Jistota nejistoty

Jak už jsem psala, poměrně záhy jsem došla k přesvědčení, že Jirka "na to má". Problém bylo, že nejde jenom o to, kdo na to "má" technicky, ale taky jak si osobnostně sednou se zkoušejícími, jaké mají celkové zázemí, osobnostní profil... celkem všechno hrálo do karet, ale pořád tam bylo to ALE. Nejdřív jsem tomu dávala tak 10-20% šanci. Když se dostal na on-site, moje myšlenkové "váhy" dosáhly stavu 50/50.

Z Dublinu se Jirka vrátil se svým výkonem spokojený, ale usuzoval, že to neudělal (detaily zase pro jistotu rozepisovat nebudu). Když jsem ale slyšela, že většina jeho interview skončila tak, že se ho před koncem vymezeného času už neměli na co zeptat, moje jistota stoupla zhruba na 75 %. A pak nastalo čekání.

Příšerné čekání na výsledky mělo trvat necelý týden. Neumíte si představit, jaké to je - psychicky se připravovat na relokaci, když nevíte, jestli bude vůbec nutná. Mít jen strašně omezený počet lidí, s kterými se o tom můžete bavit, protože... rozšiřujte mezi sítí přátel "já se možná budu stěhovat do Irska, ale jistě to nevím". V principu je to totéž, jako plánovat, co uděláte s výhrou ve Sportce; jen ty šance se pohybují trochu jinde.

A když jsme se příští týden těšili na rozřešení... jenom se posunuly šance zhruba na 90 %, protože jsme nevěděli ještě o jednom stupni schvalování (a jak jsme našli na internetu, stalo se, že lidi vypadli až na něm). Takže další týden čekání - a v rámci těchhle dvou týdnů jsem si hledala práci, opět protože jsem si nemohla dovolit spoléhat na výsledek, i když jsem v něj věřila. Takže k tomu navíc myšlenky na to, jak budu řešit, pokud mě někde vezmou a zároveň to klapne...

Poslední tři noci jsem mluvila a zpívala ze spaní, měla noční můry a nedokázala snídat - u mě známky docela zásadního stresu, i když přes den jsem fungovala celkem rozumně.

A v pátek jsme se to konečně dozvěděli.
Přišla nejistota jistoty :)