středa 30. listopadu 2011

Listopadové shrnutí

Nějak se nám to všechno zbláznilo. S fotkama máme zpoždění, s reporty návštěv mám zpoždění a o tom, že jsem se chtěla zapojit do dvou listopadových blogchallengí, o tom radši ani nezačínám.

Začal advent. Mám ráda, když advent začne už v listopadu, protože v opačném případě je tu ta schizofrenie s adventním kalendářem - ještě není advent, ale už je první čokoládička! Čokoládička je ovšem čistě iluzorní představa - ne, že by je tu neměli, ale já se musím krotit, abych měla o Vánocích trochu rezervu, a Lvíček tvrdí, že už je na to moc velkej. Nejradši bych si tedy pořídila nejúžasnější dřevěný se šuplíčky, co mají v M&S, ale tam narážím na podobný problém - kdo, čím a pro koho by ho plnil. Tak třeba za pár let.

Stmívá se nám teď už něco po čtvrté a nerozednívá se před osmou. Na takovouhle kruťárnu nejsem doma zvyklá ani okolo slunovratu, a že je v létě vidět do jedenácti, to pro mě není nijak úchvatná kompenzace (spíš naopak). Ale co nadělám. Koneckonců, už jenom tři týdny, pak jedeme domů, pak bude ještě pár dnů novoročního volna a den se začne pomalu prodlužovat. Hurá!

Přišly mi už všechny dárky pro Lvíčka, teď je jen nějak propašovat do Čech a zabalit. Ze společných dárků pro rodinu už máme drtivou většinu vymyšlenou a některé i pořízené. Like bosses! ;)

Omlouvám se za stručnost. Blogování doženu doufám nejpozději příští víkend, kdy bude Lvíček čtyři dny pryč. S fotkama taky mějte chvíli strpení. Všechno bude.

Prima advent!

středa 23. listopadu 2011

Odvolávám, co jsem odvolal

Na počátku byla informace, že někdy v prosinci pojede Lvíček na týmovou akci do Norska. Přesná data jsem neměla v hlavě a spoléhala na to, že to zkrátka nepropásnu :D a že si je zapamatuju, až se to bude blížit.

Pak jsme se ale rozhodli koupit si lístky na Louskáčka. Na sobotu třetího prosince. Prošli jsme nákupním procesem, zaplatili online... a po pár dnech na procházce Lvíčkovi došlo, že zrovna ten víkend má tu akci.

Oba jsme si nasypali popel na hlavu, já za to, že jsem se víc nezajímala, Lvíček (o něco víc) za to, že to zblbnul, já napsala Evě (česká dublinská známá), jestli nechce jít na Louskáčka. Řešíme to po mailu, řešíme (ona se domlouvala s přítelem), nakonec dořešíme, že teda jo, a dnes v noci poslední mail, na kdy se tedy domluvíme s předáním. Odložila jsem ho na večer, že to promyslím v práci.

Během dopoledne - telefon. Volal Lvíček a zněl malinko vyvedeně z míry: "Já jsem zjistil, že tu akci máme až od osmýho. Takže do toho divadla třetího nakonec můžem."

Zlomila jsem se smíchy, až měli kolegové strach, jestli se mi něco nestalo...

úterý 22. listopadu 2011

Nepíšu!

Od čtvrtka do soboty nebyl čas. Od neděle do pondělka jsem chcípala ospalostí 24/7 (čertví, co to bylo ve vzduchu) a dneska se na mě sesypala spousta domácích prací, z nichž půlku stejně ještě nemám hotovou, telefonát kamaráda odlítajícího z USA a nudícího se na SFO a úplně nejnutnější odkoukávání posledního HIMYMu, což byl teda masakr a příští tejden to nebude kvůli Díkůvzdání a asi se do tý doby zblázním :D.

Ve čtvrtek přijeli Lvíčkovi rodiče a o víkendu jsme s nimi projeli a prošli některé z nejosvědčenějších míst, co jsme tu zatím navštívili. Počasí nám přálo a možná z toho splácám ještě malý fotoblog, až stáhnem fotky. To se nám taky ještě nepodařilo (Lvíček má chválabohu období lenory se mnou). Ono to asi souvisí s tím, že ve čtyři se stmívá a v osm teprv neochotně začíná rozednívat. Co dělají v severnějších zemích, netuším. Dokonce se začínám víc divit i těm vysokým podílům sebevražd, protože sice chápu, že v těchhle podmínkách někoho napadne se zabít, ale už nechápu, že sebere energii k tomu to vážně uskutečnit.

