pondělí 31. října 2011

Hlavní město země, která vynalezla Halloween

...nemá oficiální halloweenskou oslavu. Největší (a mám pocit, že jediná) dnešní oficiální akce města byl dublinský maraton. Hanba.


Ale aspoň se nemusíme tahat nikam do centra, protože toho máme oba po třídenním víkendu opravdu dost. Pokaždé jsme si ráno přispali a odpoledne vyrazili na výlet, což nebylo nic triviálního, protože naše nejlepší spojení se světem, vlaky DARTu, ještě stále zprovozňovaly spojení přerušené povodněmi, takže v sobotu a neděli přes nás nejezdily vůbec a dnes v naší stanici končily, takže se dalo jet jenom jedním směrem. Dopravní situace je tu obecně pekelná a zneprovoznění celkem krátkého úseku v centru mělo na Dublin rozsahem i délkou oprav vliv skoro jako záplavy 2002 na Prahu. (Nikdo zatím neodhadl, kdy bude DART zase jezdit celý.)

Při včerejším nákupu v Tescu jsem si zálibně prohlížela "kýble" s pytlíčky Haribo bonbónů a měla jsem strašnou chuť jeden popadnout, ale sami bychom to jedli rok a koledníky (doufejme) nečekáme, tak jsem odolala. (Ale stejně na ně pořád myslím :D) Nesehnala jsem těsto na cookies, takže někdy v příštích týdnech nakoupím mouku, vajíčka atd. a upeču halloweenské cookies snad aspoň pro návštěvy. (Přece nenechám svoje nové vykrajovačky zahálet.) Ale už mě štve, jak se tu nedá sehnat fakt nic (a to Spar i Tesco hrdě propagují spolupráci s irským dodavatelem polotovarového těsta na sušenky Kookie Dough).

Máme černou hodinku, sedíme u rádia při svíčce a já už fakt chci odložit notebook a věnovat se Lvíčkovi, takže se pro dnešek rozloučím a popis víkendu i s fotkami nechám na zítra nebo na pozítří. Večer doufáme v ohňostroje (Samhain je jeden z nejdůležitějších keltských svátků, tak snad budou) a zítra jdu zase do práce - what can be better? :)

Happy Halloween a fajn listopad!

pátek 28. října 2011

Halloween lomeno Vznik samostatného československého státu

Zřejmě na počest našeho státního svátku byla dnes v kantýně česká kuchyně - v podobě bramborové kaše, kuřete na paprice, nějakého haluzguláše a rajčat zapečených s koprem. Tak jsme šli radši na halloweenské menu do vedlejší budovy a užili si sekanou ve tvaru pavouka s krvavou omáčkou, těstoviny s očními bulvami a vykrajované bramborové panáčky.


Odpoledne uteklo rychle a po práci přišel čas vyrazit na firemní halloweenskou oslavu. Někteří kolegové přišli už ráno v kostýmech a zatímco v průběhu pracovního dne byl počet kostýmy/nekostýmy celkem vyrovnaný, na oslavě se skóre razantně proměnilo ve prospěch (logicky) okostýmovaných.

Já jsem kostým neměla. Jednak jsem se styděla a pak jsem moc neměla kde ho shánět (a nevěděla, jak ho vymyslet - přece jenom od školních maškarních už uběhla pěkná řádka let). Jestli tu ale budeme na Haloween i za rok, určitě si nějaký vymyslím (ideálně sladěný do páru s Lvíčkem) a pořídím. Kolega z Holandska přišel v kostýmu leprikóna - zelený klobouk, umělé vousy a vycpané červené kalhoty, které jiný kolega okomentoval "great pants - you can get hard and nobody will notice!" :D

Většina kolegyň přišla namaskovaná za čarodějnice - některé jen ke svému obvyklému černému outfitu přidaly výraznější mejkap a špičatý klobouk. "Out there" byly ale k vidění třeba baletka, Fiona, dýně (hned jsem si vzpomněla na Slutty Pumpkin), parta žlutých banánů nebo etnická skupinka Francouzů uniformovaných za Šmouly (modrá trička, bílé pletené čepice).

Představte si, že vyjdete na ulici a potkáte dvoumetrového Lucifera, masku z Vřískotu a Freddyho Kruegera (co bylo to v bílém, radši nevím).


Bylo super všechno pozorovat, hodnotit masky, průběžně ujídat a upíjet, a když nám už začínala ze všeho halasu a hluku třeštit hlava, měli jsme to domů jen pár metrů. Doma jsem si dala bezva koupel a pustila Spotify a povídala si s Lvíčkem - nejlepší večer za strašně dlouhou dobu. A teď mě čeká halloweenské TBBT, spánek bez budíku a ráno k snídani horký apple tart se zmrzlinou. Jestli já nejsem nejšťastnější holka pod sluncem.

