Když člověk uvažuje o relokaci do jiné země, je spousta věcí, která mu dojde: že bude žít v jiném městě s jiným duchem, jiným podnebím, jinými lidmi a používat jiný jazyk. Pak jsou věci, které si uvědomuje, ale nechce moc připustit, jako třeba, že drtivé většině kamarádů už nepůjde jen tak zavolat "pojď zítra na kafe". A mimo to je tady obrovská skupina takových těch každodenních samozřejmostí, které si uvědomuje jenom pozvolna.
Standardy vybavení domácnosti (co se Ostrovů týče, třeba někde ještě stále přetrvávající systém dvou vodovodních kohoutků). Úplně jiný sortiment obchodů. České noviny, televize a rádia (ano, to se dá řešit přes internet, ale vzhledem k tomu, že rádio je věc, kterou si pouštím převážně na cestě odněkud někam a televize zase něco, u čeho si chci sednout do křesla a ne se hrbit u stolu, je už předem jasné, že se intenzita sledování zredukuje na minimum).
Nebo třeba prosté uvědomění, že zmešká burčákovou sezónu :).
středa 27. dubna 2011
neděle 17. dubna 2011
Nežijem pro věci
To, kolik má člověk věcí, je strašně relativní záležitost (vždycky si připomínám Diogena). Jsem geneticky zatížená tak, jako spousta lidí - ve stylu "co kdyby se to ještě hodilo" a "to si někdy určitě přečtu". Snažím se s tím bojovat.
Ještě dávno předtím, než se vůbec začala rýsovat možnost odjezdu do Irska, jsme byli rozhodnutí, že si v horizontu nějakého půl roku po Jirkově dostudování vezmeme hypotéku a pořídíme si něco vlastního. Bylo mi jasné, že stěhovat bychom se měli s minimem věcí, takže redukce probíhala průběžně, systematicky hlavně na přelomu roku, kdy jsem neměla práci.
Jenomže teď jsme ještě v úplně jiné situaci: pár krabic nejzásadnějších věcí, hlavně knížek a pár nejzachovalejších kousků kuchyňského vybavení, budeme moct někde uskladnit; pár krabic (hlavně oblečení a nejzásadnější elektroniky) budeme posílat s sebou. Najednou vyvstává potřeba redukce v mnohem drastičtější míře.
A kupodivu to v té perspektivě jde o moc líp. Když člověk posuzuje věci z hlediska toho, jestli je bude potřebovat přenést z domácnosti do domácnosti, je to rozdíl, než když je posuzuje podle toho, jestli je bude chtít za dva, za tři roky. Přežívá jen to nejdůležitější. A já jsem za to moc ráda.
Neříkám, že to ještě nebude těžké; že ještě u některých věcí nenastane vnitřní boj. Ale určitě to bude zásadnější čistka než jen při stěhování v rámci města. Což je pro mě to nejlepší.
Jenom některých věcí mi asi bude líto... možná budu muset uspořádat nějaký benefiční den otevřených dveří :D
Ještě dávno předtím, než se vůbec začala rýsovat možnost odjezdu do Irska, jsme byli rozhodnutí, že si v horizontu nějakého půl roku po Jirkově dostudování vezmeme hypotéku a pořídíme si něco vlastního. Bylo mi jasné, že stěhovat bychom se měli s minimem věcí, takže redukce probíhala průběžně, systematicky hlavně na přelomu roku, kdy jsem neměla práci.
Jenomže teď jsme ještě v úplně jiné situaci: pár krabic nejzásadnějších věcí, hlavně knížek a pár nejzachovalejších kousků kuchyňského vybavení, budeme moct někde uskladnit; pár krabic (hlavně oblečení a nejzásadnější elektroniky) budeme posílat s sebou. Najednou vyvstává potřeba redukce v mnohem drastičtější míře.
A kupodivu to v té perspektivě jde o moc líp. Když člověk posuzuje věci z hlediska toho, jestli je bude potřebovat přenést z domácnosti do domácnosti, je to rozdíl, než když je posuzuje podle toho, jestli je bude chtít za dva, za tři roky. Přežívá jen to nejdůležitější. A já jsem za to moc ráda.
Neříkám, že to ještě nebude těžké; že ještě u některých věcí nenastane vnitřní boj. Ale určitě to bude zásadnější čistka než jen při stěhování v rámci města. Což je pro mě to nejlepší.
