrolhead L. nic :D A jeho bratranec dostal Xbox s Kinnectem, tak jsme tu blbnuli (bowling mi šel mnohem líp než v reálu).

Fotky budou, stejně jako reporty z ostatních dní, teď si jdem užívat české krajiny, do které jsme přinesli teplo s deštěm z Dublinu, a vezmem pejska prarodičů na procházku...

středa 21. prosince 2011

Znovu ve vzduchu

Je středa ráno a my máme něco mezi pátkem, sobotou a pondělím, protože nejdeme do práce, ale vstáváme ještě dřív. Letadlo sice letí 11:45, ale po tom, co se stalo petulce, jsme trochu paranoidní: musíme se dostat přes celé město a ještě se nasnídat, opláchnout nádobí a po ranní hygieně zabalit do kufrů tašky s kosmetikou.

Nemáme cestovní horečku, ani jeden, což je zvláštní. Zvlášť Lvíček je mnohem vyklidněnější, než kdy býval. Máme rezervu na cestu, ale nestresujem kvůli pěti minutám, zařizujeme poslední věci – vypnout topení, zkontrolovat světla a vyrazit. Irský taxíkář to s náma docela valí a za necelou třičtvrtěhodinu jsme na terminálu 2.

Whenever I get gloomy about the state of the world... Miluju předvánoční atmosféru na letištích. Nemusí to být ani příletová hala plná setkání rodin a přátel, stačí to prostředí prodchnuté nákupy posledních dárků, těšení, očekávání, všudypřítomných světýlek. V Dublinu je obrovský whiskey shop, tak pořizujeme pár flašek, které jsme nechtěli cpát do kufrů, jdem na brzký oběd a na gate, kde jsme ještě před otevřením. Všecko v pohodě.

Jestli se těším? Nemám ráda ten výraz a tuším, že už jsem to psala; snažím se netěšit na nic méně konkrétního než třeba jídlo nebo další díly seriálů, protože přílišná očekávání od cest, dovolených a dalších akcí zavánějí zklamáním. Návrat do Prahy beru samozřejmě pozitivně – první důvod jsou samotné Vánoce, druhý rodina a kamarádi, třetí naše česká krajina, po které se mi hlavně první dva-tři měsíce stýskalo dost. Neberu to ale jako návrat domů. Doma jsem momentálně v Dublinu, a kdyby mi někdo nabídnul, že můžu v Praze zůstat – nepřijala bych to. Jsem spokojená tam, kde jsem. Částečně samozřejmě proto, že máme oba s Lvíčkem dobrou práci (a sebe navzájem) a až na výjimky nemusíme s Irskem okolo moc interagovat. Ale pořád se domluvíme na úřadech, v obchodech a s kýmkoli na ulici anglicky, což je oproti drtivé většině Evropy obrovská výhoda. A mimo Evropu... to jsou zas větší dálky domů, větší izolace, větší kulturní šok. Jsem ráda, že tuhle otázku teď ještě nějakou chvíli nebudem muset řešit.

Tenhle blog píšu v letadle. Už mám přeřízený čas a zhruba za hodinu bychom měli být na letišti Václava Havla. Tedy vlastně pořád ještě na Ruzyni. Snad nám státní smutky a průvody nezkomplikují cestování.

úterý 20. prosince 2011

Čokoládičky došly

Mohla jsem pro vás včera napsat blog z dublinských vánočních trhů. A krásnej! Spousta fotek, recept na svařák a k tomu nějaká ta koleda z YouTube. Ale já jsem řekla ne a radši do půl jedné odkoukávala Once Upon a Time. (Hodně pěkný, jestli chcete slyšet můj názor, ale nejlepší seriál na světě to zas není.) A dneska vám ho zase nenapíšu, protože jsme akorát dobalili a dopřipravovali se a jsme po tom nevyspalém včerejšku mrtví, že asi půjdem hned spát.

Svoji osobní adventní blogchallenge jsem tedy nedodržela (upřímně řečeno jsem to čekala, ale až tak o den nebo o dva dny později, tj. teď, okolo odjezdu). Možná to doženu mezi svátky, ale teď už se těším na Prahu, Čechy, rodinu, vás všechny, s kým se uvidím, kapra, vánočku a vanilkové rohlíčky. Kdy bude příští blog, neslíbím, ale určitě do konce roku.

Kdybychom se náhodou do Štědrého dne neviděli: Šťastné a veselé!

neděle 18. prosince 2011

Perníčky

Dneska jsme s Lvíčkem pekli.


Osvědčené těsto, poloviční dávka, slovenská mouka, med ze Sparu a odměřování odměrkou, která měla jako jednotky buď šálky, tekuté unce nebo padesátimililitry. Zajímavý zážitek.


Těsto jsme vyvalovali na IKEA prkýnku, váleli lahví od vína a vykrajovali formičkou anděla z Arnott's poté, co jsme v M&S už nesehnali vykrajovátko gingerbread man. Lvíček siluetu anděla s hlavičkou, ručičkama a sukýnkou překřtil na gingerbread woman :)) Vsadím se, že až s ní budu vykrajovat za pár let, budu slzet při nostalgické vzpomínce na naše první provizorní vánoční pečení v Irlandii.


Rozšlehaným vajíčkem jsme je místo mašlovačky potírali stěrkou, protože nic vhodnějšího v domácnosti není. A místo pergamenového papíru byl alobal, protože ve Sparu prostě nic inteligentnějšího neměli. Ale my jsme šikovní. A krásně nám provoněly byt.

