Ženevské listy 1: Doprava

Pátek, sobotu a část dneška jsme strávili v Ženevě. Jeden den na proslulém autosalonu, den a půl ve městě. Zážitků mám tolik, že je jednak nenacpu do jednoho blogu (ani do dvou; ani vzdáleně), jednak už zapomínám ty ze začátku, a kdybych se přinutila sepisovat je chronologicky, zapomenu zase ty z dneška.

Proto se budu držet vzoru dvou svých někdejších spisovatelských idolů, Karla Čapka a Františka Nepila, a stejně jako ve čtrnácti, kdy jsem měla oči navrch hlavy ze svého třítýdenního výjezdu na Ostrovy, mám v hlavě menší cestopis. Dopravní téma mi umožní začít vlastně od začátku, tedy smrtícího odletu v 6:50, a na konci se mi bude dobře navazovat s autíčky.

Budík v 4:59 je smrtící - já jsem relativně vyspalá, ale Lvíček, jako už tradičně, nedokázal před brzkým ranním odletem usnout, takže spal asi dvě hodiny. Za dvacet minut si vyčistíme zuby, sbalíme kartáčky, oblečem se a razíme na taxík. Poprvé v životě letíme jenom s batohy, na letišti projdeme security, v rychlosti do sebe naházíme muffin s čajem a už abychom šli na gate - má zavírat v 6:30, což už skoro je, takže jsem nervózní a popobíhám. 6:30 je ale v realitě čas, kdy se začíná nastupovat. No jo, co se týče letadel, jsem holt paranoidní :)

Hlášení jsou dvojjazyčná, anglicky a francouzsky. Těší mě, že francouzštině i po takové době docela rozumím. Samotný let i přílet do Ženevy probíhají bez problémů - perfektní je, že výstaviště sousedí s letištěm, takže jen projdem sousedící nádražní halou a večer na autobus z letiště do hotelu analogicky zpátky. To už je tma, takže máme ztíženou orientaci, ale přesto bez problémů najdeme zastávku třiadvacítky a jsme v šoku - tady mají zastávky jména, seznam linek, které na nich staví, a dokonce i jízdní řád platný pro zastávku, a ne pro konečnou, z které autobus vyjíždí... prostě jsme na kontinentu, třikrát hurá. Kupujeme si hodinový lístek do zóny deset a posloucháme hlášení o příštích stanicích (asi tak napotřetí dešifruju slepenec "kroše mare" jako prochain arret a svět je zase o něco veselejší). Naše zastávka se jmenuje Les Esserts a Lvíček má záchvat smíchu, když mu předvádím výslovnost. Identifikujeme ji spolehlivě :)

V sobotu vyrážíme do centra, tentokrát tramvají. Přejdeme jedno rameno křižovatky (přechody jsou tady taky civilizované - dlouhé a časté zelené, takže na ně zcela přirozeně čekáme a nepřebíháme na sto let trvající červenou jako v Irsku) a na druhém konci přechodu přešlapuje babička s holí a něco na mě francouzsky vyhrkne, když k ní dojdem. "Je suis desolée, je ne parle francais bien," zvládnu vykoktat a stařenka se pustí do vysvětlování polopatickým stylem: "Moi - croser la rue - avec vous!" Pochopím, nabídnu jí ruku a přejdeme ulici zase zpátky (všechno na jednu zelenou - jsou tam FAKT dlouhé). Babička mi trojjazyčně (německy, francouzsky a anglicky) poděkuje a já si až v tramvaji vzpomenu na adekvátní "de rien".