Jenom některých věcí mi asi bude líto... možná budu muset uspořádat nějaký benefiční den otevřených dveří :D
čtvrtek 14. dubna 2011
Jistota nejistoty
Jak už jsem psala, poměrně záhy jsem došla k přesvědčení, že Jirka "na to má". Problém bylo, že nejde jenom o to, kdo na to "má" technicky, ale taky jak si osobnostně sednou se zkoušejícími, jaké mají celkové zázemí, osobnostní profil... celkem všechno hrálo do karet, ale pořád tam bylo to ALE. Nejdřív jsem tomu dávala tak 10-20% šanci. Když se dostal na on-site, moje myšlenkové "váhy" dosáhly stavu 50/50.
Z Dublinu se Jirka vrátil se svým výkonem spokojený, ale usuzoval, že to neudělal (detaily zase pro jistotu rozepisovat nebudu). Když jsem ale slyšela, že většina jeho interview skončila tak, že se ho před koncem vymezeného času už neměli na co zeptat, moje jistota stoupla zhruba na 75 %. A pak nastalo čekání.
Příšerné čekání na výsledky mělo trvat necelý týden. Neumíte si představit, jaké to je - psychicky se připravovat na relokaci, když nevíte, jestli bude vůbec nutná. Mít jen strašně omezený počet lidí, s kterými se o tom můžete bavit, protože... rozšiřujte mezi sítí přátel "já se možná budu stěhovat do Irska, ale jistě to nevím". V principu je to totéž, jako plánovat, co uděláte s výhrou ve Sportce; jen ty šance se pohybují trochu jinde.
A když jsme se příští týden těšili na rozřešení... jenom se posunuly šance zhruba na 90 %, protože jsme nevěděli ještě o jednom stupni schvalování (a jak jsme našli na internetu, stalo se, že lidi vypadli až na něm). Takže další týden čekání - a v rámci těchhle dvou týdnů jsem si hledala práci, opět protože jsem si nemohla dovolit spoléhat na výsledek, i když jsem v něj věřila. Takže k tomu navíc myšlenky na to, jak budu řešit, pokud mě někde vezmou a zároveň to klapne...
Poslední tři noci jsem mluvila a zpívala ze spaní, měla noční můry a nedokázala snídat - u mě známky docela zásadního stresu, i když přes den jsem fungovala celkem rozumně.
A v pátek jsme se to konečně dozvěděli.
Přišla nejistota jistoty :)
Z Dublinu se Jirka vrátil se svým výkonem spokojený, ale usuzoval, že to neudělal (detaily zase pro jistotu rozepisovat nebudu). Když jsem ale slyšela, že většina jeho interview skončila tak, že se ho před koncem vymezeného času už neměli na co zeptat, moje jistota stoupla zhruba na 75 %. A pak nastalo čekání.
Příšerné čekání na výsledky mělo trvat necelý týden. Neumíte si představit, jaké to je - psychicky se připravovat na relokaci, když nevíte, jestli bude vůbec nutná. Mít jen strašně omezený počet lidí, s kterými se o tom můžete bavit, protože... rozšiřujte mezi sítí přátel "já se možná budu stěhovat do Irska, ale jistě to nevím". V principu je to totéž, jako plánovat, co uděláte s výhrou ve Sportce; jen ty šance se pohybují trochu jinde.
A když jsme se příští týden těšili na rozřešení... jenom se posunuly šance zhruba na 90 %, protože jsme nevěděli ještě o jednom stupni schvalování (a jak jsme našli na internetu, stalo se, že lidi vypadli až na něm). Takže další týden čekání - a v rámci těchhle dvou týdnů jsem si hledala práci, opět protože jsem si nemohla dovolit spoléhat na výsledek, i když jsem v něj věřila. Takže k tomu navíc myšlenky na to, jak budu řešit, pokud mě někde vezmou a zároveň to klapne...
Poslední tři noci jsem mluvila a zpívala ze spaní, měla noční můry a nedokázala snídat - u mě známky docela zásadního stresu, i když přes den jsem fungovala celkem rozumně.
A v pátek jsme se to konečně dozvěděli.
Přišla nejistota jistoty :)
středa 13. dubna 2011
O výhrách, prohrách a životních cestách
Tenhle zápisek bude asi trochu delší a trochu vážnější. Je to něco, co mi došlo během těch prvních pár dnů potom, co jsme se dozvěděli finální verdikt. Je to strašně otřepané klišé - "všechno špatné je pro něco dobré". Když ho uslyšíte v některých situacích, máte chuť jeho autora tak akorát praštit. Jenomže mně právě touhle dobou došlo, že situace, kdy jsem v životě moc "tlačila na pilu" a snažila se něčeho domoct, se většinou obrátily proti mně. A věci, které jsem brala za největší životní prohry nebo křivdy, se ukázaly ve výsledku jako pozitivní.
Něco z toho je otřepaná věc, třeba že nebýt čtyř a půl roku s exem, vůbec bych Jirku nepoznala. Ale něco se vybarvilo až teď.
Fail číslo jedna: problémy s bydlením
Bydlíme v nájemním bytě po babičce. Ty byty se privatizovaly, když mi bylo asi devět, hned po revoluci. A vzhledem k tomu, že se nájemníci nestihli všichni domluvit a nevyužili předkupní právo, celý vchod koupil soukromý majitel. Mohla jsem mít byt a být bez starostí, místo toho jsme krkolomně vymýšleli, jak utáhnout hypotéku na nějaké rozumné bydlení. Dlouho trvaly taky tanečky o vesnický dům druhé babičky. Hrozně jsem ho chtěla, protože jsem v něm strávila mládí, je v rozumné dojezdové vzdálenosti od Prahy a má krásnou a příjemnou zahradu. Měla jsem živé sny, jak v ní houpám kočárek a věším prádlo. Kdyby se to bývalo realizovalo, těžko bychom teď od baráku někam odjížděli.
Fail číslo dva: problémy s prací
Není potřeba nějak extra rozvádět (dělám to na každém pohovoru, takže mě to nudí :)). Na zaměstnání jsem měla od začátku smůlu, v prvním byly nuzné peníze, v druhém naprosto děsivý kolektiv, ve třetím (naštěstí už aspoň po trošku delší době) pokles realizace na minimum, ve čtvrtém neshody s vedením a když jsem našla páté, které vypadalo ve všech směrech přijatelně, po pár měsících vedení povyhazovalo polovinu marketingového oddělení české pobočky. A zase: mít dobrou a stabilní práci, odcházelo by se mnohem, mnohem hůř.
Fail číslo tři: nepodařený výjezd do USA
Na tohle životní období nevzpomínám ráda. Nechala jsem se přesvědčit k akci "rok na střední škole v USA" v šestnácti, v době, kdy jsem na to nebyla rozhodně zralá a dopadlo to špatně (nechce se mi to rozepisovat, ale zkrátka špatně, tedy hodně předčasným návratem). Ale aspoň jsem si prostřednictvím toho (a několika jazykových kurzů v zahraničí) "osahala" život v jiné zemi, mám o něm nějakou představu a zároveň vědomí, že v každé zemi se žije trochu jinak, ale všude (aspoň v rámci euroamerické kultury) se po troše zvykání dá žít tak nějak normálně. A tím pádem mám menší strach z praktického života v cizí zemi, než kdybych se vrhala do neznáma.
Fail číslo čtyři: strach ze zodpovědnosti za zvíře
O tom mluvím ještě míň ráda než o Americe - ještě, když jsem byla s exem, jsem si vzala útulkovou kočičku - a po týdnu ji musela vrátit, protože jsem byla na pokraji zešílení. Promýšlela jsem to opravdu dlouho a po stránce teoretické jsem byla připravená. Nebyla jsem připravená na to, že kočka není akvárkové zvíře (které jsem do té doby jedině chovala) a její akční rádius je celý byt (a větší). Nevěděla jsem, jestli mám být šílenější z kočky, kterou vidím lézt do skříně, nebo z kočky, kterou nevidím nikde, což implikuje, že je někde, kde být rozhodně nemá (třeba pod vanou, na lince nebo ve stoupačkách). Nezvládla jsem paranoiu neustálého zavírání všech dveří a skříní... psychicky se mi rozjela alergická rýma, vyrážka a hlavně ze mě byl uzlíček nervů. Kočičku jsme vrátili. (Ex mi to samozřejmě dal sežrat.)
Hrdá na to vážně nejsem. Ale když mám být pragmatická - je to o další závazek, který bychom museli řešit, míň. (To, že jsem odolala loňské touze po miminku, ani nepočítám :).)