čtvrtek 27. října 2011

Záplavy

V neděli jsme se chystali na výlet. A samozřejmě od rána pršelo. Nijak zásadně, ale když jsme si na mapě našli, že od vlaku k zámku je to ještě asi dva kilometry nezpevněnou cestou, odhadli jsme, že brodit se v bahně s deštníkem nebude úplně to pravé ořechové a výlet odpískali. Když po obědě déšť trochu polevil, vyrazili jsme aspoň na procházku, ale po pár stovkách metrů se průtrž mračen zintenzivnila a v kombinaci se silným větrem deštník poskytoval jen minimální přístřeší, takže jsme jen obešli kousek řeky a přes nejbližší most se vrátili domů.


Déšť ani vítr nepřestával. Když jsem větrala před spaním, napršelo mi na noční stolek. To by nebyla za normálních okolností nijak šokující situace, ale dovolím si popsat strukturu ložnice - okna se otevírají vyklopením ven, takže za bezvětří by do bytu nemělo napršet vůbec, a noční stolek byl asi dva metry šikmo od okna. Takže tak.


V pondělí ráno si počasí na pár hodin odpočinulo, takže jsme přešli do práce suchou nohou, ale už někdy kolem desáté to začalo. Déšť. Déšť strašný. Přišla jsem do kuchyňky a myslela jsem, že nám myjí okna, protože na skle nebylo vidět jednotlivé kapky, jen souvislý proud vody. Se stejnou intenzitou to pokračovalo celý den a večer už bylo jasné, že moje přání, aby se "vypršelo" do doby, než půjdeme domů, se ani zdaleka nevyplní.


Měli jsme sice deštníky, ale domů jsme dorazili s mokrem v botách (ze silnice, která se prostě nedala přejít suchou nohou) a s kalhotama durch (auto projíždějící pod mostem, kde nešlo uhnout, mě ohodilo do pasu louží).


Už tolik nefoukalo, ale pršelo až do noci... a ráno jsme zjistili, že to zaplavilo některé prostory, jeden obchoďák na západě Dublinu, hromadu podzemních garáží (včetně našich, protože na jednom z výtahů, který do nich zajíždí, byla cedulka "lift flooded"), v průjezdech pod mosty, které jsou většinou v dolíku, zůstávala utopená auta a dokonce to spláchlo jednoho policajta a babku v suterénním bytě. Maminka mi taky psala už v osm ráno SMSku, jestli jsme v pořádku, zato tchyně o ničem nevěděla a naše zpráva, že jsme ok, ji akorát dezorientovala :)).


Až na ten výtah a dopravní problémy kolegů, kteří místy přijížděli v úterý až v hlubokém dopoledni (a podobně špatně se prý dostávalo v pondělí domů, čemuž se nedivím), se nás dublinské záplavy nedotkly. Ale pršelo fakt masivně.

čtvrtek 20. října 2011

OCT 31 = DEC 25

Tenhle týden oficiálně začala příprava na Vánoce. Asi je to tou zimou, nebo nevím, ale skoro každý o nich tenhle týden mluví, sdílí koledy nebo nápady na dárky. Taky jsem je už začala plánovat. O to pečlivěji, že oboustranně - tedy nápady na dárky pro nás od rodiny i naše dárky rodině - je třeba mít na paměti logistickou náročnost a dbát na co největší skladnost a využitelnost.


Snad jsem to sem už nedávala (skleróza je pokročilá) - takhle to vypadalo v americkém Lucky, podotýkám ještě v září. A když už jsem u toho, podělím se i o slíbených pár stránek z halloweenského magazínu s kuchařskými nápady. Snad z toho bude patrné, proč jsem mu nedokázala odolat:









A vtip z titulku předpokládám všichni znáte (kdo ne, ať napíše do komentáře :))

středa 19. října 2011

Minulý víkend (konečně)

Začínám mít horší zpoždění než v Mountain View! Ale zatímco tam jsem měla problém s množstvím zpracovávaných zážitků, teď mám mnohem prozaičtější výmluvu, totiž full time job :) V pondělí jsme navíc byli v hospodě s kamarádkou, která sem služebně přiletěla na pár dní, a včera jsem nutně musela zkouknout první díl Revenge, abych věděla, jestli se na to budu chtít koukat. (Budu.)


O víkendu se ale nedělo nic extra zajímavého. V sobotu jsme byli v centru na nákupech (ortopedické polštáře a Lvíčkovy nové brýle) a přinachomýtli se tam k Occupy Dame Street, ale všechno probíhalo v klidu, víceméně šlo jenom o další zpomalení dopravy už tak věčně ucpaného centra.


Tu barevnou sadu espresso hrníčků chci nejvíc, jenom nevím, kam bych ji dala a co bych s ní teď dělala. Ale jestli najdem nějaký levný odvoz, až se budeme vracet domů (a ještě ji budou mít...), přísahám, že ji chci :)
Mezitím se rozpršelo, tak jsme si s nákladem polštářů vzali buržoustsky taxíka.


Zato neděle přinesla spoustu měkkého, huňatého podzimního sluníčka, jako dělaného na fotky.


Jenom už byla bohužel celkem zima...