(Jsou měkoučké a výborné, stěží jsme se udrželi nesežrat je rovnou :))

sobota 17. prosince 2011

Jauvajs

Když jsem tvrdila, že dneska nevstávám, nevěděla jsem, že málem fakt nevstanu. K ránu jsem začala cítit záda, začátky jsem přespala, ale když jsem vstala, bylo mi jasné, že tohle není jen tak nějak blbě přeleželá bederní páteř. Bolí mě to mezi hrudní a bederní, dopoledne to ještě ušlo, odpoledne jsem zvládla procházku a pak už víceméně odpadla. Sestava jógy tomu moc nepomohla, horká koupel trošku. Lvíček nám převrátil matrace, na noc si ohřeju ovci a budu doufat, že to zejtra bude lepší.

Jedna závdavková fotka z vánočních trhů v Docklands:


Je mi od těch zad kapánek blbě, tak si jdu lehnout a zbytek zejtra.

pátek 16. prosince 2011

Sváteční atmosféra

Minulý víkend jsem koupila vánoční světýlka a včera jsme ve městě pořídili úplně ten nejvíc pidiministromeček, jaký existuje. Ale živý!


A k mému obrovskému překvapení jsme se dočkali i sněhového poprašku. Objevil ho Lvíček, přestože většinou vstávám dřív a roztahuju žaluzie já... naštve, ale poslední dva dny mě museli z postele málem vybagrovávat, takže... Zejtra nevstávám.

čtvrtek 15. prosince 2011

Střípky z předvánočního Dublinu

Vyrazili jsme do centra reklamovat Lvíčkovi bundu a poohlédnout se po vykrajovátku na perníčky. Kolega mi zmínil, že by je měli mít v Marks & Spencer, a naproti Zaře, kam jsme šli s bundou, byl zrovna jeden velký. Hodně velký. Nemohli jsme je tam najít, tak jsme se obrátili na prodavačku.
"Do you have cookie cutters?"
"What do you need?" nerozuměla.
"Like... Christmas cookie cutters!" byla jsem si poměrně jistá výrazem.
"Oh... Christmas cookies?" stále nechápala a obě jsme byly v rozpacích.
"No cookies, the thing for cutting cookies..."
"Ah! Cookie cotter!"

Už jsem někdy říkala, že nenávidím irskou parodii na angličtinu?

A mimochodem, naši přítelkyni lišku jsme dneska potkali... na středovém nástupišti DARTu. Jak se tam dostala, to snad ani nechceme vědět.

středa 14. prosince 2011

4 workdays to go

Dneska krátce, protože nemám ani chuť, ani čas. Za týden touhle dobou už budeme v Praze. Přesně po pěti měsících. Neskutečná představa. Jestli to tam vůbec poznáme? :))

A jako bonus pondělní příhodu, kterou jsem nějak nestihla zaznamenat. Jelikož Lvíček přijel z Norska o půlnoci a spát jsme šli až po jedné, záměrně jsme si přispali a zašli při té příležitosti na snídani do Insomnie.

Objednali jsme si jednou Hazelnut Chocolate, jednou Blackforest Moccha a dva brusinkovo-pomerančové muffiny. Dostali jsme málem dva banánové muffiny (to jsem naštěstí ještě včas zarazila) a když jsme si vyzvedávali nápoje, čekaly na nás dva kelímky s identickou šlehačkovou čepicí.

"A který je který?" ptáme se baristy. "Eh... cože?" nechápal. "Který je káva a který čokoláda?" "Oba jsou stejné, Blackforest Moccha," odvětil. Mávli jsme rukou nad výměnou, kterou nám nabídl ("lesní" káva Lvíčkovi nakonec chutnala), ale jedna věc je pro mě nepochopitelná.

Podle mě by obsluha v kavárně neměla začínat den bez kafe :)

úterý 13. prosince 2011

Myslíte, že fakt noci upije?

Alenojo, já vím, že se to o Lucii říká vlivem rozdílu juliánského a gregoriánského kalendáře, takže nějakou dobu byl slunovrat a nejdelší noc v roce právě na Lucii. Ve Švédsku zůstala tradice dodneška a já jim to přeju, co je lepšího, než se vyblbnout se světýlkama takhle před Vánoci?

V tomhle směru mě doma vždycky navnadila IKEA. Na Midsommar, na Lucii, vždycky jsem jim to sežrala a šla se prodírat davy jenom proto, abych viděla prodavačky omotané červenými stuhami nebo ohozené průsvitnými vílími róbami (na ten midsommar). Příště se oblbnout nenechám a jeden z těch svátků v tom Švédsku chci fakt zažít. Ale nebudu fušovat Lainy do řemesla.


Všem Luckám přeju vše nejlepší k svátku (a sobě ke 111. postu tady na Krávě)!

pondělí 12. prosince 2011

Lvíčkův víkend v Norsku

Od čtvrtka do neděle jsem měla muže na týmové akci, která měla všechny předpoklady být strašný fail - jako nápad šlo o nouzovku poté, kdy padlo x jiných návrhů a konec roku se neúprosně blížil. Štěpánův tým jel koncem léta šnorchlovat na Mallorcu, Lvíčkův... lyžovat v prosinci do Norska. V prosinci, kdy je tma ve tři odpoledne, mínus deset stupňů - a není sníh. Tedy nebyl. Sněžit začalo v den jejich příletu. Like a boss.

Lvíček čekání na sníh psychicky nevydržel a rozhodl se připojit k sightseeingové části výpravy. A nelitoval. Kousek z jejich sightseeingu se vám tu pokusím zprostředkovat :). Ve čtvrtek tedy přistáli s Ryanairem na letišti v Rygge, půjčili si auto a odjeli na pronajatou horskou chatu, kam díky čerstvému sněhu museli nakonec vycouvat.


