neděle 26. června 2011

Dovolená na připravenou

...a taky za odměnu, samozřejmě, za Lvíčkovy státnice. Odjížděli jsme necelý týden po nich a výplach proběhnul úspěšně, jak se mi přiznal, teď už by neřekl vůbec nic :)))

Byl to můj první all inclusive v životě a měla jsem trochu strach. Že budu věčně v lihu (zkušenost maminky), že se budu přejídat, že mě nic nebude motivovat vystrčit nos z hotelu. Ani zdání, AI je stran jídla prostě jen rozšířená polopenze s tím, že si můžete čas od času dojít pro sušenku, a stran pití strašně příjemná věc, osvěžit se zadarmo u bazénu, ale moje spotřeba se většinou pohybovala v rozmezí 1 až 3 drinky (koktejl nebo sklenička vína/piva k jídlu) denně. A procházky byly na denním pořádku, když jsme zrovna nebyli na výletě (kterých taky nebylo málo).

Prostě snad nejlepší dovolená, jakou jsme zažili - a myšlenky na stěhování jsme se snažili nechávat probublat do vědomí co nejmíň. Brali jsem to i jako psychickou přípravu a vzpruhu, jako načerpání sluneční energie před přesunem do podmračeného Irska (a jak jsme včera zjistili, taky Česka :D). A teď se vrháme do příprav a organizace naplno.

Posledních tři a půl týdne v ČR.

pondělí 13. června 2011

Občas mě popadne záchvat nostalgie

...nebo záchvat smutku, když si uvědomím, co opustím a co z věcí, které považuju za samozřejmé, v Irsku prostě nebude. Zrovna dnes jsme se o tom s Lvíčkem bavili na kafi: zvykání na totálně jiný sortiment zboží (snad s výjimkou coca-coly a dalších ultraglobalizovaných záležitostí), komplikace v dosud naprosto samozřejmých oblastech komunikace - třeba vysvětlování u doktora, co mě trápí, nebo u kadeřnice, jak potřebuju ostříhat; a spousta těch dalších maličkostí, o kterých jsem už psala. Žádná z těch věcí samozřejmě nemá sílu mě zpochybnit nebo odradit, ale přemýšlím o nich často a pokaždé mi tělem projede takové jemné zatrnutí. Lvíček se s tím vypořádává tak, že na to nemyslí pokud možno vůbec :). Ale přece jenom nám častěji či méně často některé věci ten "krok do neznáma" připomínají.

(Pro mě jde navíc o zemi, kde jsem nikdy v životě nebyla. Přijedu tam poprvé a budu tam muset zůstat. To je taky hodně zvláštní pocit.)

Ale i kdyby mě tyhle občasné nálady někdy trochu nahlodaly, stačí mi podívat se na zprávy, otevřít internet, koneckonců často třeba i jenom jít nakoupit nebo se projet tramvají, abych se každý den znova a znova ubezpečovala v tom, že je dobrý nápad tuhle zemi na nějakou dobu opustit. Vládní trapasy na jedné a odborářské vydírání na druhé straně, papalášská rozežranost, absurdní zákony... asi to tu všechno bylo i předtím, ale buď ne v takové míře, nebo už se to zkrátka nakumulovalo a přerostlo mi to přes hlavu. Lidi jsou protivní... škoda slov, zkrátka poslední dobou už snad nepamatuju den, kdy bych si neřekla "čas odsud vypadnout". A čest úžasným lidem v mém okolí, kteří tvoří ty zlaté výjimky potvrzující pravidlo...

neděle 12. června 2011

Irské stopy

Samozřejmě, že jsme na to s blížícím se časem odjezdu citlivější. Ale stejně je vtipné, že se teď vynořují specificky irské atributy – třeba pohledy, které nám oběma poslali z Irska kamarádi v době, kdy jsme spolu ještě nebyli (tedy přesněji řečeno, asi měsíc předtím, v rámci bouřlivého léta 2004 :)). Vždycky se ve mně něco zatřepetá, když vidím sedm let starý pohled z Dublinu (respektive Lvíčkův s koláží irských pubů). Nebo když vidím cokoli irského. A nejvíc, když mi Lvíček poslal fotky z loňského výletu svého někdejšího spolužáka.

Ty fotky jsou ukázkové, úplně propagační. Nikde žádný déšť, jen spousta nádherné přírody, zvířat, městské architektury a venkovských památek (především takové ty staré stavby evokující artušovské legendy, i když s nimi by mě Irové asi hnali). A ze všeho sálá taková hrozně útěšná, milá a zelená atmosféra zemí na severozápadě Evropy, které mě vždycky přitahovaly tajemnou historickou i přírodní zádumčivostí, vzbuzující dojem, že právě v jejich kulisách se odehrávaly zásadní události úsvitu novodobé evropské historie. Trochu podobný pocit, jako mívám v místech nejstaršího českého osídlení třeba na Litoměřicku, jen mnohem intenzivnější. Zatím tedy jenom z fotek, a jsem zvědavá, jestli to tak bude i v reálu. Ale věřím, že bude, a už teď mám na těch fotkách spoustu tipů na víkendové výlety.

Éire, těš se..!

čtvrtek 9. června 2011

Lvíček udělal státnice

a taková ta druhotná nervozita spadla i ze mě. Jeho strachy a nejistoty, jestli to zvládne, se na mě trochu přenesly hlavně v oblasti "těch věcí, které se na nás chystají" a promítly se do nejistoty, jestli to zvládneme v zahraničí (a zorganizovat všechno předtím) my, především tedy já. V euforii dneška se moje očekávání zase přehouply do slunečna a já se začala znova naplno těšit.

Můj nejšikovnější manžel dostudoval v řádném termínu přesně pět let (a pár dnů) po maturitě a se dvěma červenými diplomy :)

čtvrtek 2. června 2011

Ženský způsob těšení

Z pověrčivosti se zdráhám říkat, že se někam nebo na něco těším. Nechci ale říkat ani opak. Je pravda, že se s blížícím se termínem odjezdu sem tam vynoří nějaké strachy, ale celkový postoj k téhle životní změně mám pořád pozitivní. A pozitivně ho navíc můžu upevňovat typicky ženským způsobem - plánováním nákupů :).

Takže, co si koupím, až přijedu do Dublinu?

  • nový deštník - esenciální :)
  • mobil (jednak kvůli ceně, jednak kvůli konektoru nabíječky - adaptérů nebudem mít s sebou moc)
  • kartáčovou kulmu (dtto se zásuvkou)
  • budík (stávající je krám z Lidlu a nový bude aspoň na rádiovém příjmu místního času ;))
  • a samozřejmě (pevně doufám) hromadu nového oblečení, prádla a bot <3