Jeden stromohlav ;)


Netuším proč (ani jsem tam nebyla), ale pokaždé, když tuhle fotku vidím, mi naskočí Staré bělidlo a Babiččino údolí:


Na sezení na trávníku jsme teda koule neměli, ale procházení je beztak lepší ;)


Památník irským padlým vojákům nebo cosi, ve druhém parku:


Já vím, že to s tím světlem není ideální, ale líbí se mi ta atmosféra :)


Konečně se pořádně barví stromy, a ty beránky! <3


Na závěr jeden epesní západ slunce z googlího balkónu a zas se s vámi na týden rozloučím...


(Možná to tak dlouho nevydržím, ale je lepší, když budete příjemně překvapení než natěšení a zklamaní. Když bude o víkendu hezky, bude výlet a tím pádem i fotky :))

úterý 18. října 2011

Moneyball (60 %)

Trailer na Moneyball jsem viděla v americké televizi a nadchnul mě. (TV a kino jsou ve Státech mimochodem provázané mnohem víc než u nás; běžně jsou k vidění trailery na filmy mezi reklamami a naopak před fílmem upoutávky na zajímavé TV projekty – třeba o Revenge jsem se taky dozvěděla v kině.)

Sport mě zajímá. I sportovní pozadí. Baseball jsme hráli ve škole, takže ovládám základní pravidla. Při své první návštěvě USA jsem byla na zápasu New York Yankees přímo na stadiónu. Je to velmi americká hra, takže mi to přišlo stylové. A mělo to výborné recenze. Navíc Brad Pitt vypadal v traileru hodně dobře.

Brad Pitt hraje i ve filmu dobře, ale tím to končí. Moneyball je PEKELNÁ nuda. Těžko se to přiznává – vybírala jsem ho, těšila jsem se na něj, byla jsem pozitivně naladěná, ale očekávání vyprchávalo každou minutou. I kdybych se vžila do situace, že je ten film o fotbale a fotbalovém pozadí (a takovému bych odpustila určitě mnohem víc), byl minimálně o půlhodinu delší, než by bylo vhodné.

Děj ve zkratce – manažer chudého baseballového týmu, bývalý nepříliš úspěšný hráč, potřebuje s omezeným rozpočtem prorazit v lize opanované mužstvy o několik řádů bohatšími. Narazí na mladého tlustého maníka těsně po škole, který má systém na numerické hodnocení hráčů podle jejich statistik, a spolu sestaví tým z lůzrů – levných hráčů, z nichž má každý nějakou vadu (moc starý, nedávno zraněný, konfliktní atd.), ale jim se podle počítačových statistik hodí do týmu. Nikdo tomu nevěří, nejdřív je to průšvih, pak přijde ještě pár obměn a tým začne vyhrávat.

Oakland Athletics, jak se ten provinční baseballový tým jmenuje, má nejlepší sezónu pojánevímkolika letech, megadlouhou vítěznou sérii, vyhraje nějakou svoji ligovou divizi, ale první vyřazovací souboj podělá a vypadne.

Tohle není zrovna hollywoodská story o chudých, ale chytrých hrdinech typu hloupého Honzy, co? No, není, protože jde o film podle knížky podle skutečné události (děj se taky odehrává cca před desetiletím). Takže ok, říkala jsem si, celou dobu to vypadalo, že poselství filmu bude "i chudé týmy se mohou dobrat k vítězství", ale dobře, to by bylo moc jednoduché, tak asi půjde o nějakou variaci na Kokosy na sněhu, ale osud oaklandských Atletů přestaneme v podstatě sledovat koncem dobře rozjeté, ale nakonec zpackané sezóny, a dál se věnujeme jenom manažerovi. Ten je samozřejmě díky úspěchu – protože přes vypadnutí v play off to nepochybně úspěch a šok byl – v centru pozornosti a dokonce dostane nabídku od slavných Boston Red Sox, kterým se však v posledních sezónách nedaří.

Posledních deset minut jsem si tím pádem myslela, že morál bude "nevyplácí se dělat rozhodnutí založená na penězích". Ale závěrečné titulky, takový ten shrnující komentář 'jak to všechno dopadlo', který známe z filmů inspirovaných skutečnými postavami a událostmi, to všechno narovnaly úplně jiným směrem.

A za ten naprosto absurdní moment vysvětlení "když jsi lůzr, tak jsi lůzr a nepomůže ti nic", to u mě Moneyball vytáhnul aspoň na těch 60 %. A za pár vtipů, slušnou kameru a toho Brada. Ale jinak jsem fakt nezjistila a nemůžu pochopit, proč má ve všech recenzích, imdbech a rotten tomatoes mezi 85 a 95 procenty. A nejsem si jistá, jestli to pochopit chci.

pondělí 17. října 2011

Something borrowed (40 %)

Something borrowed, v české distribuci Tvůj snoubenec, můj milenec, nám pouštěli na vnitrostátním letu ze San Francisca do Philadelphie a vzhledem k tomu, že jsem seděla u okýnka za párem důchodců a neměla žádnou únikovou cestu, nasadila jsem sluchátka a rozhodla se to odkoukat. A byla vděčná, že jsem to chytla jen v letadle a nešla na to nedejbože do kina.