V pátek se celý tým exhumoval ve prospěch lyžařské části, která záhy odjela na sjezdovku. Lvíček ještě se dvěma kolegy pobrunchoval vajíčka na slanině a kafe (takové krásné typické severské jídlo :)) a vyrazili do Lillehammeru a skanzenu Maihaugen. U toho je prý v létě otevřená i venkovní expozice ve stylu rožnovského městečka a nebyl by tam pro zvědavého návštěvníka problém strávit celý den. Za soumraku získal nádhernou vánoční atmosféru:


Skanzen zavíral ve čtyři odpoledne, takže výletníci jeli cestou domů ještě na nákup pro devítihlavý dav. Kromě strašného množství masa, brambor a zeleniny si Lvíčka vyžádal k telefonu polský kolega z druhé části výpravy a požádal ho: "Jirka, could you buy 'hrzebiczek'?" Správně, byl svařák a dlouhé hodiny strávené hraním Bang!

V sobotu se konala celotýmová jízda na bobové dráze, což Lvíček považuje za svůj největší zážitek z Norska. Já bych na to nevlezla, 80 km/h ledovým korytem, tfujtajxl :)


Náplň zbytku dne byla pro nelyžaře návštěva stadiónu ve tvaru obrácené vikingské lodi v Hamaru. Za symbolické vstupné se dá tahle architektonická památka projít a prohlédnout zevnitř - není tam specifická expozice, ale pokud máte štěstí, konají se tam zrovna nějaké závody. Lvíček s kolegy stihli "competition" v rychlobruslení nějakých dorostenců :)



Program dne završilo olympijské muzeum v Lillehammeru, kde bylo naopak výstavního materiálu spousta. "Tam by se ti líbilo," tvrdil mi Lvíček, a nejspíš jo - propracovaná expozice všech olympiád včetně autentických dobových lyží. A z místního souvenir shopu mám losa. Údajně měli jen losy a trolly a "ti byli strašně hnusní a přece ti nebudu vozit něco vošklivýho!" :) Losík je každopádně krásnej.


A v neděli už Oslo! Lvíčkovi se víc líbilo v Lillehammeru, ale já se do Osla na fotkách zamilovala. Je na nich trochu znát, že začínalo pršet a sníh se mění v umrzající břečku. Z pohledu na Vigelandův park se mi chce málem brečet - já tam chci. Chci tam už nejmíň dvanáct let. Jestli to není nádhera:





Jeden Lvíček (ať je vidět, že tam fakt byl):


Oselský hrad a oselský přístav:





"A taky jsme byli v Oslu na skokanským můstku," vyprávěl Lvíček v neděli v noci, když dorazil, zážitky z posledního dne. "Vy jste byli na Holmenkollenu?" nadchlo mě. "Ty ho znáš?" podivil se Lvíček nelíčeně. Heršvec, jistě, když už jsem latentní norofil a fanoušek zimních sportů v jednom! Jako bych znova četla Malý atlas mého srdce, kde hádám všechny moje severské touhy začaly.


Ale celý ten norský trip Lvíčkovi moc přeju (a závidím jenom trošku). Mám totiž slíbeno, že se tam spolu určitě vrátíme. A já těm slibům věřím :)

neděle 11. prosince 2011

Třetí adventní neděle

Zcela nesvátečně jsem dnešek (a část včerejška) prouklízela. Jen po obědě jsem se sebrala, že se podívám na Christmas Fair v nedalekém National Print Museu. Po pohledu z okna jsem plány přehodnotila, ale odpolední irská přeprška naštěstí netrvala dlouho a o nějakou půlhodinku později jsem mohla vyrazit suchou nohou.

No... cesta tam mi trvala delší dobu, než jsem strávila na místě, a to máme muzeum tisku včetně všech semaforů nějakých deset minut od domu. Nevím, jestli to bylo tím, že už byla neděle (tedy poslední den třídenní akce, navíc hodinu a půl před "zavíračkou"), počasím, propagací nebo prostě absolutně nevhodným prostorem, k většině stánků se procházelo úzkým ochozem a člověk u nich byl sám, vystaven vyčkávajícím pohledům prodávajících, což nebylo vůbec příjemné... byla jsem tam skoro sama, jen před jedním stánkem byla (nevímproč) zácpa, takže se okolo nedalo prodrat.

Nabídka "svátečního zboží" byla zoufalá, kromě asi dvou zajímavých stánků (nějaká čokoládová+cukrovinková manufaktura a stánek s keramikou moderního designu), které jsem si ale z výše zmíněných důvodů nestihla moc prohlédnout. U keramiky mě zaujal talíř s nápisem z vytlačených písmen "small square plate", ale výrobce měl natolik vágní název, že jsem si ho nedokázala zapamatovat.

Ale procházka neadventně mokrým sousedstvím taky nebyla špatná.

sobota 10. prosince 2011

Christmas sorted

...neboli Vánoce z krku! Téměř. Zbývá nám doplnit jeden tekutý dárek a samozřejmě všechen ten herberk sbalit do dvou příručních a jednoho nepříručního zavazadla, modlit se, ať se nic nerozbije, a na místě ho ještě v něčem obalit. Ale to jsou detaily. Díkybohu za to, ještě jeden víkend se prodírat přecpanou Henry Street (případně Grafton Street, to se lišit nebude) by mě zabilo. Kdybych se chtěla zbavit petulky, tohle by byla výborná příležitost, hustota lidí byla tak dvojnásobná co při její návštěvě a i pro mě už to bylo na hranici únosnosti. Lidi navíc mají tak úžasnou schopnost zpomalování provozu a překážení, že jsem místy toužila jet v bagru s radlicí a dělat jenom vžžžžum :D Umíte si to představit, žejo.