Skoro, jako by svět od začátku chtěl, abychom teď jeli do Irska...
Něco z toho je otřepaná věc, třeba že nebýt čtyř a půl roku s exem, vůbec bych Jirku nepoznala. Ale něco se vybarvilo až teď.
Fail číslo jedna: problémy s bydlením
Bydlíme v nájemním bytě po babičce. Ty byty se privatizovaly, když mi bylo asi devět, hned po revoluci. A vzhledem k tomu, že se nájemníci nestihli všichni domluvit a nevyužili předkupní právo, celý vchod koupil soukromý majitel. Mohla jsem mít byt a být bez starostí, místo toho jsme krkolomně vymýšleli, jak utáhnout hypotéku na nějaké rozumné bydlení. Dlouho trvaly taky tanečky o vesnický dům druhé babičky. Hrozně jsem ho chtěla, protože jsem v něm strávila mládí, je v rozumné dojezdové vzdálenosti od Prahy a má krásnou a příjemnou zahradu. Měla jsem živé sny, jak v ní houpám kočárek a věším prádlo. Kdyby se to bývalo realizovalo, těžko bychom teď od baráku někam odjížděli.
Fail číslo dva: problémy s prací
Není potřeba nějak extra rozvádět (dělám to na každém pohovoru, takže mě to nudí :)). Na zaměstnání jsem měla od začátku smůlu, v prvním byly nuzné peníze, v druhém naprosto děsivý kolektiv, ve třetím (naštěstí už aspoň po trošku delší době) pokles realizace na minimum, ve čtvrtém neshody s vedením a když jsem našla páté, které vypadalo ve všech směrech přijatelně, po pár měsících vedení povyhazovalo polovinu marketingového oddělení české pobočky. A zase: mít dobrou a stabilní práci, odcházelo by se mnohem, mnohem hůř.
Fail číslo tři: nepodařený výjezd do USA
Na tohle životní období nevzpomínám ráda. Nechala jsem se přesvědčit k akci "rok na střední škole v USA" v šestnácti, v době, kdy jsem na to nebyla rozhodně zralá a dopadlo to špatně (nechce se mi to rozepisovat, ale zkrátka špatně, tedy hodně předčasným návratem). Ale aspoň jsem si prostřednictvím toho (a několika jazykových kurzů v zahraničí) "osahala" život v jiné zemi, mám o něm nějakou představu a zároveň vědomí, že v každé zemi se žije trochu jinak, ale všude (aspoň v rámci euroamerické kultury) se po troše zvykání dá žít tak nějak normálně. A tím pádem mám menší strach z praktického života v cizí zemi, než kdybych se vrhala do neznáma.
Fail číslo čtyři: strach ze zodpovědnosti za zvíře
O tom mluvím ještě míň ráda než o Americe - ještě, když jsem byla s exem, jsem si vzala útulkovou kočičku - a po týdnu ji musela vrátit, protože jsem byla na pokraji zešílení. Promýšlela jsem to opravdu dlouho a po stránce teoretické jsem byla připravená. Nebyla jsem připravená na to, že kočka není akvárkové zvíře (které jsem do té doby jedině chovala) a její akční rádius je celý byt (a větší). Nevěděla jsem, jestli mám být šílenější z kočky, kterou vidím lézt do skříně, nebo z kočky, kterou nevidím nikde, což implikuje, že je někde, kde být rozhodně nemá (třeba pod vanou, na lince nebo ve stoupačkách). Nezvládla jsem paranoiu neustálého zavírání všech dveří a skříní... psychicky se mi rozjela alergická rýma, vyrážka a hlavně ze mě byl uzlíček nervů. Kočičku jsme vrátili. (Ex mi to samozřejmě dal sežrat.)
Hrdá na to vážně nejsem. Ale když mám být pragmatická - je to o další závazek, který bychom museli řešit, míň. (To, že jsem odolala loňské touze po miminku, ani nepočítám :).)
Skoro, jako by svět od začátku chtěl, abychom teď jeli do Irska...
Ono to je všechno vcelku jednoduché
...stačilo poslat životopis! :)
O recruiting procesu se nebudu moc rozepisovat, nevím, jestli to náhodou není zakázané. Ale (odhadnutelná) realita byla taková, že se muži nejdřív ozvala personalistka, pak proběhlo několik interview po telefonu, po kterých mělo v případě úspěšného absolvování následovat pozvání k osobním pohovorům na pobočce.
