Západní Irsko 1.

Některé zážitky jsou tak silné, že o nich člověk nechce ani psát. Celý víkend jsme strávili výletem na západní pobřeží a vzpamatovávat se z toho budu zřejmě ještě ten další víkend. Příroda národních parků Burren a Connemara je nádherná, ale pořád si nějak nejsem jistá, jestli to za to stálo - trochu jsme to nedoorganizovali, a to jsme se proti původnímu plánu rozhodli i pro nocleh.

Původní plán byl dojet na Cliffs of Moher, cestou tam se naobědvat v Limericku, cestou zpátky si dát kafe v Galwayi a na noc být doma. To se nám rozleželo, takže jsme si rezervovali pokoj v B&B s tím, že se tak stihnem podívat i do Connemary. Moje ponaučení z toho je, naučit se líp číst v mapách a konzultovat každou blbost s plánovačem tras. Jedna věc totiž je vědět, že z bodu B domů se máte dostat za tři a půl hodiny, a druhá, že ten pidikousíček po pobřeží z bodu A do bodu B jsou skoro další tři... Ale to předbíhám.

Cesta tam probíhala hladce. Vyzvednutí auta v půjčovně, celkem hladké propletení se Dublinem na správnou výpadovku, dvě hodinky po dálnici a sjezd v Limericku. Dokonce jsme našli i parkovací dům a vyrazili se najíst. Limerick má o něco inteligentnější nákupní centrum města než Dublin, obchody jsou tam soustředěné v několika ulicích na jednom místě, ale o to složitější bylo najít nějakou normální hospodu - nakonec jsme se ale úspěšně najedli a mohli pokračovat na prohlídku města. Ono toho v Limericku vlastně moc není - pár katedrál a King John's Castle, kde ale King John v životě nebyl. Hrad je fakt impozantní a prohlídka se nám líbila, i když teda za devět euro na osobu...

Po Limericku jsme ještě uvažovali o prohlídce Knappogue Castle (především z toho důvodu, že jsme během zimy vychlastali láhev stejnojmenné whiskey :D), ale pak převážil strach, že nám na Mohérech zavřou. Ne snad, že by útesy stáhly roletu a šly spát, ale už jsme byli dostatečně poučení zdejší módou návštěvnických center a omezených vjezdů k přírodním památkám, které by snad nedejpámbu chtěl někdo navštívit na vlastní pěst. Bylo to docela prozíravé - oficiálně by mělo být o dubnových víkendech otevřeno do sedmi, ale už někdy v půl šesté zavíraly obchody se suvenýry i kavárny.

Apropó, kavárny.

Po nezbytném kafi jsme vyrazili na útesové stezky - a brát si s sebou nedopité kafe nebyl úplně strategický nápad. Od Atlantiku vál vítr, který jsem snad nikdy předtím nezažila. Bála jsem se, že mi z ruky vyrve kelímek nebo foťák. Smýkal se mnou kolikrát i několik desítek centimetrů mimo zamýšlenou trasu a přes útesy jsme nepřepadli jen proto, že tam byly zábrany :). Ale počasí nám vyšlo nádherně.

Cliffs of Moher jsou vážně naprosto úchvatný kus země. Stojíte tam, koukáte na západ a víte, že tímhle směrem spoustu a spoustu a spoustu hodin plavby NIC není (pokud tedy minete Aranské ostrovy ;)) a potom až Amerika. Evropa dramaticky končí strmou skálou do moře... vážně paráda. A návštěvnické centrum je pěkné, stejně jako upravené stezky obložené velkými tabulemi břidlice (či co to je), vypadá to stylově a v tomhle případě šesti euro za vstup zas nelituju.