Tchánovci tu zůstali do nedělního rána, kdy jsme je posadili do taxíku, poslali na letiště a šli si zalézt zpátky do postele, kde jsme epicky prozevlili dopoledne u seriálů. Odpoledne nás ale bohužel nenapadlo nic lepšího než zajet pro poslední kousky výbavy domácnosti do IKEA. Bus od posledně sice nezměnil číslo ani trasu, ale narazili jsme na frézování silnice (v neděli odpoledne...), takže nám cesta tam trvala přes hodinu - a cesta zpátky taky, protože jsme tři čtvrtě hodiny čekali na bus, který měl jezdit každých dvacet minut. Už zapadalo slunce a i když bylo nějakých deset stupňů, stát v tom venku nebylo nic příjemného. Navíc byla IKEA samozřejmě plná lidí, vánočních dekorací tam bylo minimum (a až před pokladnami -> nepořídili jsme nic) a ministromečky neměli. (Nejvíc mě ale asi naštvalo, že během té třičtvrtěhodiny jsme si mohli v klidu projít švédské potraviny a sednout si na kafe, na které jsem měla hroznou chuť. Místo toho jsme stáli a pozorovali protější konečnou, na které čas od času zastavil bus, vysadil pasažéry a když jsme čekali, že to na semaforech obrátí a nabere nás na nástupní, dojel na konec silnice, zahnul doprava a zmizel, což se třikrát opakovalo.)

Sorry, že je to bez fotek. Blogování je jedna z mých největších lásek a zálib, ale aktuálně jsem ráda, že na konci dne seberu energii na sprchu a vyčištění zubů...

úterý 15. listopadu 2011

Pochodový víkend

Pohodový a taky pořád na nohou. V sobotu jsme se vypravili ještě pro pár drobností do centra, ale šli jsme pořád dál a dál, až jsme skončili ve Slovak Pointu, pěkný kus od O'Connell Street. Občerstvili jsme se Magnesií a extra hořkými Kaštany a přešli Liffey, protože jsme si chtěli dát druhou várku starbucksích speciálů.

V téhle části centra jsme byli poprvé - cestou zpátky na hlavní tepnu spojující O'Connell s Grafton Street jsme procházeli proslulým Temple Barem. Čtvrť plná hospod, která se jmenuje podle jedné, té nejslavnější hospody. (Omluvte debilní výraz na první fotce.)



Bylo to tam až strašidelné - prostě čtvrť plná ožralů nejspíš prakticky nonstop (v našem případě kolem čtvrté odpoledne). Naštěstí není moc velká a my jsme brzo došli "do civilizace", tj. do Starbucksu. Ale jednak byl strašně přecpaný a jednak to vypadalo, že taky nemají Eggnog, takže jsme to vzdali a já si naštěstí vzpomněla na "kavárenskou ulici", kde nebylo tolik lidí, Eggnog Latte měli a dokonce jsme si sedli. (Mimochodem, není to zas tak extra - trochu počeštěnější Vaječňákové Latte by určitě dopadlo líp! ;))



No a to bylo všechno, protože se pomalu začínalo stmívat. Ta tma mě tady netěší a ještě nejmíň dva měsíce těšit nebude. Mimochodem, mohli jste si všimnout, že jsem konečně ostříhaná - věnovala bych tomu delší povídání, ale v podstatě to za to nestojí. Měla jsem nervy, jak se s kadeřnicí domluvím, ale mám pocit, že na tom byla s angličtinou hůř než já - no, dohodly jsme se na délce a na patce, ale říkám si, že za 40 euro by mi to snad zvládnul srovnat i Lvíček :D.

Nedělní vycházka k moři zaslouží fotoblog extra - snad ho stihnu, protože ve čtvrtek mají přijet tchánovci. A snad tedy přijedou, protože prý Ruzyně nějak kvůli mlze a smogu nefunguje a do konce týdne fungovat nemá, ale to doufám, že jsou jenom povídačky ;)

čtvrtek 10. listopadu 2011

Service bell a jiné střípky z víkendu (včetně vánočních příchutí Sbux)

V sobotu jsme byli v M&S. Primárně pro oblečení (oba jsme si tam pořídili bezva svetry a pár dalších potřebných kousků), ale aspoň půlhodinu jsme strávili ácháním a jůováním v mnoha vánočních sekcích. Rozloženo tam bylo spoustu nepopsatelně parádních věcí - s uzarděním přiznávám, že kdyby mě tam zavřeli, byla bych schopná pořídit za jedno odpoledne dárky pro celou rodinu.

