Na fotbale

Když jsem se dozvěděla, že k přátelskému zápasu před letním mistrovstvím Evropy si Irsko pozvalo Českou republiku, věděla jsem, že tam chci. Zvlášť když je to zápas na Avivě a lístky stojí takový pakatel jako 20 euro (za soutěžní zápas by to bylo tak dvojnásobek). K mému překvapení Lvíček (není to žádný milovník fotbalu) souhlasil, že je to ideální příležitost podívat se na stadion, a lístky jsme koupili online.

Výkop byl ve středu 29. února v 19:45, právě tak akorát, abychom se stihli navečeřet a vyrazit mezi davy. U jednoho z mnoha pouličních stánků jsem od Lvíčka vydyndala za deset euro speciální šálu - jednak jako stylovou "výbavu", za druhé jako suvenýr. Tyhle šály se mi tu při příležitostech různých mezinárodních utkání vždycky strašně líbily - vždycky je na půlce vypletené jméno domácího a na druhé jméno hostujícího týmu, v příslušných barvách a se znaky fotbalových klubů. Nechápu, že se to vyplatí vyrábět, ale asi vyplatí, když i na tomhle přáteláku bylo 37 tisíc diváků.

A pak už jsme mohli spolu s davem v zelených šálách projít branami stadionu, které jsme vždycky viděli zavřené. Prošli jsme kolem dvou nebo tří bezpečnostních kontrol, ale jelikož jsme neměli žádné viditelné zavazadlo, nechali nás jít bez prošacování :). Turnikety, kterými se pouští přímo na stadion, fungují na perfektním mechanismu - uvolní se po naskenování čárového kódu na lístku (takže nám ho ani nikdo nikde neodtrhával). Všude po cestě k jednotlivým sektorům pak stojí hlídky v reflexních bundách a pomáhají vás nasměrovat na místo. Na Irsko je to organizace přímo úchvatná; ale hádám, že nutná, protože nekoordinovaná masa lidí téhle velikosti by mohla mít dost fatální důsledky.

Takže jsme došli na schodiště na tribuně a stoupali téměř nekonečným prostorem až do řady FF (po řadách A-Z přišla zdvojená písmena). Naše místa byla sice pekelně vysoko, ale zato téměř přesně nad půlící čárou... a jak většina Čechů přemýšlí podobně, stalo se, že za pár minut prošla kolem nás asi o tři řady výš skupinka kolegů z práce :)) Měli dokonce i českou vlajku, tak si člověk hned připadal v tom fandění o něco bezpečněji. Především zrzavé děti byly totiž schopné neskutečně nenávistných pohledů.

Před výkopem poctil zápas svou návštěvou dokonce prezident Michael D. Higgins a poté, co moderátor legračně přelouskal jména českých hráčů (a za mohutného ohlasu diváků následně samozřejmě i domácích), hra začala. Ze začátku šílená nuda, přesněji řečeno "až moc přátelák" - místy to vypadalo spíš jako bago než opravdová hra. V tomhle kontextu mě doma pobavil iDnes:
"Na stadionu v Dublinu panuje parádní atmosféra. Přestože se hraje teprve 34. minuta, diváci rozjeli mexickou vlnu." - pravda byla taková, že diváci rozjeli mexickou vlnu vyloženě z nudy, protože koukat nebylo na co :D. Trochu otrávení jsme o přestávce vyrazili do útrob stadionu.

Fronta na jídlo byla o poločase děsivá, ale řada výčepů Guinnesse nás překvapila jak absencí čekání, tak lidovou cenou - 5,10 je pomalu míň než v hospodě. Chtěli jsme si vzít pivo na tribunu, ale to se nesmí, tak jsme ho napůl exli na chodbě... a hned se zdál druhý poločas zajímavější :)).

On asi objektivně byl, po pár střídáních se hra trochu oživila, dali jsme dokonce gól, ale vedení jsme neudrželi a po vyrovnávacím gólu Irů asi pět minut před koncem se celý stadion mohl zbláznit :). Nás to samozřejmě nepotěšilo - taková šmudla! - ale aspoň jsme mohli být klidnější, že si na nás po zápase někdo někde nepočká ;).

Před koncem zápasu se ale stala ještě jedna věc, která nám trochu pokazila zážitek. Zčistajasna nad náma přeletěl chlap. Mohl padat tak z pěti řad nad námi, Lvíčkovi štrejchnul o rameno, nepříjemně hlasitě narazil na sedačky pod námi (tady musím smeknout před jejich odolností) a skončil asi dalších pět řad pod námi, kde se sebral, sedl si na místo, kam dopadl, a složil hlavu do dlaní. Nevypadal viditelně zraněný, ale bolet to muselo příšerně a byla klika, že v dráze jeho letu nikdo nestál nebo neseděl. Když jsme odcházeli ze stadionu, vypravovali se za ním záchranáři.

Na schodech v meziuličce jsme po závěrečném hvizdu stáli asi deset minut - klasický bottleneck. Před arénou pouliční překupníci vyprodávali šály za pět euro. Cesta pěšky domů pak zabrala už jen dalších necelých deset minut - nejpohodovější doprava z fotbalu v životě.

Do výtahu jsme nastoupili společně se dvěma domorodci. Podívali se na nás, na šálu a přestože se se mnou nikdy nikdo ve výtahu do rozhovoru nedal (ani se tady nezdraví), nadhodili: "So are you happy with the result?" a vyměnili jsme si pár fotbalových frází, než nás výtah dovezl do našeho patra. A se šálou jsem se šla druhý den pochlubit i do práce.

Fotky mám jen v mobilu a přidám snad časem, až objevím nějaký elegantní způsob přenosu ;)

Update - elegantní způsob přenosu jsem objevila, jmenuje se PicasaTool, takže konečně přidávám pár obrázků: