Podzimní mlhy a nálady

Dnes ráno (ano, opravdu je osmého srpna) jsme se podívali z okna a strnuli – náš obvyklý výhled, stadion futuristického tvaru, kterému zlí jazykové říkají loď mimozemšťanů, za ním prostě nebyl. Působilo to, jako by s ním opravdu někdo odstartoval, případně nám ho z horizontu prostě “vyfotošopoval”. Takováhle mlha je v Čechách prakticky výhradně kolem Dušiček, takže jsem si okamžitě začala připadat podzimně, a to, i když se opona za pár minut zvedla.

Na naši večerní procházku ale byla zpátky se vší parádou:

Je zvláštní, jak mlha všechno promění. Na podzim jsem ji tady občas zažila, ale většinou slabou a jenom za svítání. Tahle mlha byla hustá, místy se nám otírala o tváře a vyvolala v nás dokonalou iluzi českého podzimu – možná pozdní září, možná říjen, ale klidně i listopad. Ten dojem umocnilo i neznámé prostředí, po hodně dlouhé době jsme totiž došli do míst, kde to neznáme. Ulice, po které jsme se intuitivně vydali do civilizace, byla naprosto pustá, a to bylo jen něco po osmé. Spousta zeleně, kamenné zídky a vilky místy připomínající pražskou meziválečnou architekturu nám vnuknuly iluzi, že jsme ve Strašnicích – nejspíš někde v okolí zastávky Mezi Hřbitovy. Nefotila jsem, ono by to stejně nevyznělo. Aspoň kostel, kolem kterého jsme v těch neznámých místech taky procházeli.

Oběma nám bylo strašně fajn a taky jsme si uvědomili, jak strašně moc se těšíme domů. Jak hrozně milujeme český podzim a jak si ho (doufejme) užijeme.

Poslední dny je to zvláštní. Koupili jsme si letenky (hurá!). Objednali krabice na stěhování. Rozeslali seznam nábytku a elektroniky na prodej a hned včera večer si někdo přišel pro pekárnu. Trochu mě to vyvedlo z míry, počítala jsem, že v ní upeču ještě aspoň jeden chleba a zadělám těsto na poslední pizzu. Ale už jsem se s tím smířila a dostala se zase do “likvidační” nálady – pokud možno co nejdřív a největšího množství věcí se v pořádku zbavit, aby toho na stěhování zbylo minimum.

Kuchyň je bez ní beztak vzdušnější.

Lvíček si zažádal o převod čísla z firemního na soukromé a obratem mu bylo sděleno, že tím pádem musí vrátit služební telefon. Některé věci jdou větším fofrem, než jsme čekali, ale lepší, než kdyby se zase vlekly. Tak je teď chudák na mém občas-se-restartujícím Galaxy Mini s mizerným displejem a uvažuje, že by přešel na Nokii 7110, kterou dostal jako recestistický dárek k Vánocům.

Připadám si tu už víceméně jen jako turista na dovolené. K dnešku nám v téhle zbývá rovných sedm týdnů a mně posledních čtrnáct pracovních dní. Myslím, že to bude úplně akorát – když si představíme, že bychom tu byli ještě do února, jímá nás hrůza. (Víme, že po návratu nám budou vadit věci, na které jsme milosrdně pozapomněli. Bude nám vadit byrokracie, které na nás bude po návratu čekat bezpochyby hromada, a zpruzelí úředníci a prodavačky. Ale nějak to přežijem a hlavně budeme vědět, že je to vykompenzované spoustou jiných věcí. A hlavně budeme doma. Patříme do Čech a víme to, a vždycky jsme to věděli.)

Pro ilustraci – takhle třeba Irové čistí plot u domu na poměrně frekventované ulici. Aby se nedalo projít po chodníku…

Mimochodem, přišli jsme domů před devátou a už se začínalo stmívat. Dny se zkracují nechutným tempem a za chvíli bude zase svítat v půl osmé. To už tady ale naštěstí nebudem… :)