"To chci!" nadchnul se Lvíček u stolního zvonku na služebnictvo.
"To teda ne," urazila jsem se. "Že bys na mě jako zvonil, jo? To by mě uráželo."
"Ne na tebe," chlácholil mě, "to by se dalo na jídelní stůl a ty bys zvonila na mě, když bude čas k obědu! Ale když by tě to uráželo..." ostentativně vrátil zvonek zpátky do regálu a když jsem viděla, že se mu fakt líbí (kdo by pak pořád poslouchal, "takovej krásnej zvonek a tys mi ho nedovolila"?), nakonec jsem mu ho do nákupu vnutila sama.

Platil to dohromady u pokladny na "pánském" patře a prodavačka se na mě uprostřed markování obrátila: "I would be careful about him buying a service bell!" (Prodavači jsou tu přátelští, ale zase ne přehnaně - dokážou odhadnout, co si můžou dovolit. Možná i proto Lvíčkovi ani nezkoušela přibalit k nákupu katalog, zatímco mě se zeptala ještě před zaplacením, jestli ho nechci :D)





Neděli jsme skoro celou proprocházkovali. Máme pár podzimních fotek a jednu dokazující, že Irové mají smysl pro humor (v kombinaci s nesmyslem pro organizaci):


A nakonec, i když myslím, že jsem to určitě psala aspoň někam - irské vánoční příchutě lattéček ve Starbucksu jsou klasika Gingerbread Latte, Toffee Nut Latte (měl Lvíček), Eggnog Latte (chtěla jsem si dát původně, ale neměli) a Praline Mocha Latte, což Lvíček ohodnotil, že chutná jako horká čokoláda s rumem :) A taky tam měli maličkaté porcelánové tumblery na stromeček...!

úterý 8. listopadu 2011

Věřím na šťastné náhody

Jak taky jinak, když se mi prostě stávají. Když celý náš irsko-americký pobyt je výsledkem řetězce náhod a událostí, které v době, kdy se udály, nemusely vůbec dávat smysl, ale nakonec do sebe zapadly jak dílky předem promyšleného puzzle. Nevím, jak se to stává, nevím proč. Ale vím, že když "tomu" důvěřuju, nějakým způsobem se dostanu tam, kam je potřeba.

Jedna ze super věcí na naší irské expedici je ta, že nemusíme mít starosti s žádným plánováním, aspoň prozatím. Žádné rozhodování, kde budeme bydlet, jestli si hledat práci nebo začít podnikat, co si koupit za auto... nejmíň rok, a to je strašně příjemná věc. Ale znáte to: člověk se tomu občas neubrání. Zvlášť o tom posledním má Lvíček tendenci přemítat poměrně často ;). Ale je to jeho způsob relaxace, tak mu to nevymlouvám. Jen pokaždé připomenu, že to stejně záleží na tom, jaké si pořídíme bydlení, jestli bude do práce dojíždět atd.

Na nedělní procházce jsme se ale trochu odvázali a začali diskutovat o budoucnosti. Čistě akademicky, sumarizovali jsme možnosti a výhledy. Šli jsme do parku a chtěli to vzít přes Starbucks - podívat se, jestli už mají vánoční kelímky a příchutě. "Tak, to je ta ulička," povídám, když jsme k ní přišli, ale Lvíček to jen odkýval a šel pořád dál. Ok, říkám si, tak asi nechce, nebo tam chce zajít až cestou zpátky... bylo mi blbé se ptát takovým tím trapným "a my tam teda nejdem?", takže jsem ho nechala dojít o ulici dál... "a kde že je vlastně ten Starbucks?" "no tam, kde jsem ti ukazovala, už jsme ho přešli..." "ahá, já myslel, že jsi ukazovala jenom na tu křižovatku a ulice je to tahle, pročs nic neřekla?" no zmatek. Tak jsme se vrátili.

A měli kelímky i vánoční lattéčka. Ve frontě jsme si vybrali příchutě... a když jsme přišli k pokladně a zaostřili (oba toho času bez brýlí) na vývěsku nad pokladnou, přečetli jsme si, že jen tenhle první víkend nabídky platí akce 1+1 zdarma na všechny vánoční speciály. Od 14 do 17.

Bylo 13:59 a zákazník před námi ještě nedokončil svou objednávku. Na řadu jsme přišli přesně ve 14:00 a dostali jsme druhou kávu zdarma. Ne, že by nás těch pět euro vytrhlo. Ale byla to příjemná pozornost.

A šťouchanec osudu, aby nám připomněl, že když to necháme na něm, skončíme tam, kde máme, přesně tehdy, kdy máme. (Kdyby nebylo toho nedorozumění s křižovatkou, takhle by nám to prostě nevyšlo.) Nakonec to dopadne tak, jak to má být. To je prostě moje zkušenost :)

sobota 5. listopadu 2011

Pondělní plánovaná prohlídka

Příměstský přepravník přes počáteční problémy přivezl prohlídkychtivý pár před pozemky přístupné památky. Příchod pětiminutovku před prohlídkou. Pokladní potvrdila poslední příležitost, prodala poloviční poukázky. Prezentace probíhala poslechově, pouštěním přednahraných pasáží. (Pohyblivý průvodce - pravděpodobně předpotopní.)


První pokoj - překvapení! Pletená, proutěná podlaha. Příjemný pach. Průchod pokračoval průměrně, poslech poněkud prošuměl, prezentace poměrně poutavá. Parádní pocit především při posledním pokoji, působivá pivnice pro podávání pokrmů početnému publiku.


Prohlídka prostě přinesla pozitivní prožitek, přidávající posezení při poněkud předraženém, přesto profesionálně připraveném pitivu. Přes problematické, pršavé počasí proto proběhlo prima práceprosté pondělí :)

pátek 4. listopadu 2011

itsa@imma

Já vím, že ten titulek nechápete. K tomu se dostanem :)

Původní plán na neděli byl zajet DARTem do hradu v Malahide, jedné ze dvou severních konečných. Měla jsem z netu stažený a vytištěný slevový kupón, počasí bylo slušné... ale nejezdil DART, ještě pořád nezprovozněný po pondělních povodních. Chvíli jsme dumali, jestli riskovat dopravu částečně pěšky a částečně autobusem... až nám docvaklo, že druhý den je Bank Holiday Monday, takže ještě volno a zároveň by už měli zprovoznit severní část DARTu, jako na zavolanou s dočasnou konečnou právě v naší stanici. Takže jsme se nakonec rozhodli nechat prohlídku na pondělí - a co s načatou nedělí?

Já měla v hlavě jeden plán, který jsem původně zavrhla jako nerealistický. Totiž dublinské muzeum moderního umění, které shodou okolností koncem října zavíralo před rekonstrukcí. Říkala jsem si, že bych si ho docela prohlédla, ještě než ho zavřou, ale bylo mi jasné, že Lvíčka by tenhle program nenadchnul, tak jsem s ním ani nepřišla. Když se ale neobjevovala žádná rozumná alternativa, ještě chvíli jsem pogooglila a zjistila, že do muzea je jednak vstup zadarmo a jednak je v krásné, zajímavé historické budově bývalé vojenské nemocnice s krásnou zahradou. Tak jsme se shodli, že to zkusíme.

Irish Museum of Modern Art, neboli IMMA, se nachází v docházkové vzdálenosti od stejné zastávky, z které jsme den předtím odjížděli po návštěvě Phoenix parku. A byla jsem z něj nadšená už v okamžiku, kdy jsme prošli branou. Hned na nádvoří člověk uvidí takovýhle vajco:



Vevnitř v muzeu se fotit nesmělo, ale to ani nevadilo, protože jednak tam už den před zavřením nic extra převratného nebylo, jednak byly sochy a expozice na nádvoří a v parku:


Nadchla mě instalace "hry" - nezkoumala jsem pravidla, ale v muzeu bylo několik instancí "hracího plánu" a na pokladně k zapůjčení hrací kameny. Neměli jsme čas se zapojit, ale vypadalo to perfektně.


Nejdřív jsme se hrnuli do parku a zahrad, dokud ještě bylo světlo. Procházela se tam hromada rodin s dětmi a ani se nedivím, hezky udržované pozemky, žádné vstupné a spousta zajímavých věcí k pokoukání, ať už moderní instalace, původní sochy nebo originální fontána.


Nebo šutry.


Šutry jsou taky umění!

Budova nemocnice při pohledu z parku:


itsa@imma je název muzejní kavárny, kde dělají fakt dobré kafe a ještě lepší cheescake. Za strašné prachy, teda, ale když už je samotné muzeum bez vstupného, člověk to aspoň platí s pocitem, že přispívá na kultůru.