Kromě toho příjezdu do hotelu první den máme po zbytek pobytu ženevskou hromadnou dopravu zadarmo - v rámci nějaké dohody všech hoteliérů s městem. Považuju to za výborný nápad pro podporu cestovního ruchu, jenom škoda, že v celkovém součtu toho člověk stejně moc neušetří - ve Švýcarsku je šíleně draho, a to i pro nás ošlehané Irskem. O tom ale jindy. Vzhledem k tomu, že MHD tedy máme zadarmo, projíždíme centrum křížem krážem tramvajemi, autobusy i trolejbusy. Jezdí neskutečně často (i v sobotu interval většinou 7-8 minut) a orientaci usnadňují nejen papírové jízdní řády, ale i elektronické cedule s reálnými časy příjezdů (na významnějších zastávkách) a kromě toho jsou na zastávkových sloupech vypsané přestupní linky spolu se směrem a vzdáleností jejich zastávky, pokud to není ta samá! Jediná vada na kráse je, že čísla linek se na předních sklech vozidel zobrazují tak nekontrastně, že prakticky nejdou přečíst, plus jsme nepochopili, podle čeho se pozná, jestli je ta která linka bus, tramvaj či trolejbus. V Praze mají třeba tramvaje jedno- nebo dvojciferné označení, autobusy trojciferné a trasy metra se značí písmenky. Tady jsme jeli autobusem číslo 5, 8, 23, 57 a dokonce jsem viděla i linku Y, tramvaj byla 12 nebo 14 a trolejbus 6... tak jako :D Naštěstí aspoň lodičky měly logické označení M1 až M4.

Jelikož do Ženevy je z velké části "zakouslé" Ženevské jezero (Lac Léman), lodičky jsou integrální součástí ženevské hromadné dopravy. Čtyři linky jezdí přes jezero ve zhruba půlhodinových intervalech a my si takovou atrakci samozřejmě nemohli nechat ujít, zvlášť když byla zadarmo :))) Po obou březích jezera ("navazujícího" na přitékající Rhonu) jezdí turistický vláček, prý na solární energii, ale tím už jsme pohrdli.

O Starém městě (pro mě asi nejkrásnější část ženevského centra) se rozepíšu jindy, z dopravního hlediska ale musím zmínit minibus, který se jím proplétal. Ženeva není velká, ale její dopravní obslouženost je obdivuhodná (a rozdíl oproti Dublinu přímo propastný). Úzkými staroměstskými uličkami pochopitelně nelze vést koleje ani troleje a ani běžný autobus by se tu nevymotal, ale Švýcaři by nepřenesli přes srdce, že by někdo musel na tramvaj nedejbože třeba pět minut docházet, takže Starým městem kličkuje tohle:

A teď na trochu míň veselou notu - co se týče žebráků, je to v ženevských tramvajích ještě smutnější než v Praze. Prakticky pokaždé, když jsme jeli centrem, nastoupil harmonikář nebo cikánka s dítětem a snažili se vybírat. Je to celkem nepříjemné, i když chápu, že žít ve Švýcarsku není pro chudé žádný med. Obecně se v Ženevě našlo kromě lidí slušných a příjemných (ať už místních, nebo turistů) i spousta těch, kteří překáželi, obtěžovali a jinak komplikovali život.

Zpátky na letiště jsme jeli zase třiadvacítkou a obsadili jedno z mála volných dvojsedadel úplně na konci autobusu. Přes uličku, naproti dveřím seděli dva černoši v oblecích. Nedřív se spolu bavili - celkem nahlas, ale okej - a pak začal jeden pouštět z telefonu na hlasitý reproduktor nějaký obskurní francouzský rap. Nejdřív jsem myslela, že dohraje písnička a zase to vypne, ale hudba řvala pořád dál. Začala jsem na ně vrhat zamračené pohledy, ale úspěch to mělo asi jako házení hrachu na stěnu. Asi za pět minut mi došla trpělivost, sesumírovala jsem si francouzskou větu a nahlas pronesla něco o "les créatures moins civiliséés j'ai vu"... a světe div se, asi za pět vteřin hudba ztichla a než vystoupili (asi o tři zastávky později), už se neozvala :D

No a pak už jen zpáteční cesta, kdy jsme se s Lvíčkem prohodili a tentokrát jsem seděla u okýnka já, takže jsem si mohla vychutnat poslední pohled na vážně úchvatné ženevské panorama...