Letní (žrací) neděle

V neděli jsme měli plán udělat bagety a vyrazit do města na piknik, ideálně do největšího dublinského Phoenix parku, sežrat je a strávit odpoledne v místní zoo. Jenže jsme se probudili trochu užehnutí (hlavně já), celé dopoledne se mnou nic nebylo (vstala jsem, nasnídala se, šla si zas lehnout, rudá jak Indiánka) a na zoo jsem se necítila, nehledě na to, že dneska tam určitě byla půlka Irska. Ale po tom zdřímnutí jsem se přece jenom dostala do trochu použitelné formy a doma jsem trčet nechtěla, tak Lvíček došel pro suroviny na bagety, já je uplácala a dohodli jsme se, že si vezmu rolák, klobouk, ještě se pořádně namažu a dojdem jen do asi deset minut vzdáleného parku na Merrion Square, kde si sednem někam na trávu do stínu.
Jenomže jsme tam došli a zjistili, že právě začíná nějaký festival (nebo jeho část) označená názvem “soul picnic”! Takže jsme se radostně připojili, zalezli na trávník o pár uliček dál a piknikovali při soulu.





Bagety jsem nestihla zachytit, měli jsme hroznej hlad. Ale byly dobrý. Dělám vždycky dobrý bagety :D

Vtipnej držáček na brejle :D

Lvíček si chvilku dáchnul, tak jsem ho přikryla svým kloboukem, aby na něj nesvítilo :D Pak jsme šli omrknout stage (jen jedna, zato z ní vedlo ozvučení po celém parku) a po jedenáctiletém saxofonistovi (šlo mu to!) začala hrát nějaká dost hlasitá kapela, tak jsme to otočili a šli zase domů. Stejně jsme ale “na pikniku” strávili pomalu dvě hodiny, tedy včetně cesty.




Lvíček si chtěl dát hotdoga (krásně voněly, skoro jako buřty v Česku na pouti), ale na odpoledne jsme byli pozvaní na grilovačku, tak odolal ;). Mě zas vábila zmrzka, ale jednak jsem byla plná, jednak jsme měli včera… akorát bez té čokotyčinky a já nevím, jak si o ni říct :D.

Cestou domů jsme potkali Brňáka :D

Původní plán byl vyložit doma bágl a jít na chvilku k Honzovi na grilovačku, která měla začínat někdy po druhé. Jenže zase co tam dělat tak brzo… a doma jsme si chtěli trochu odpočinout… a zalezli jsme do postele… a blaženě usnuli :D. Dlužno říct, že spánek zase hodně pomohl v naší úžehové terapii, spolu s pitím spousty vody, takže jsme dorazili ve čtyři (pár minut po prvním hostovi, takže jsme o nic nepřišli) v poměrně provozuschopném stavu.

Štěpán alias původce všeho zla v houpací síti.

Grilovací uhlí v praktickém balení – jen zapálíte zaizolepovaný balík a on se sám rozpadne na uhlíky. Pohodlné. Akorát vydržel jen první dva chody :D

Hamburgerová blaženost:


Druhý chod: kuřecí špízy s cibulí, paprikou, cuketou a žampiony v indické marinádě.


Vzápětí, co se dal na gril třetí chod (tj. steak), vyhaslo uhlí, takže se megasteak jen lehce osmahlý na jedné straně dal vedle mě na gauč (proč, to nevím, asi aby byl v závětří :D). Za chvíli jsem ho tam opustila a šla zas na terasu (pendlovala jsem mezi bytem a terasou, protože na slunečné části terasy jsem být nemohla, abych se ještě víc nespálila, v její stinné části mi byla zima i ve svetru a v bytě bylo příjemně, ale zas tam nebyli lidi). Štěpán se na mě pohrdavě podíval a poznamenal, že jsem ho tam nechala jako Kosmasa. “Cože?” “No jako Kosmasa!” zopakoval a zatímco já rozpačitě z hloubi mysli tahala všechny možné česko-latinsko-kronikářské narážky, vyšlo najevo, že ve skutečnosti říkal “jako kus masa”. Dlužno říct, že jsem nebyla sama, kdo to tak slyšel, Lvíček to taky považoval za nějaký interní humanitně-bohemistický vtip. Pak gril znova chytnul a my vrátili Kosmasa na mřížku, propásli jsme sice chvíli, kdy by byl medium, ale byla z něj spousta vynikající šťávy a byl výborný.

(Kosmas vlevo.)

Kosmas na grilu.

Válka s Kosmasem (fotil Štěpán).

Degustace vína (my na odchodu):

Honzo a Stáňo, dík a jestli bude ještě letos léto, zase to někdy zopakujem :)

Letní sobota

Máme za sebou skoro celý týden z proslulého irského týdenního léta (slunečno, větřík mírný, teploty téměř 20 °C) a proti očekávání vydrželo počasí až do víkendu. To samozřejmě nelze sedět doma, takže jsme v sobotu po brzkém obědě vyrazili navštívit svoje oblíbené lokality – na Killiney Head, do Dalkey a po pěší trase The Metals k přístavu do Dún Laoghaire. Nastupovali jsme do přeplněného DARTu, ale ukázalo se, že jeli jen o stanici dál na stadion, kde se hrál zas nějaký přátelák Irska tuším s Bosnou a Hercegovinou.