V domcích s předzahrádkami naproti bydlící taxíkáři vyzdobili baráky girlandami, takže tu teď mám pěknou diskotéku. Zaplaťpámbu za žaluzie; přešla mě pod tímhle vlivem chuť nějak extremizovat vánoční dekorace - i když je mi pořád líto, že se tu nedá sehnat rozumný kapesní stromeček. Dneska jsem už ze zoufalství zvažovala a prozkoumávala jeden celý ze třpytek... a dopadla jsem bez nadsázky takhle:


A s tímto nevánočním obrázkem se loučím a přeju dobrou noc :D

pátek 9. prosince 2011

Kámoška liška

Jdu si tak dneska ráno obvyklou cestou do práce a koho nepotkám? Naši starou známou, lišku Ryšku jak z pohádky. Jak bylo světlo a ona nevypadala, že by měla příliš naspěch, stihla jsem si ji pořádně prohlédnout a cvaknout i pár fotek - ukázková zrzka s černýma nohama a huňatým ocasem. A jak pěkně štěká! Takhle blízko jsem živé lišce ještě nebyla. Omluvte nekvalitní záběr "od boku", nebyl čas ani zazoomovat:


Dneska jsme se loučili se třemi kolegy - Španělkou, Portugalcem a Polkou. Hlavně "Jižani" tvořili z větší části ducha kanceláře, uměli rozproudit zábavu a byli to milí, vtipní a chytří lidi.

Štvalo mě to a bylo mi to líto. Připadala jsem si jak v nějaké soutěži, odkud vypadávají soutěžící, až na to, že tady nikdo nevyhrává a po nějaké době vypadnou všichni.

Lvíček má v Norsku oproti původním předpokladům sníh, dokonce tolik, že několikrát uvízli, než vůbec dojeli na zaplacenou horskou chatu. Dostal instrukce hodně fotit, tak se těším, i když zatím nevím, jestli se byli projít v přírodě nebo jeli na výlet do Lillehammeru.

A já jdu zaspat celý pracovní týden. Uvidíme se zítra.

čtvrtek 8. prosince 2011

What Quanti watched

Lvíček navečer odletěl do Norska (už přistál, teď jen čekám, až dosáhne cílové destinace) a já jsem os(l)aměla - ideální příležitost nahřát si plyšovou ovečku a vyzkoušet nějaký ze seriálů, které si zatím netroufnu předhodit ke společnému sledování.

První díl Once Upon a Time vypadá přinejmenším zajímavě, ačkoli musím přiznat, že u mateřských scén jsem ronila slzy (ale ty jsem ronila i u animovaného Tangled). Na zítřek mi zbývá druhý díl 2 Broke Girls (první jsem viděla a pobavil, ale ne úplně zaháčkoval), případně piloty Community a Suburgatory. Uvidíme, jak to postíhám...

středa 7. prosince 2011

Smutňoučká

Tenhle oblíbený výraz poslední doby na mě dneska sedí. Totiž - už od snídaně mi bylo blbě, všechno (míchaná vajíčka, zelenina i pečivo) mi chutnalo jak vata, ale přičítala jsem to divnému probuzení a pomalému rozjezdu. Na sváču jsem si dala cookie a pár hltů kafe, než mi přestalo chutnat taky.

Na oběd jsem něco málo snědla, ale bez valného nadšení, a celý zbytek odpoledne ve mně krystalizovalo, že když nemám ani pomyšlení na jídlo, každou chvíli husí kůži a jako vedlejší důsledek nemám vůbec, ale vůbec chuť si s nikým povídat, co budu dělat na týmové vánoční večeři, která vyšla samozřejmě přesně na dnešek.

Odcházela jsem z kanceláře s ostatními, protože jsem se chtěla aspoň rozloučit a vysvětlit, a nechtělo se mi to dělat před moc lidmi. Ale jako naschvál (klasika) kolegyně se ještě trhly na záchod a před domem už na nás čekal šéf a kolega z vedlejší budovy, takže mi to neprošlo tak lehce, spoluorganizátor se za mnou rozběhl a ptal se, jestli fakt nejdu... no nenáviděla jsem to, ale fakt bych tam byla k ničemu. Ale štve mě to a mrzí (i když jsem do nepálské restaurace od začátku extra netoužila), kolegové jsou fajn a v téhle situaci prostě neexistovalo dobré rozhodnutí, jenom špatné a horší. Ach jo.

Tenhle týden fakt stojí za houby; doufám, že si to aspoň o víkendu vynahradím dlouhým spaním, fyzickou aktivitou a možná nějakou tou kultůrou.

úterý 6. prosince 2011

Nevěřícně

Poslední dobou se každou chvíli přistihnu při tom, že něčemu nedokážu uvěřit. Že mě nějaký obecně známý a dlouhodobý fakt prostě udiví. "My žijem v Irsku!" řeknu si třeba udiveně čas od času. "Já dělám v Googlu!" nebo, jako dneska "on už je prosinec!"

Už je prosinec, a i když máme většinu dárků doma, stejně si připadám tak nějak, jako že mi ten advent proklouzává mezi prsty. Zvlášť když se mnou izraelský kolega, který má zjevně slovenskou manželku, konverzuje o Mikuláši a o tom, jak má v plánu péct medovníky (to jsou, pro české čtenáře, perníčky).

O tomhle víkendu budu sama doma. Kromě vánočního úklidu mám v plánu prozkoumat předvánoční kulturní nabídku města, a jelikož věřím, že bude mizerná, ve zbytku volného času se nejspíš (pokud se dostaví grafomanská nálada) budu věnovat nějakým těm nedávným blogchallengím a jiným dlouho odkládaným příspěvkům.

A koledy pojedou nonstop!

pondělí 5. prosince 2011

Bez Mikuláše

Dnešní pondělí bylo pondělím z pekla. Vzbudila jsem se nevyspalá, celé dopoledne mi trvalo dostat se do "provozní teploty", takže moje pracovní výkony by nestály za moc zřejmě ani za normálních okolností, natož v situaci, kdy mě ráno čekal mail "zaučte se na tenhle typ dat a začněte na nich dělat". Chm.