Aby bylo jasno, Something borrowed není film, u kterého byste se po pár minutách chtěli střelit do hlavy. Jenom všechny postavy jsou zoufale blbé a nesympatické (oražená kamarádka hlavní postavy a bride-to-be, hlavní postava neboli příšerná puťka úplně k ničemu a rádobysympatický slaboch bez názoru, tedy budoucí ženich). Děj se pak zmítá od průzračné předvídatelnosti po absurdně nelogické zvraty (které ale mají za účel jenom vyplnit čas celovečerního filmu před oním od první čtvrthodiny bezpečně předvídaným závěrem).

Proč vlastně tuhle minirecenzi píšu? Protože je to k pláči. Ve své podstatě jsem romantická duše, ale nejsem úplně blbá. Poslední film z kategorie romantická komedie (Love Actually nepočítám, protože nejde přece jen o typického zástupce žánru), který mě nezhnusil, byl Notting Hill, a ten je sakra z minulého století...!

středa 12. října 2011

Irsko strikes back aneb úlovky

V neděli mě Irsko zase vytočilo na nejvyšší míru. Asi už jsem psala, že je dublinský systém autobusů naprosto nepřehledný a nepochopitelný a jakž takž funguje jen linka, která jezdí do IKEA.

No, tak už to není pravda. Někdy v době, kdy jsme byli v Americe, zřejmě někdo z Dublin Busu zjistil, že existuje jedna linka, kterou dokážou používat dokonce i cizinci, a promptně zařídil náhradu. Od otevření IKEA v Dublinu k ní zajížděl autobus 13a (a některé další verze třináctky) z Merrion Square. Žádná bezplatná linka, na co to proboha myslíte, to se tu neprovozuje; normální MHD s jízdným kolem dvou euro. Samozřejmě jsme nepředpokládali žádné zemětřesení v jízdních řádech, tak jsme na web mrkli jen si upřesnit, kdy třináctka do Ikey jede... a zjistili jsme, že nikdy.

Za velkých záchvatů vzteku jsme se asi po půl hodině dopátrali, jaký že bus tam teď jezdí, odkud a kdy, a rozčarovaně vyrazili. Cesta pěšmo i následná dráha autobusu byly delší, jízdné dražší, no neberte to. (Shodli jsme se, že bezúčelně si pobyt v Dublinu protahovat rozhodně nebudem - líbí se nám tu pořád, ale jakákoli praktická záležitost je strašná bolest a zlo a neuvěřitelnej problém.)

Na místě už jsme celkem úspěšně pořídili lůžkoviny pro návštěvy, věšák, pár menších kousků nábytku a parádní expeditku:


Dovybavili jsme si kuchyň (konečně pánev, která nebude převažovat, nůž, s kterým jde přefiknout i něco tvrdšího než zelenina, nebo hrnec, do kterého se vejde třeba standardní porce chilli con carne):


A největší radost máme asi z pořádacího systému do koupelny, kam inteligentní irský architekt neumístil žádné úložné prostory a z odkládacích jen galerii pod zrcadlem:


A samozřejmě, přestala mi fungovat vestavěná čtečka, takže musím post nechat dočasně bez fotek. Sakra práce už.

(Restart pomohl, fotky doplněny.)

pondělí 10. října 2011

Halloween insanity

Náš Spar včera vyzdobili na Halloween. Po obchodě visí čarodějnice, duchové a zombíci, laškovně pomrkávajíce oranžovými očky. Nejdřív jsem se vyděsila, že byl o víkendu nějaký speciální svátek. Pak jsem se naštvala, že co blbnou tak dlouho dopředu. A nakonec mi došlo, že Halloween je přesně za tři týdny a na rozdíl od tohohle velmi příčetného předstihu měl supermarket v Mountain View čarodějnicově-oranžovo-dýňovou výzdobu od doby, co jsme přijeli, tj. ani ne poloviny září.

V USA jsou Halloweenem posedlí skoro stejně jako Vánocemi, občas jsem skoro měla pocit, že víc. Existovaly tam speciální halloweenské půjčovny kostýmů (jestli mají nějaké využití po zbytek roku, jsem nepátrala), regály přetékaly množstvím halloweenských vydání kuchařských + DIY časopisů a půjčování nebo prodeje převleků pro děti i dospělé se týkalo dokonce několik televizních reklam. (Jedněm "strašidelným" receptům jsem, přiznám se, neodolala i přesto, že je pro mě polovina surovin nedostupná - zásadní pro mě byla obrovská vizuální nápaditost.)

Kromě Dušiček byli Američani nadšení i do Oktoberfestu. Tahle událost nejenže proslulostí bohatě překročila hranice Německa, potažmo Evropy, ale vysloužila si i americké napodobeniny, konkrétně v Chicagu. (A jak zrovna zjišťuju, i v Dublinu, kde ovšem "Oktoberfest" skončil... včera! Wow.)