Samotné expozice jsme viděli dvě a asi nerozumím modernímu umění natolik, abych je nějak popisovala, nedejbože hodnotila, ale bylo to zajímavé. Především velmi multimediální - zejména spousta promítání na nápaditě naklopené plochy a "programy", které se pouštěly do sluchátek a skutečně u nich lidi s těmi sluchátky na hlavě seděli, což si u nás neumím představit. Většina návštěvníků byli podle řeči mimochodem Francouzi :). Nám to bohatě stačilo zběžně prolítnout, ale o to víc jsme obdivovali budovu nemocnice, která je pro muzeum nebo galerii jak stvořená - spousta maličkatých propojených místností, evidentně bývalých pokojů, umožňujících vytvořit téměř libovolnou atmosféru. Tam mi tedy občas přišlo líto, že se nesmí fotit, protože uprostřed jedné místnůstky stál třeba obrovský pařez :) A tak dál.

Ale my nejsme žádní velcí uměnožrouti ani mladiství intelektuálové, takže jsme v poklidu zase sešli dolů na LUAS a od LUASu se stejně jako v sobotu prošli soumrakem domů... Takhle se stmívá v Dublinu.

středa 2. listopadu 2011

Fénixův park

Dneska mám mizernou náladu, a když mám špatnou náladu, pomáhá mi psaní, tak si ve volných chvilkách rozepíšu aspoň jeden víkendový blog. Stejně vám je dlužím a se současnou politikou večerů bez počítače bych se k nim dostala tak v prosinci :)

Takžeže. V sobotu jsme si vážně přispali skoro do desíti, k obědu bafli nějaký poloinstantní zázrak ve Sparu a odpoledne jsme konečně po dvou posledních sobotách nevyrazili na eye test a nákup brejlí, ale do největšího dublinského parku na severozápadě města. Byli jsme tam už jednou, protože jeho součástí je ZOO, ale teď jsme měli v plánu se jen tak projít parkem, omrknout místní monumenty a zajímavosti a dát si kafe ve Phoenix Café.


DART nejezdil, ale našli jsme si vlakový spoj z centra, tj. z nádraží vzdáleného asi půl hodiny chůze. (Nikdy jsem na pražskou dopravu nenadávala a po irských zkušenostech předpokládám, že ani nikdy nezačnu.) Za pomoci map v mobilu jsme zdárně našli bránu do parku a menší oklikou dorazili do útulného návštěvnického centra sousedícího s kavárnou.


Ve Phoenix Café (Phoe z toho určitě musí zvonit v uších :D) jsme pět minut nadšeně vybírali, co z lákavě vyhlížejících domácích zákusků si dáme k svačině, abych pak zjistila, že jsem zapomněla doma peněženku, kde jsem měla většinu keše, a na dveřích i nad kasou oznamoval výrazný nápis, že platební karty neberou. Lvíček posbíral po kapsách šest euro aspoň na dvě cappuccina, která jsme trochu smutně vypili (naštěstí byla dobrá a docela i zasytila) a slíbili si, že tam musíme ještě někdy zajít.


Do návštěvnického centra byl vstup zdarma a nešlo jenom o budku s mapou parku a stojanem s letáčky, ale v podstatě o malé muzeum parku spojené s výstavní síňkou. Obzvlášť potěšila expozice Doupě, kde se v tmavé chodě v umělé skále skrývaly nory lesních zvířat i s jejich vycpanými zástupci.


Naproti návštěvnickému centru je pidihrad, ke kterému se váže spousta historie, která nás ale moc nezajímala, stejně jako litanie o zakladatelích parku. Dovnitř se jít nedá, ale je to pěkná stavba. Máte tam malou mě jako bonus, protože ten den jsme sebefocení moc nedali, sorry.



Takhle vypadá podzim v Dublinu - mimochodem středem parku vede docela rušná silnice a Irové ji vtipně úplně celou rozkopali (imho něco jako zavřít Miladu Horákovou), ale to nám nevadilo, protože se tím pádem dalo projít parkem úplně v klidu.



Tohle je prezidentský palác, který nemá mimochodem ani anglické jméno, jen irské - Áras an Uachtaráin. V popředí vidíte rozkopaný hlavní tah parkem. Když tuhle fotku viděla tchyně, zeptala se nadšeně, jestli je to italské velvyslanectví :))) Uachtarána nám mimochodem zvolili minulý víkend a je to básník, aktivista za lidská práva a prezident fotbalového klubu Galway. No dobře.


Parkem jsme prošli na druhý konec a okolo monumentu (to je ten sloup na fotce, jakási šaškárna na počest vztahů s USA) ke stanici tramvaje LUAS a jeli domů. Teda domů. Od LUASu je to zase ještě cca 15 minut pěšky a jsme rádi aspoň za to. Autobusy jsou tady fakt k ničemu.


Tou dobou jsme netušili, že druhý den se na té samé stanici ocitneme zas...