Odpoledne se zas začala (očekávaně) projevovat zbytková únava z nemoci, která se o mě pokoušela o víkendu, takže jsem byla fakt ráda, že jsem přežila. Ono už když byl k snídani cottage cheese s koprem, věděla jsem, že ten den nebude stát za moc, a tušení mě nezklamalo.

Ale o tom jsem dneska nechtěla psát. Chtěla jsem psát o tom, že ačkoliv mikulášskou nadílku do punčochy nedostávám už pěkně dlouho a někdy předloni jsem ji s krvácejícím srdcem přestala chystat i pro Lvíčka, vždycky jsem aspoň pozorovala večerní hemžení skupinek andělů, čertů a Mikulášů (a po pár dnech na mě na návštěvě u babičky většinou aspoň jedna pseudočokoládová figurka čekala). A teď nic. Ani růžek, ani křídlo, ani berla - připadám si jak dítě, kterému řekli, že Ježíšek nechodí. Vzali mi Mikuláše!

Aspoň že ten Ježíšek chodí dál, o něj se už letos připravit nenechám... :)

neděle 4. prosince 2011

Víkend s petulkou

Když jsme přijeli, připadal mi listopad, na který se naslibovaly návštěvy, hrozně daleko. A když ta doba konečně nastala, měla jsem zase pocit, že je ještě nějak brzo. Ale Lvíčkovy rodiče jsme úspěšně posadili do taxíku na letiště, převlékli postele v hostinském pokoji, trochu si vydechli a v pátek po práci vyrazili na další kolo - vyzvednout petulku na autobusák.

Seděla na tramvajové zastávce, hlavu v dlaních. "Takovejch lidí!" Vybalila si z batohu kabelku, batoh jsme odevzdaly Lvíčkovi a vyrazily na Twilight.

Kino bylo zvláštní - plátno zatažené červenou sametovou oponou, jak za socialismu, a místo povědomých kartónků vypadly z automatu papírové čtverečky podobné lístkům na parkování, které nám uvaděči u vchodu prostě natrhli. Rozvojová země.

Byla jsem v Irsku v kině poprvé a měla jsem trochu strach, protože pseudoanglickému huhlání ve filmech a seriálech ne vždycky rozumím. Když koukám s anglickýma titulkama, nemívám (až na občasný specifický termín) problém, ale odposlouchávání je řádově horší. Breaking Dawn ale bylo ok, až na vlky, z toho jejich vrčení jsem nepochopila nic.

"A je to moc daleko?" zeptala se petul, když jsem v rámci bezpečnější a rychlejší dopravy domů mířila na vlak. Dvě stanice vlakem dávaly pěšky něco přes půl hodiny, bylo teplo, tak jsme se dohodly, že se radši projdem - i mně to bylo příjemnější. Jednu ulici před domem jsme za odměnu potkaly lišku. Běžela jsem za ní, kvůli fotce, ale utekla. Petul se na mě dívala jak na blázna :D Ale ona byla strašně roztomilá!

Druhý den jsme šly dopoledne k moři, odpoledne do města a večer do hospody - a pak se s námi petulka víceméně rozloučila s tím, že ráno brzo vstane, ještě si projde kus města a na konci trasy Airlinku nasedne na bus na letiště. Stihla jsem ji ráno prakticky mezi dveřmi, přidala informaci o intervalech Airlinku a doporučila, ať si radši nechá rezervu (při historce o stíhání letadla z Prahy do Dublinu mi běhal mráz po zádech).

Vrátila jsem se do postele, kde jsme s Lvíčkem spokojeně prováleli dopoledne, před obědem jsem si na petulku vzpomněla, jestli to letadlo stihla, a po obědě se dozvěděla, že nestihla.

Z následné investigace vyplynulo, že nejlevnější bude letět druhý den dvěma nízkonákladovkami přes Milán (wtf) a první spoj letí v půl sedmé ráno (takže se nedá stihnout prvním ranním autobusem, druhé wtf). Petul se tím pádem ještě odpoledne vrátila k nám, strávila lehce depresivní podvečer a večer dobíjením elektronických přístrojů v hostinském pokoji a vyrazila na posledním večerní bus vstříc noci na letišti.

A tyhle všechny úžasné věci můžete zažít, když za námi přijedete na návštěvu!







sobota 3. prosince 2011

Louskáček

Včera jsem zaregistrovala, sedíc po večeři na gauči, že moje únava není jenom lenostního původu. Abych si to ověřila, změřila jsem si teplotu. A výborně - 37,2. Takže čaj, zachumlat do postele a doufat, že to do rána přejde, protože dnešek byl samozřejmě přesně ten den, na který jsme měli lístky na Louskáčka. Že já je fakt neprodala!

Ranní probuzení bylo o to horší, že jsem nevypnula budík (i když jsem si myslela opak), takže mi protivné elektronické pípání přervalo spánek přesně v okamžiku, kdy jsem ve snu fotila západ slunce kdesi nad českými kopci s malebně omrzlými větvičkami, zatímco na silnici pode mnou driftovala policejní felicie. Pod vlivem tohoto znepokojivého obrázku se mi už znova usnout nepodařilo, ale vstát jsem neměla sílu, takže jsem hodinu prožila v podivné agónii a pak nějak konečně přišlo ráno.