Když už jsme u těch svátků, náhodou (Twitter Trending Topics) jsem zjistila, že je dnes kanadský Díkůvzdání (věděla jsem, že je v říjnu, ale ne že tak brzo) a zároveň Columbus Day, tedy svátek v USA. Což mě znejistělo, protože jedno z asi pěti dat, která mi utkvěla ze školní docházky v hlavě, byl 12. říjen 1492. Vteřinka na Wikipedii mi prozradila, že oba svátky se slaví druhé pondělí v říjnu; na stejném principu jsou mimochodem všechny irské svátky, snad s výjimkou Vánoc. Volno je první srpnové pondělí, poslední říjnové pondělí atd.

Jakože, ne že by bylo špatné přijít o pondělí, ale logicky to nedává smysl - cokoli zásadního by se mělo slavit v pátek, aby se z toho člověk stihl přes víkend vzpamatovat! :)

úterý 4. října 2011

Začínám se orientovat

Jak po patře a po budově/ách, tak v tom, co vlastně budu dělat. A obojí se mi líbí :)

Zdravá vytíženost pokračuje - rozkoukávám se, učím, a je to dost velkej masakr, ale zároveň dost fascinující masakr... víc toho asi říct nemůžu, ale vypadá to fakt hustě :)

Dneska jsem vyrazila na oběd s úplně jinými lidmi, z kterých jsem se včera přestavila jen se Španělkou Paulou. Partu doplnila nejhůř oblečená Francouzka, jakou jsem kdy viděla (nepadnoucí džíny, nějakej klon conversek a ucouraný svetr, wtf), Holanďan v růžové košili (po obědě si přinesl jako dezert chleba s nějakým sýrem, co prakticky tekl, hned jsem si vzpomněla na Adelku XD) a dva chlápci, u kterých jsem ani nepátrala po jméně nebo národnosti, protože tenhle týden oba končí (ale myslím že jeden byl taky Holanďan a druhý Španěl).

Růžovej Holanďan se jmenuje Jan, představování to bylo vtipný ;). Kromě toho jsem se ráno a večer dala do řeči s celkem fajn Němkou a čas od času mě osloví komunikativní Mohammad. Jako doufám, že s ním nezůstanu nikde sama, protože mi kapku připomíná Turky z dovolený a občas mívá divný řeči; když jsme byli večer v kanclu asi jenom 4 a já se bavila s Němkou, že jsem se ve škole neučila německy, ale francouzsky, tak poznamenal, že umí dobře francouzsky, ale ne mluvit... ehh. Ono se tam vtipkuje docela dost, ale tohle už je na mě asi příliš :)

Ale to byl jedinej takovej awkward moment, jinak jsou všichni milí A slušní. Konkrétně šéf mi trochu připomíná Roberta Downeyho jr., možná trochu kříženého s někým jako je Orlando Bloom, bohužel je strašně nefotogenickej, takže na fotkách v systému není nic z toho poznat. Nakolik dobrej je šéf, to je ještě brzo hodnotit, ale podle prvních zkušeností a vlastně i dojmu z pohovoru určitě nezapadá do škatulky zmrdošéfů, s kterou už mám bohužel pestré zkušenosti.

A je děsně vtipný si uvědomit, že jsme teď vlastně s Lvíčkem kolegové :)

Postamerický ranní blog

Puffin včera smutnila nad tím, že už nebudou americké ranní blogy, tak jí musím udělat radost - jetlag evidentně není pryč ani po třech dnech, takže zatímco v neděli jsem šla spát ve dvanáct a vyspala se dorůžova do osmi, včera jsem zalehla disciplinovaně v jedenáct a vzbudila se v příšerné půl páté.

Tak vám aspoň můžu napsat, co vám dlužím - svoje zážitky a pocity ze včerejška. Ráno jsem si oblíkla stylové tričko s Androidem a vyrazila s asi desetiminutovým předstihem do budovy, kterou mám minutu, takže jsem ještě chvíli bloumala před vchodem a pak si nechala zavolat svého nastávajícího šéfa a počkala na něj na sedačkách - když přišel, zařídil mi dočasný badge a já prodělala změnu z návštěvníka na zaměstnance. Tedy nezaměstnance, jak mám ve smlouvě s agenturou (non-employee), ale stejně. Zvláštní pocit.

Potvrdilo se tak moje očekávání, že nebude žádné soustředění pro nováčky, kterým prošel Lvíček, ono by to asi u těch agenturních lidí nemělo smysl zabít dva týdny něčím, co využijou navíc třeba jen z poloviny. Hození a plavání it is :)

Šéf mě vzal na úvodní sezení, kde mi představil zhruba úlohu týmu v rámci firmy a co mě čeká v nejbližší době, a poslal mi odkaz na videoškolení, které jsem si měla pustit během prvního dne. Potom mě vzal za týmem, ukázal mi pracovní místo a šli jsme celý tým do mikrokuchyňky na kafe. Cestou se mi představovala Kypřanka, Španělka, na místě jsem seděla mezi Maďarem a Němcem, naproti Fince. Trochu blázinec, jmen jsem pochytila minimum, ale konverzace o tom, odkud jsme kdo přišel, kde bydlíme, jaké jsou naše jazyky a nadávání na irské počasí a veřejnou správu probíhala s krásnou samozřejmostí :))

Po návratu jsem dostala sluchátka a šla na video. Zaměstnanci dostávají notebook, já mám... podle toho, jak se na to díváte, ale ano, spíš privilegium nesmět si nosit práci domů a nepracovat mimo pracovní hodiny :)) Mám linuxovou pracovní stanici a jsem spokojená. Navíc mám stůl v celkem narvané místnosti úplně na kraji, tak se nemusím přes nikoho prodírat (ano, klasický letadlový problém okýnko/ulička, ostatní se prodírají přese mě :)).

