Ono to je všechno vcelku jednoduché

...stačilo poslat životopis! :)

O recruiting procesu se nebudu moc rozepisovat, nevím, jestli to náhodou není zakázané. Ale (odhadnutelná) realita byla taková, že se muži nejdřív ozvala personalistka, pak proběhlo několik interview po telefonu, po kterých mělo v případě úspěšného absolvování následovat pozvání k osobním pohovorům na pobočce.

To byl mužův cíl. Udělat si výlet, něčemu se přiučit (prý je to i po profesní stránce opravdu skvělá zkušenost), na všechno zapomenout, odstátnicovat a nastoupit do nějaké zajímavé české firmy... a pak už samá pozitiva a sociální nejistoty jako hypotéka a periodicky zaměstnaná či nezaměstnaná manželka na krku.

Já samozřejmě od začátku musela počítat s tím, že to vyjde. A nejdřív to byla představa z říše absurdit - ale už když se muž rozhodoval poslat ten životopis, probleskla mi hlavou řada možných konsekvencí s výsledným pocitem "a proč vlastně ne?". Ovšem reálnou váhu jsme tomu tenkrát nepřikládali ani jeden a já se snažila i vyvarovat povzbuzování ve smyslu "to uděláš". Přece jenom, Google a jeho nároky!

Někdy mezi telefonními pohovory jsme byli na návštěvě u kamaráda a když jsme na chvilku osaměli, prohodili jsme o tom pár slov. "On na to má," řekl přesvědčeně. Tak přesvědčeně, že mi v tu chvíli bylo jasné, jak to dopadne.

A trvalo to asi ještě měsíc nejistoty, trápení a strašně vyčerpávajícího psychického obrňování vůči oběma eventualitám - ale dopadlo.