O výhrách, prohrách a životních cestách

Tenhle zápisek bude asi trochu delší a trochu vážnější. Je to něco, co mi došlo během těch prvních pár dnů potom, co jsme se dozvěděli finální verdikt. Je to strašně otřepané klišé - "všechno špatné je pro něco dobré". Když ho uslyšíte v některých situacích, máte chuť jeho autora tak akorát praštit. Jenomže mně právě touhle dobou došlo, že situace, kdy jsem v životě moc "tlačila na pilu" a snažila se něčeho domoct, se většinou obrátily proti mně. A věci, které jsem brala za největší životní prohry nebo křivdy, se ukázaly ve výsledku jako pozitivní.

Něco z toho je otřepaná věc, třeba že nebýt čtyř a půl roku s exem, vůbec bych Jirku nepoznala. Ale něco se vybarvilo až teď.

Fail číslo jedna: problémy s bydlením
Bydlíme v nájemním bytě po babičce. Ty byty se privatizovaly, když mi bylo asi devět, hned po revoluci. A vzhledem k tomu, že se nájemníci nestihli všichni domluvit a nevyužili předkupní právo, celý vchod koupil soukromý majitel. Mohla jsem mít byt a být bez starostí, místo toho jsme krkolomně vymýšleli, jak utáhnout hypotéku na nějaké rozumné bydlení. Dlouho trvaly taky tanečky o vesnický dům druhé babičky. Hrozně jsem ho chtěla, protože jsem v něm strávila mládí, je v rozumné dojezdové vzdálenosti od Prahy a má krásnou a příjemnou zahradu. Měla jsem živé sny, jak v ní houpám kočárek a věším prádlo. Kdyby se to bývalo realizovalo, těžko bychom teď od baráku někam odjížděli.

Fail číslo dva: problémy s prací
Není potřeba nějak extra rozvádět (dělám to na každém pohovoru, takže mě to nudí :)). Na zaměstnání jsem měla od začátku smůlu, v prvním byly nuzné peníze, v druhém naprosto děsivý kolektiv, ve třetím (naštěstí už aspoň po trošku delší době) pokles realizace na minimum, ve čtvrtém neshody s vedením a když jsem našla páté, které vypadalo ve všech směrech přijatelně, po pár měsících vedení povyhazovalo polovinu marketingového oddělení české pobočky. A zase: mít dobrou a stabilní práci, odcházelo by se mnohem, mnohem hůř.

Fail číslo tři: nepodařený výjezd do USA
Na tohle životní období nevzpomínám ráda. Nechala jsem se přesvědčit k akci "rok na střední škole v USA" v šestnácti, v době, kdy jsem na to nebyla rozhodně zralá a dopadlo to špatně (nechce se mi to rozepisovat, ale zkrátka špatně, tedy hodně předčasným návratem). Ale aspoň jsem si prostřednictvím toho (a několika jazykových kurzů v zahraničí) "osahala" život v jiné zemi, mám o něm nějakou představu a zároveň vědomí, že v každé zemi se žije trochu jinak, ale všude (aspoň v rámci euroamerické kultury) se po troše zvykání dá žít tak nějak normálně. A tím pádem mám menší strach z praktického života v cizí zemi, než kdybych se vrhala do neznáma.

Fail číslo čtyři: strach ze zodpovědnosti za zvíře
O tom mluvím ještě míň ráda než o Americe - ještě, když jsem byla s exem, jsem si vzala útulkovou kočičku - a po týdnu ji musela vrátit, protože jsem byla na pokraji zešílení. Promýšlela jsem to opravdu dlouho a po stránce teoretické jsem byla připravená. Nebyla jsem připravená na to, že kočka není akvárkové zvíře (které jsem do té doby jedině chovala) a její akční rádius je celý byt (a větší). Nevěděla jsem, jestli mám být šílenější z kočky, kterou vidím lézt do skříně, nebo z kočky, kterou nevidím nikde, což implikuje, že je někde, kde být rozhodně nemá (třeba pod vanou, na lince nebo ve stoupačkách). Nezvládla jsem paranoiu neustálého zavírání všech dveří a skříní... psychicky se mi rozjela alergická rýma, vyrážka a hlavně ze mě byl uzlíček nervů. Kočičku jsme vrátili. (Ex mi to samozřejmě dal sežrat.)

Hrdá na to vážně nejsem. Ale když mám být pragmatická - je to o další závazek, který bychom museli řešit, míň. (To, že jsem odolala loňské touze po miminku, ani nepočítám :).)

Skoro, jako by svět od začátku chtěl, abychom teď jeli do Irska...