Na oběd jsem už pomalu myslela, že půjdu sama, ale dostihnul mě Mohammed (tuším Iráčan) a šli jsme ještě s tím Maďarem (má za ženu Japonku) a Němcem. Všichni mají děti, připadala jsem si jak největší cucák (a navíc trochu trapně, že oni z toho agenturního platu živí rodinu a nemají ani nemocenské a tak :/), ale jinak to bylo moc fajn.

Odpoledne první konkrétní školení a cvičení, HTML jsem se musela smát (první stránky jsem si nabušila do Notepadu před víc než 11 lety), ale s CSS jsem se už byla líná učit, takže tam jsem malinko válčila, editovat ho většinou nemám problém, ale psát from scratch ho přece jenom zvyklá nejsem :) Uvidíme dneska, kdy mě čekají další dvě školení... snad budu stíhat :)

Byla jsem poučená, že můžu o svojí práci mluvit, jenom neprozrazovat konkrétní nástroje, procesy atd., tak se snažím být obecná - HTML počítám není nic unikátního ;) Celkově musím říct že asi nejlepší první den v práci, co pamatuju; měla jsem připravený počítač, fungoval mi mail, šéf i kolegové byli přátelští a vytíženost tak akorát, aby se člověk napoprvé ze všeho nezbláznil a zároveň nemusel koukat do prázdna, že nemá nic na práci.

Ve tři čtvrtě na sedm jsem neodolala možnosti večeře, smířená s tím, že budu sedět sama, ale ve frontě jsem narazila na Štěpána. Takže doublewin - předběhla jsem kus fronty a ještě měla s kým konverzovat (dobře, to nebyl zas až takový win, protože mě neustále rozesmíval, když jsem měla plnou pusu jídla nebo pití. Ale achievement "džus v nose" yet to be unlocked, Štěpáne!)

Tak dneska už naostro :) snad se na mně nedostatek spánku moc nepodepíše...

neděle 2. října 2011

Drive (90 %)

Na malou chvíli jsem zakoketovala s nápadem založit si yet another blog typu What Puffin Watched, ale nechci prohlubovat stávající chaos, takže jsem si založila jenom nový štítek. Ono toho nebude moc :)

Drive byl jeden z nejzvláštnějších filmů, na kterých jsem kdy byla v kině. Neměl by se mi vůbec líbit - ať už podle traileru (který zoufale nevystihuje, o čem ten film je), tématiky, prostředí, dynamiky nebo příběhu. Ať to vezmete z které chcete strany, líbit by se mi neměl.

Ale líbil se mi.

Nejlepší na tomhle filmu je hudba. Druhá nejlepší je kamera. Třetí nejlepší jsou herci. A to je v podstatě všechno. Nechápu, jak to může fungovat jenom na těchhle třech věcech, ale funguje to.



Z traileru získáte dojem, že jde o temnou honičku plnou krve a střílení, zkrátka o dynamický thriller, kde akce střídá akci. Automobilové honičky tam jsou, ale Drive je mnohem, mnohem míň o ježdění, než by název naznačoval. Celý film, kromě scén, kde se někomu dupe do obličeje nebo prostřeluje hlava, působí neuvěřitelně pomale. Ne hluše nebo prázdně, to vůbec: tak jako správně pomale, jako třeba - nenapadá mě lepší přirovnání - pomalý sex, který je právě díky volnému a přitom soustředěnému tempu neočekávaně intenzivní. Trailer tuhle náladu nereflektuje - bohužel, ale pravděpodobně logicky.

V podstatě stejné, nebo ještě větší ambivalence než s filmem jsem měla s hlavním hrdinou. To je člověk, který se vědomě pohybuje za hranou zákona a vám vlastně není jasné proč. Dělá to z přesvědčení? Pro adrenalin? Pro peníze? Všechno dohromady nebo ani jedno? Ale přesto, že jsem ho nechápala, jsem s ním sympatizovala. Ryana Gosslinga jsem žrala od začátku do konce. I ve chvíli, kdy... ne, tohle asi nebudu spoilovat. Kdy dělal něco brutálněji, než by pravděpodobně bylo nutné. Děsilo mě to, bála jsem se toho, nevěděla jsem, proč to dělá. Ale věřila jsem mu. A přitom jsem ani potom, co film skončil, nebyla ani o centimetr blíž pochopení toho, kdo to byl a proč dělal všechno to, co dělal.

