Je zvláštní pozorovat, jak se proměňuje postoj k dlouhodobému přesunu do zahraničí, když se vás to osobně týká. Ze všeho nejdřív už při rozhodování zvážíte pro a proti a "představíte" si to. Rámcově. Jaký život tady opustíte, jaký necháte tady. Víte, že to celé nebude legrace, ale vnímáte to pozitivně. Uvědomujete si to racionálně, ale pořád vám to úplně nedochází (a vy to víte).
Když zařídíte prvotní náležitosti a máte dostatečnou časovou rezervu, takže ještě nemusíte řešit věci bezprostředně související se stěhováním, nastane taková zvláštní situace. Věnujete se něčemu jinému (já práci, L. učení na státnice) a mluvíte o tom jenom čas od času, většinou když se setkáte s někým, kdo ještě nezná podrobnosti.
Já měla v těch chvílích pocit, že se mluví vlastně o někom jiném. Něco jako děj seriálu nebo historky o známých. A docházení přichází až později ve vlnách. První přišla se zmiňovaným jménem na letenkách. Další teď, když jsme uvažovali, jak bude asi vypadat běžný den/týden, jak budeme bydlet, jakou si najdu práci... A teprve s určitým flashforwardem, který následoval tuhle představu, člověku pocitově "dojde" i to, co věděl rozumově. Že tam fakt bude celou dobu, trávit večery a víkendy, že tam bude mít život. Nedá se to vysvětlit, ale věřím, že to tak je u většiny životních změn, které přicházejí pozvolna (ano, mám na mysli třeba těhotenství, potvrďte mi to nebo vyvraťe ;)).
Takže pomalu začíná přicházet pocit "nás se to fakt týká". Ale pořád to bereme pozitivně. Jenom začínáme být trošičku nervózní ;).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Když budete komentovat bez přihlášení, vyplňte prosím aspoň jméno :)