Takhle slibné vlnky se na nás smály za oknem, bohužel na koupání v Irsku jsme pořád málo otužilí :D. Po první zastávce se tedy vlak vylidnil, akorát si proti nám sedla nějaká kráva, která celou dobu nahlas telefonicky organizovala bridž nebo něco. Vždycky tak lituju, že nemám povahu těm lidem říct, že se chovaj jak kokoti a ať si to vyřizujou jinde než v hromadný dopravě.

Típla to samozřejmě pět sekund před naší výstupní zastávkou, po asi dvacetiminutovým telefonátu, můra jedna.

Ale nevadí, pár kroků od stanice nás už čekal lesopark, jen borůvky chyběly. Na Killiney Head je to docela do kopce, ale odměnou za trochu zadýchání je tenhle nádherný výhled, který jsem sem už sice dávala posledně, ale s tím naprosto azurovým nebem je to zas o něčem jiném:

Lvíček se kochá…

Homole furt stojí (a pěkně u ní fouká) :)

Azúro prostě! Reklama na Irsko hadr.

Dolů jsme šli tentokrát jinudy a našli i pobořenou zeď, kam si hned fantazie začne dosazovat elfy a Kelty a rytíře a kdejaké fantasy scénáře:

V Dalkey jsme neporušili tradici a zašli do naší oblíbené kavárny, ale jelikož bylo fakt vedro, objednali jsme si místo tradičního cappuccina ledové latte. “Chcete to ven?” zeptala se obsluha, což se nedalo odmítnout, akorát že zahrádka je u téhle kavárny kapánek netradičně přes ulici :)

Ledového latte byly obrovské kýble, až jsem si říkala, že by nám bývalo stačilo jedno dohromady. Ještě jsme si k němu řekli o skleničku vody (to je tady luxusní, všude buď přinesou kohoutkovou rovnou na stůl nebo bez řečí nalejou, to mi bude chybět) a vyrazili skrz Dalkey na Metals. V Dalkey je bezva trh ze staré tramvajové vozovny (tramvaje tam samozřejmě pradávno nejezdí).

Tenhle hrníček byl prostě nejvíc! :)

Na stezce z Dalkey do Dún Laoghaire se nám samozřejmě začalo po tom kafi a vodě chtít hrozně čůrat. Trasa má asi tři kiláky a není na ní jediná toitoika nebo veřejné WC, tak co to jako je :D a ještě je většinu doby ohraničená kamennými zdmi. Naštěstí na jednom místě odbočuje na takovou stezku se vzrostlými stromy… ehm.

V Dún Laoghaire jsme si koupili u zmrzlinářského auta TOČENOU!

A šli jsme na pier. Bohužel bylo sice už kolem půl čtvrté, ale sluníčko bylo zrovna sviňa nejsilnější a na mořském molu je samozřejmě stínu minimum. Celou cestu domů dobrý, ale večer před spaním jsem vypadala jako sůva (s)pálená a klíčními kostmi bych mohla suplovat maják (klidně tenhlecten).

 

Památka na Čechy (nebo někoho, kdo má rád české pivo – v tomhle případě budgetové).

K majáku jsme šli po horní straně mola, zpátky po spodní kolem přístavu. Najednou Lvíček něco zahlédl mezi loděmi a “to je tuleň!” – no a fakt.

Megabójka:

No a to jsme toho měli tak akorát dost, abychom nasedli na vlak domů. V nohách určitě dobrých deset kilometrů, částečně terénem, příjemně unavení… a ti irští dopravní kreténi stáli s vlakem asi pět minut stanici před tou naší, aniž by cokoli kvákli, pak zavřeli dveře a… přejeli naši stanici a my se museli vracet pěšky z té příští, která je od nás mnohem dál (a debilnějším terénem – hlavní ulicí plnou semaforů). Udělalo by jim něco ohlásit “v následující stanici vlak nestaví”?

A jak už jsem psala, večer jsme zjistili, že jsme parádně spálení. Prostě jsme odvykli tomu, že sluníčko někdy může svítit tak, že je potřeba se namazat. (Tahle země dělá s člověkem hrozný věci.) Navíc ve stínu byla v podstatě zima, takže žádné tropické odpoledne! Ale ten den v přírodě byl naprosto bezva a trvalé následky snad nebudou, takže nelitujem :)

Začalo jaro

Vy všichni, kdo jste v ČR chodili už na Čarodějnice v plavkách, se mi můžete vysmát, ale já jsem zimní kabát odložila až tenhle týden. O víkendu přicházely pozvolné náznaky toho, že se něco děje – vzduch začal vonět, ptáci začali zpívat, no a v pondělí vysvitlo sluníčko a já se vyjarnila ve svém žlutém kabátku, který naprosto dokonale přitahuje mušky a hmyz všeho druhu :).

V rámci spojení příjemného s užitečným jsme se šli o polední pauze projít pro puffiní balíček, a o den později už jsem dokonce vytáhla i sukni a po obědě jsme vyrazili na regulérní procházkovou procházku.

V pozadí posedává kupa kancelářských pracovníků z okolí Kanálu a užívá sluníčka, někteří si rovnou přinesli obědy, někteří piknikují jen tak.

Procházka na sluníčku přes oběd neskutečně nabije energií a do určité míry i chutí do práce, takže jsme vyrazili i dneska a po práci zas. Musíme využít, co to půjde, protože tohle zdaleka nevydrží věčně. Doufáme, že aspoň do víkendu, na který plánujem hafo pikniků a výletů, možná bude i grilovačka u kámoše na terase… aspoň ještě ten víkend, prosímprosím.

Každý slunečný den mi dodá energie aspoň na týden Irska :)

PS: Bonusová fotka dvou jarních broučků ;)