Nejčastěji skloňovaný přívlastek tohohle filmu je artový. Další výrazy jsou "atmosféra" a "kult". Atmosféra je opravdu neskutečná. Kult chápu. Ale jak může chtít být film zároveň akční blockbuster a artová chuťovka? Drive může. A taky se mu to daří. Vtipné je, že kdybych jen tušila, co to ve skutečnosti bude za film, tahala bych na něj já Lvíčka a ne on mě :).

Při hledání zdrojů jsem narazila na skvělou recenzi Michala Šobra, která říká víceméně všechno, co bych k tomu bývala mohla říct já, a ještě spoustu postřehů a informací navíc. Bonus: jednoho ze záporáků hraje pro mě dokonalý ruský boss z Policejní akademie 7 - Moskevská mise :) Bonus 2: pro nás v té době důvěrně známé prostředí kalifornských dálnic a měst.

Drive vám určitě doporučuji. Buďte připraveni na určitou dávku násilí, buďte připraveni na to, že neporozumíte, a na to, že vlastně nemůžete být připraveni... a je pravděpodobné, že budete uchváceni. I když nemáte rádi násilí, nezajímají vás auta a nesnášíte scény z ošuntělých amerických motelů.

"If I drive for you, you give me a time and place. I give you a five-minute window, anything happens in that five minutes and I’m yours no matter what. I don’t sit in while you’re running it down; I don’t carry a gun. I drive."

Kdybych mohla být na jeden den doma...

...doma jako v Čechách, i když tam teď vlastně žádný místo jako domov nemám... musel by ale existovat teleport, protože letadlo teď nechci dva měsíce vidět...

- navštívila bych babičku a dědu a poseděla s nimi u dopoledního kafíčka v jednom z posledních teplých odpolední na zahradě s výhledem na barvící se lesy

- půjčila si od některého klubáka MX-5 a vyjela s Lvíčkem do průhonického parku na procházku

- nechala se provést po Táboře Janinou s Kryštofem

- vylezla s Puffinkou a Mišákem někam na hrad

- zaskočila dát mámě pusu

- dala jedno rychlý pivo s kámošema ajťákama

- navečer uspořádala plurksraz se všema co mám ráda

- koupila si český křížovky a Signal s mikrogranulema a odjela zpátky :)

sobota 1. října 2011

Now the fun part

Na netu jsem se trochu vyzuřila, koupila si v letištní kavárničce svačinu a vodu (nebylo snadné najít něco, co bych dostala do žaludku, všechno bylo moc mokré nebo tučné nebo...) a nastoupila zpátky do letadla, brzdu spravili za hodinu a asi půl hodiny jsme čekali na letové okno, ale celkově jsme si udrželi docela slušný čas a já naději, že přestup ve Philadelphii stihnu.

Přes důchodce jsem se nedostala na WC víckrát než jednou, protože střídavě koukali na film (Something borrowed; měla jsem v plánu ho někdy zkouknout, ale byla to strašná blbost), něco smolili do diářů nebo jedli homemade sendviče. Já měla v úmyslu koupit si kuřecí salát, ale s "food for purchase" chodili jen úplně na začátku, kdy jsem ještě neměla hlad + měla jsem dojem, že to jsou jen chipsy a snacky, a pak jsem je buď zaspala, nebo už nechodili. Takže bylo kolem půl páté kalifornského času, kdy jsme přistávali a já za posledních 11 hodin jedla jogurtový mlíko, dvě sušenky, snickersku a tu letištní buchtu.

Když jsme přistávali, radši jsem pospávala; ani mi nezalehly uši, ale už jsem nezaspala svůj starý problém s rolováním. Než jsme dojeli k bráně, přišlo to na mě a já jsem nestihla najít zvracecí pytlík, takže jsem se ohodila od trička přes džíny až po batoh. Chuťovka!

Na philadelphském letišti jsem se na WC očistila z nejhoršího, místo trička si vzala na holé tělo svetr, zanadávala si na internetu a šla se nalodit na druhý let. Štěstí v neštěstí bylo, že jsem jako jediná z celého letadla seděla sama, tak jsem si vzala jednu deku jako izolaci smradu přes džíny, do druhé jsem se zabalila a dva polštářky si střídavě aranžovala podle toho, jak jsem zrovna seděla nebo ležela. Bohužel na transatlantických letech je šíleně přepálená klimatizace, takže ke konci jsem měla třesavku už nejen z hladu a únavy, ale taky zimou. A to mě překvapilo, že jsem nezvracela ještě i tam, protože ke konci letu byly hrozné turbulence (takže jsem si vylila podstatný kus ranního čaje). Jídlu jsem taky moc nedala - byla večeře i snídaně, ale mně pořád nebylo dobře, takže jsem měla asi dvě lžičky brkaše, kousek brokolice, tři kousky kuřete (se sebezapřením) a přílohový salát, což tentokrát naštěstí nebyla napodobenina coleslawu, ale čerstvá zelenina <3 aspoň něco. A k snídani byla miniaturní malinová rolka, ale už jsme skoro přistávali (kapitán to valil a zkrátil let skoro o hodinu) a já si s ní nebyla úplně jistá, tak jsem do ní jen párkrát kousla.