V průběhu dopoledne se mi nějak zásadně dobře neudělalo, ale naládovaná dvěma paraleny jsem se cítila na to, že to zvládnu. A musím říct, že ty peripetie stály za to. Desetiminutové čekání na autobus s Lvíčkem, který se po zjištění, že tu vlastně nemá k obleku kabát, jen tři bundy, odhodlal vyrazit do nějakých osmi stupňů nad nulou jen v saku. Divadýlečko, které připomínalo prostory, kam jsme jako žáci prvního stupně chodívali hromadně na školní představení, a které bylo umístěné v jezuitské koleji. (Jsem pod vlivem našich josefínských reforem myslela, že tyhle záležitosti už v praxi neexistují!) A samozřejmě plné atrium předškolních dětí (95 % holčičky) s doprovodem, protože šlo o odpolední představení.

Moje první setkání s baletem v podání Irish National Youth Ballet Company (upřímně řečeno nás překvapilo, že v Irsku něco takového vůbec existuje) bylo navýsost příjemné. Obě části představení (Louskáček i Sněhová královna, oboje nutně velmi zkrácené) trvaly jen něco málo přes půl hodiny, což byla přesně doba, po kterou jsem byla schopná udržet pozornost. Ale hlavně to bylo fakt krásné - nikdy mě nebrala ani StarDance, ani taneční, ani oblasti herectví beze slov, na tanečnice (a několik málo tanečníků) jsem se ale vážně nemohla vynadívat a fascinovaně "přecvakávala" z jednotlivých baletek na jejich kooperaci ve skupinkách, působení celku a zase zpátky a bylo mi líto, že se nemůžu soustředit na všechny detaily a zároveň celou scénu zároveň.

Ke konci Sněhové královny na mě přišla menší hypoglykémie (kolem čtvrté býváme já i můj krevní oběh zvyklí na svačinu), tak jsme s Lvíčkem dojedli krabičku jelly beans a pak už jsme se v pořádku dostali i domů (taxíkem, protože už byla tma i zima).

Pár fotek:


Menší "Christmas Market" na nádvoří koleje.


Svařák! V Irsku! Nezkoušeli jsme ho, ale nevoněl nejhůř.


Křečovitý úsměv před začátkem.


Umělá mlha (trochu dusila).


Výzdoba předsálí.


To nejsou Češi stojící frontu na poukázky před IKEA, ale Irové, kterým bylo oznámeno, že kdo předloží o přestávce lístek, dostane kávu, čaj nebo horkou čokoládu zdarma. Neúčastnili jsme se.


Vánočně vyzdobená O'Connell Street, trošku rozmazaná.

Omluvte výjimečné nezakomponování fotek do textu, nemám na to dneska už nějak sílu. A nezapomeňte si zítra nařezat Barborky!

pátek 2. prosince 2011

Jubilejní stý blogpost (a konečně pátek!)

Po dvou měsících jsem se konečně dostala do stavu přirozeného většině lidstva, takže se v pátek těším na víkend a ne na pondělí. Poslední týdny, jak už jsem zmiňovala, jsem ve stavu téměř neustálé ospalosti a mírného KOPRu, který občasně přechází v KOPR strašný a v občasných světlých chvílích téměř mizí, čehož využívám k tomu, abych si napracovala. Pokorně doufám, že až bude větší světlo, bude i moje práceschopnost lepší, ale... znáte to :)

Strašně mě potěšilo, že můj zaměstnavatel má smysl pro svátky a tradice (na rozdíl od těch mizernejch Irů in general), takže se nám včera objevili v kuchyňkách Magičtí elfové. Jednoho jsem si vzala, mám ho na stole a odolávám. A odolávám. Buď odolám do Vánoc, nebo do PMS (tipuju to druhé :D).


Strašně se mi líbí ty barvičky a názvy podle polodrahokamů, bohužel jsou to akorát obaly a vnitřek je (zřejmě) u všeho stejný.

A zejtra jdem na Louskáčka. Jsem zvědavá, jestli cestou zmrznem, zmoknem, budem odfouknutí nebo se ztratíme v síti autobusových sítí :))

čtvrtek 1. prosince 2011

Adventní kalendář

To víte, že mě to láká! První prosinec, pracovní morálka znatelně ochládá (aspoň takhle po obědě), vánoční motivy, symbolika a blogchallenge na každém rohu. Jasně, že bych nejradši do 24. prosince blogla každý den. Ale asi si netroufám. Pravidelnost a povinnost je pro mě na blogu zlo.

Je to stejně divný. Nejmíň třetinu dárků už máme doma, třetinu objednanou, zbylou třetinu vymyšlenou a čeká se jen na příležitost k nákupu. Zabalení bude spočívat v jejich narvání do kufru a hodinovém zašití se u babičky do pokoje s rolí papíru a štosem dárkových tašek. Pečení nebude. Přesto mě nějak zaskočilo, že už je prosinec. Možná kvůli tomu podnebí, možná proto, že je letos zkrátka všechno jiné - žádné obligátní zahájení trhů na Míráku, kde jsou rok co rok úplně stejné stánky na úplně stejných místech, žádné žluté a růžové adventní kalendáře s nevkusnými a mizerně nakreslenými výjevy dětské nadílky od Santa Clause za 19 korun, které na člověka už od října útočily ve všech supermarketech... všechny tyhle známé minirituály jsou fuč.

Na skleněné dveře od Sparu o víkendu tvořiví zaměstnanci namalovali jakési elfy, lední bruslaře a jiné mutantní pseudovánoční postavičky, které mě teď budou ještě tři týdny děsit (zaplaťpámbu, že nakupuju jen o víkendu). Musím vám to vyfotit, kreace předčily halloweenské upíry a čarodějnice. S nelibostí přiznávám, že halloweenská výzdoba mi sedla nějak líp.

