Letní lijáky

Protože bylo skoro celý den krásně, chystali jsme se po večeři na procházku, ale zatímco jsme mluvili s babičkou a dědou na Skypu, strhnul se strašný slejvák. Jak strašný, je vidět z intenzity dvojité duhy nad Avivou:

Zaujalo mě, že končila ještě před stadionem v zástavbě, ale pro hrnec zlata jsme si nešli. Já jsem vůbec už neplánovala, že půjdeme ven, protože obloha byla pořád nepěkně černá, ale Lvíček se zeptal, jestli přece jen nepůjdem na dvacet minut… tak jsem souhlasila.

Ze začátku to fakt vypadalo, že mrak odchází směrem na sever. Šli jsme kolem chrtího stadionu, kde se zrovna dnes běžely závody (jako každou středu, čtvrtek a sobotu), když začalo nejdřív trochu krápat.

“Jestlipak chrti běhaj v dešti?” prohodila jsem a Lvíček mě ujistil, že jasně. “To jsou ale chudáci,” zachmuřila jsem se. “Jakýpak chudáci – formule 1 se taky jezdí za mokra. Nasaděj packy do deště a jedou,” fabuloval a já se musela napůl smát, napůl jsem kňučela, jak mi ta představa přišla roztomilá :D.

Brzo mě ale smích přešel, protože pršelo čím dál tím víc. Ušli jsme pár metrů a deštík se změnil v regulérní lijavec… a zrovna v tu chvíli jsme u cesty našli rozložený, částečně polámaný červený deštník, který ale po rozložení pořád z velké části sloužil svému účelu a ochránil nás před největším náporem vody, který trval jen pár desítek sekund. Připadala jsem si jak v počítačové hře, kde člověk vždycky narazí na krabičku nábojů či lékárničku přesně ve chvíli, kdy je potřebuje :D. Když se déšť utišil, zase jsme ho složili a opřeli o lampu na chodníku, kdyby ho potřeboval během večera zas někdo další… a Lvíček prohlásil: “Už chápu šéfa, když říká, že tu nemá cenu nosit deštník – že člověk vždycky najde nějaký u cesty.”