Ale nakonec jsme byli tady! Vyzvedla jsem si kufr a šla na taxík - vyfásla jsem staršího, příjemně nemluvného řidiče, jehož mlčení jsem nakonec proti svým zvyklostem sama prolomila rozplýváním se, jak jsem ráda, že jsem zase zpátky ve studeném, upršeném podzimním Dublinu. Byla sobota, nebyla zácpa, tak jsme to do D4 zvládli za nádhernou dvacku.

Byt stál, nevyhořelý, nevytopený, nevykradený, jak jsme ho tu nechali, tak jsem zapnula kotel, vybalila pár nejnutnějších věcí a šla zkusit usnout, což se, jak už víte, nepodařilo... ale hlavní je, že jsem na svém gauči a na pevné zemi. Teď se jen dokopat do deště pro nějakou večeři a o to sladčeji se snad bude spát večer...

Awesome farewell

Tam, odkud jsem přijela, jsou teď 4 hodiny ráno. Před víc než 22 hodinami jsem vstávala, ale stejně nemůžu usnout, protože zpoza žaluzií prosvítá světlo, hučí mi v uších a ozývá se taky žaludek, totálně rozházený z letů a nevyspání. Jako bonus venku výživně prší, ale to mi neva, protože milovaný Dublin ztlumil volume deště ve chvíli, kdy jsem přecházela z taxíku do budovy, téměř na minimum; a to mi ke štěstí stačí nejmíň do doby, než si budu muset jít pro večeři.

Létání nemám ráda. Především dlouhé lety mi vůbec nedělají dobře, a to ani když probíhají úplně hladce. Což tyhle nebyly.

Vstávala jsem v půl šesté, takže už snídaně byl průšvih. Co jíst, když žaludek v tuhle hodinu není připravený vůbec na nic? V ledničce mi zbylo jogurtové mléko, ve skříňce pár cookies, moc jsem tomu nedala. Na letiště jsme vyráželi s rezervou, provoz nebyl, takže k odbavení jsme dorazili cca 2 a půl hodiny před odletem.

Zmátlo nás, že rovnou u schodiště byl vstup na gates. Po vystátí kraťoučké fronty se letištní dispečerka (nebo jak mám tyhlety odbavovátory nazývat) divně zahleděla na moji letenku a prohlásila, že se musím nejdřív odbavit. Jasně. Debil. Vystála jsem si jinou, o něco delší frontu k přepážce s váhou a "samoodbavovačem" s dotykovým displejem, kam zadáte destinaci, počet zavazadel a další informace. Vyjely mi dva lístky, na kterých stálo "check-in completed" a s nimi jsem nakráčela zpátky do fronty na security.

Jenže ani tentokrát jsem neuspěla a že prý když letím mezinárodně, musím mít "documents checked". Tak ale proč tam sakra psali check-in complete? Musela jsem na speciální přepážku, kde už mi teda došly nervy a předběhla jsem frontu důchodců s tím že "I only need my documents checked", protože ta přepážka zároveň sloužila i jako normální odbavovací, žeano, a to ani nemluvím o tom, že pas mi skenovali i na tom původním odbavení.

U blbečků na dvorečku, navíc během documents checku narostla fronta na security na půlku letiště, ale říkala jsem si, že za tu hodinu, co mám ještě do boardingu, to stihnem. Za pár minut ale přiběhnul jiný securiťák a odvedl většinu fronty k jiným rentgenům (na mezinárodních odletech, odkud to bylo na naši trojku jen kousek). Finálně (asi počtvrté ten den) jsme se s Lvíčkem tedy rozloučili, rentgen proběhl bez problémů (pobavila mě hláška na tabuli, že se k Transport Security Officerům máme chovat s respektem, který zasluhují), na gate jsem chvíli čekala do boardingu a nastoupila.

Trochu mi zkalilo radost, že sedím u okýnka za párem dost věkovitých důchodců, takže jsem se v duchu rozloučila s nějakým častějším vstáváním a protahováním, protože kdykoli mě museli pustit z místa nebo na místo, měla jsem strach, že se rozpadnou. Teď jsem se ale disciplinovaně usadila, začaly předodletové procedury... a najednou jsem podle sténání spolucestujících pochopila, že monotónní ševelení kapitána nejsou obvyklé bezpečnostní instrukce, ale informace, že při předvzletové kontrole objevili nefunkčnost brzdy a budou ji muset vyměnit, což bude trvat zhruba hodinu a půl. Mám už zkušenost, že hodina v letovém provozu není žádná míra, a třihodinové přestupové okno ve Philadelphii se tak najednou hrozivě smrsklo.

Adrenalin mi začínal stříkat i z uší, takže jsem popadla notebook, peněženku a palubní lístek a šla se vynadávat na internet na gate.

[Pokračování příště]