Vánoční výzdoba tu ovšem je, a když budete hodní, večer sem připlácnu fotky. Dokonce i hospody jsou zahalené v hávu blikajících světelných girland, a asi dva měsíce od doby, kdy je na něj navěsili (zřejmě byla zrovna tou dobou volná výsuvná plošina, nebo kýho čerta) se rozsvítily žárovky na našem opelichaném (listnatém) stromě na prostranství uprostřed naší alianční budovy. Pro změnu to ale ráno, když jsme odcházeli do práce, vypadalo, že je až do nového roku nezhasnou. Čert vem náklady na elektřinu, vypínáním a zapínáním by se to opotřebovávalo, že... anebo je pravda prozaičtější, žárovky nemají časovač ani vypínač a nikomu se nechce chodit je každé ráno vytahovat ze zásuvky. Já bych se tady nedivila už ničemu.

A příště už konečně o petulčině (prodloužené) návštěvě :)

PS: Kolega si opravdu knírek oholil. Haleluja!

středa 30. listopadu 2011

Listopadové shrnutí

Nějak se nám to všechno zbláznilo. S fotkama máme zpoždění, s reporty návštěv mám zpoždění a o tom, že jsem se chtěla zapojit do dvou listopadových blogchallengí, o tom radši ani nezačínám.

Začal advent. Mám ráda, když advent začne už v listopadu, protože v opačném případě je tu ta schizofrenie s adventním kalendářem - ještě není advent, ale už je první čokoládička! Čokoládička je ovšem čistě iluzorní představa - ne, že by je tu neměli, ale já se musím krotit, abych měla o Vánocích trochu rezervu, a Lvíček tvrdí, že už je na to moc velkej. Nejradši bych si tedy pořídila nejúžasnější dřevěný se šuplíčky, co mají v M&S, ale tam narážím na podobný problém - kdo, čím a pro koho by ho plnil. Tak třeba za pár let.

Stmívá se nám teď už něco po čtvrté a nerozednívá se před osmou. Na takovouhle kruťárnu nejsem doma zvyklá ani okolo slunovratu, a že je v létě vidět do jedenácti, to pro mě není nijak úchvatná kompenzace (spíš naopak). Ale co nadělám. Koneckonců, už jenom tři týdny, pak jedeme domů, pak bude ještě pár dnů novoročního volna a den se začne pomalu prodlužovat. Hurá!

Přišly mi už všechny dárky pro Lvíčka, teď je jen nějak propašovat do Čech a zabalit. Ze společných dárků pro rodinu už máme drtivou většinu vymyšlenou a některé i pořízené. Like bosses! ;)

Omlouvám se za stručnost. Blogování doženu doufám nejpozději příští víkend, kdy bude Lvíček čtyři dny pryč. S fotkama taky mějte chvíli strpení. Všechno bude.

Prima advent!

středa 23. listopadu 2011

Odvolávám, co jsem odvolal

Na počátku byla informace, že někdy v prosinci pojede Lvíček na týmovou akci do Norska. Přesná data jsem neměla v hlavě a spoléhala na to, že to zkrátka nepropásnu :D a že si je zapamatuju, až se to bude blížit.

Pak jsme se ale rozhodli koupit si lístky na Louskáčka. Na sobotu třetího prosince. Prošli jsme nákupním procesem, zaplatili online... a po pár dnech na procházce Lvíčkovi došlo, že zrovna ten víkend má tu akci.

Oba jsme si nasypali popel na hlavu, já za to, že jsem se víc nezajímala, Lvíček (o něco víc) za to, že to zblbnul, já napsala Evě (česká dublinská známá), jestli nechce jít na Louskáčka. Řešíme to po mailu, řešíme (ona se domlouvala s přítelem), nakonec dořešíme, že teda jo, a dnes v noci poslední mail, na kdy se tedy domluvíme s předáním. Odložila jsem ho na večer, že to promyslím v práci.

Během dopoledne - telefon. Volal Lvíček a zněl malinko vyvedeně z míry: "Já jsem zjistil, že tu akci máme až od osmýho. Takže do toho divadla třetího nakonec můžem."

Zlomila jsem se smíchy, až měli kolegové strach, jestli se mi něco nestalo...

úterý 22. listopadu 2011

Nepíšu!

Od čtvrtka do soboty nebyl čas. Od neděle do pondělka jsem chcípala ospalostí 24/7 (čertví, co to bylo ve vzduchu) a dneska se na mě sesypala spousta domácích prací, z nichž půlku stejně ještě nemám hotovou, telefonát kamaráda odlítajícího z USA a nudícího se na SFO a úplně nejnutnější odkoukávání posledního HIMYMu, což byl teda masakr a příští tejden to nebude kvůli Díkůvzdání a asi se do tý doby zblázním :D.

Ve čtvrtek přijeli Lvíčkovi rodiče a o víkendu jsme s nimi projeli a prošli některé z nejosvědčenějších míst, co jsme tu zatím navštívili. Počasí nám přálo a možná z toho splácám ještě malý fotoblog, až stáhnem fotky. To se nám taky ještě nepodařilo (Lvíček má chválabohu období lenory se mnou). Ono to asi souvisí s tím, že ve čtyři se stmívá a v osm teprv neochotně začíná rozednívat. Co dělají v severnějších zemích, netuším. Dokonce se začínám víc divit i těm vysokým podílům sebevražd, protože sice chápu, že v těchhle podmínkách někoho napadne se zabít, ale už nechápu, že sebere energii k tomu to vážně uskutečnit.

Tchánovci tu zůstali do nedělního rána, kdy jsme je posadili do taxíku, poslali na letiště a šli si zalézt zpátky do postele, kde jsme epicky prozevlili dopoledne u seriálů. Odpoledne nás ale bohužel nenapadlo nic lepšího než zajet pro poslední kousky výbavy domácnosti do IKEA. Bus od posledně sice nezměnil číslo ani trasu, ale narazili jsme na frézování silnice (v neděli odpoledne...), takže nám cesta tam trvala přes hodinu - a cesta zpátky taky, protože jsme tři čtvrtě hodiny čekali na bus, který měl jezdit každých dvacet minut. Už zapadalo slunce a i když bylo nějakých deset stupňů, stát v tom venku nebylo nic příjemného. Navíc byla IKEA samozřejmě plná lidí, vánočních dekorací tam bylo minimum (a až před pokladnami -> nepořídili jsme nic) a ministromečky neměli. (Nejvíc mě ale asi naštvalo, že během té třičtvrtěhodiny jsme si mohli v klidu projít švédské potraviny a sednout si na kafe, na které jsem měla hroznou chuť. Místo toho jsme stáli a pozorovali protější konečnou, na které čas od času zastavil bus, vysadil pasažéry a když jsme čekali, že to na semaforech obrátí a nabere nás na nástupní, dojel na konec silnice, zahnul doprava a zmizel, což se třikrát opakovalo.)

Sorry, že je to bez fotek. Blogování je jedna z mých největších lásek a zálib, ale aktuálně jsem ráda, že na konci dne seberu energii na sprchu a vyčištění zubů...

úterý 15. listopadu 2011

Pochodový víkend

Pohodový a taky pořád na nohou. V sobotu jsme se vypravili ještě pro pár drobností do centra, ale šli jsme pořád dál a dál, až jsme skončili ve Slovak Pointu, pěkný kus od O'Connell Street. Občerstvili jsme se Magnesií a extra hořkými Kaštany a přešli Liffey, protože jsme si chtěli dát druhou várku starbucksích speciálů.

V téhle části centra jsme byli poprvé - cestou zpátky na hlavní tepnu spojující O'Connell s Grafton Street jsme procházeli proslulým Temple Barem. Čtvrť plná hospod, která se jmenuje podle jedné, té nejslavnější hospody. (Omluvte debilní výraz na první fotce.)



Bylo to tam až strašidelné - prostě čtvrť plná ožralů nejspíš prakticky nonstop (v našem případě kolem čtvrté odpoledne). Naštěstí není moc velká a my jsme brzo došli "do civilizace", tj. do Starbucksu. Ale jednak byl strašně přecpaný a jednak to vypadalo, že taky nemají Eggnog, takže jsme to vzdali a já si naštěstí vzpomněla na "kavárenskou ulici", kde nebylo tolik lidí, Eggnog Latte měli a dokonce jsme si sedli. (Mimochodem, není to zas tak extra - trochu počeštěnější Vaječňákové Latte by určitě dopadlo líp! ;))



No a to bylo všechno, protože se pomalu začínalo stmívat. Ta tma mě tady netěší a ještě nejmíň dva měsíce těšit nebude. Mimochodem, mohli jste si všimnout, že jsem konečně ostříhaná - věnovala bych tomu delší povídání, ale v podstatě to za to nestojí. Měla jsem nervy, jak se s kadeřnicí domluvím, ale mám pocit, že na tom byla s angličtinou hůř než já - no, dohodly jsme se na délce a na patce, ale říkám si, že za 40 euro by mi to snad zvládnul srovnat i Lvíček :D.

Nedělní vycházka k moři zaslouží fotoblog extra - snad ho stihnu, protože ve čtvrtek mají přijet tchánovci. A snad tedy přijedou, protože prý Ruzyně nějak kvůli mlze a smogu nefunguje a do konce týdne fungovat nemá, ale to doufám, že jsou jenom povídačky ;)

čtvrtek 10. listopadu 2011

Service bell a jiné střípky z víkendu (včetně vánočních příchutí Sbux)

V sobotu jsme byli v M&S. Primárně pro oblečení (oba jsme si tam pořídili bezva svetry a pár dalších potřebných kousků), ale aspoň půlhodinu jsme strávili ácháním a jůováním v mnoha vánočních sekcích. Rozloženo tam bylo spoustu nepopsatelně parádních věcí - s uzarděním přiznávám, že kdyby mě tam zavřeli, byla bych schopná pořídit za jedno odpoledne dárky pro celou rodinu.

"To chci!" nadchnul se Lvíček u stolního zvonku na služebnictvo.
"To teda ne," urazila jsem se. "Že bys na mě jako zvonil, jo? To by mě uráželo."
"Ne na tebe," chlácholil mě, "to by se dalo na jídelní stůl a ty bys zvonila na mě, když bude čas k obědu! Ale když by tě to uráželo..." ostentativně vrátil zvonek zpátky do regálu a když jsem viděla, že se mu fakt líbí (kdo by pak pořád poslouchal, "takovej krásnej zvonek a tys mi ho nedovolila"?), nakonec jsem mu ho do nákupu vnutila sama.

Platil to dohromady u pokladny na "pánském" patře a prodavačka se na mě uprostřed markování obrátila: "I would be careful about him buying a service bell!" (Prodavači jsou tu přátelští, ale zase ne přehnaně - dokážou odhadnout, co si můžou dovolit. Možná i proto Lvíčkovi ani nezkoušela přibalit k nákupu katalog, zatímco mě se zeptala ještě před zaplacením, jestli ho nechci :D)





Neděli jsme skoro celou proprocházkovali. Máme pár podzimních fotek a jednu dokazující, že Irové mají smysl pro humor (v kombinaci s nesmyslem pro organizaci):


A nakonec, i když myslím, že jsem to určitě psala aspoň někam - irské vánoční příchutě lattéček ve Starbucksu jsou klasika Gingerbread Latte, Toffee Nut Latte (měl Lvíček), Eggnog Latte (chtěla jsem si dát původně, ale neměli) a Praline Mocha Latte, což Lvíček ohodnotil, že chutná jako horká čokoláda s rumem :) A taky tam měli maličkaté porcelánové tumblery na stromeček...!