To byl mužův cíl. Udělat si výlet, něčemu se přiučit (prý je to i po profesní stránce opravdu skvělá zkušenost), na všechno zapomenout, odstátnicovat a nastoupit do nějaké zajímavé české firmy... a pak už samá pozitiva a sociální nejistoty jako hypotéka a periodicky zaměstnaná či nezaměstnaná manželka na krku.
Já samozřejmě od začátku musela počítat s tím, že to vyjde. A nejdřív to byla představa z říše absurdit - ale už když se muž rozhodoval poslat ten životopis, probleskla mi hlavou řada možných konsekvencí s výsledným pocitem "a proč vlastně ne?". Ovšem reálnou váhu jsme tomu tenkrát nepřikládali ani jeden a já se snažila i vyvarovat povzbuzování ve smyslu "to uděláš". Přece jenom, Google a jeho nároky!
Někdy mezi telefonními pohovory jsme byli na návštěvě u kamaráda a když jsme na chvilku osaměli, prohodili jsme o tom pár slov. "On na to má," řekl přesvědčeně. Tak přesvědčeně, že mi v tu chvíli bylo jasné, jak to dopadne.
A trvalo to asi ještě měsíc nejistoty, trápení a strašně vyčerpávajícího psychického obrňování vůči oběma eventualitám - ale dopadlo.
O recruiting procesu se nebudu moc rozepisovat, nevím, jestli to náhodou není zakázané. Ale (odhadnutelná) realita byla taková, že se muži nejdřív ozvala personalistka, pak proběhlo několik interview po telefonu, po kterých mělo v případě úspěšného absolvování následovat pozvání k osobním pohovorům na pobočce.
To byl mužův cíl. Udělat si výlet, něčemu se přiučit (prý je to i po profesní stránce opravdu skvělá zkušenost), na všechno zapomenout, odstátnicovat a nastoupit do nějaké zajímavé české firmy... a pak už samá pozitiva a sociální nejistoty jako hypotéka a periodicky zaměstnaná či nezaměstnaná manželka na krku.
Já samozřejmě od začátku musela počítat s tím, že to vyjde. A nejdřív to byla představa z říše absurdit - ale už když se muž rozhodoval poslat ten životopis, probleskla mi hlavou řada možných konsekvencí s výsledným pocitem "a proč vlastně ne?". Ovšem reálnou váhu jsme tomu tenkrát nepřikládali ani jeden a já se snažila i vyvarovat povzbuzování ve smyslu "to uděláš". Přece jenom, Google a jeho nároky!
Někdy mezi telefonními pohovory jsme byli na návštěvě u kamaráda a když jsme na chvilku osaměli, prohodili jsme o tom pár slov. "On na to má," řekl přesvědčeně. Tak přesvědčeně, že mi v tu chvíli bylo jasné, jak to dopadne.
A trvalo to asi ještě měsíc nejistoty, trápení a strašně vyčerpávajícího psychického obrňování vůči oběma eventualitám - ale dopadlo.
úterý 12. dubna 2011
Začátek
Někdy koncem ledna jsem si půjčovala od kamaráda, kterému budu pro účely blogu říkat Štěpán (dílem proto, že se tak jmenuje, dílem proto, že to preferuje před přezdívkou - no dobře!), anglický originál knížky Pan Kaplan má třídu rád. Jen na pár dní, protože v půlce února zvedal kotvy a odlétal do Irska. Do Googlu, kde byl cca půl roku předtím na stáži a vrátil se na pár měsíců, aby se sbalil už naostro a nastoupil na fulltime.
Tehdy by mě nenapadlo, že ho za nějaký půlrok budeme následovat.
Pak někdy na přelomu února a března můj muž, který v červnu končí školu, před Štěpánem pronesl, že už mu všechny ty aféry, pseudoreformy a žabomyší války jdou na nervy a přemýšlí o emigraci. Řekl to jako vtip, ale Štěpán se rozhodl kout referral bonus, dokud byl žhavý. "Pošli CV," odepsal. A když se o pár dní později opakovala podobná situace, zopakoval: "pošli CV, myslím to vážně".
Muž poslal CV a začaly se dít věci.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)