Z Bray do Greystones

Lvíček si přehodil pohotovost tak, že místo celého víkendu za čtrnáct dní měl jednu neděli teď a jednu za těch čtrnáct dní (prozatím dobrý kšeft, protože v sobotu bylo krásně, zatímco neděle propršela). Neděli jsme věnovali domácím pracem a inventarizaci majetku, ale co s volnou sobotou? Základ byla po dlouhé době snídaně v Insomnii – jestli něco, tak tenhle řetězec mi bude fakt chybět, cennově dostupná a přitom dobrá káva i zákusky (bundle káva+muffin nedávno zdražil z 3,5€ na 3,75, ale pořád je to znatelně míň, než když si dám v Praze v Costa Coffee kávu a zákusek za 180 korun). Lvíček měl letní specialitu, Hummingbird Log (s ananasem a dalším ovocem) a já Four Berry (“nejdřív jsem nevěděl, co je vlastně to forberry”) Muffin. Mňam.

U snídaně jsem si vzpomněla na Bridge cukr různých tvarů – a ve speciální edici taky barev. “Pamatuješ? Ty kostičky byly žlutý, růžový a bodrý,” uřekla jsem se a L. se toho samozřejmě hned chytil. “Bodrý, jo?” “No jasně, ‘čau kámo, jak se ti vede? jak ti to dneska sladí?’” Dnes a denně, takový slovní pošťuchování :D.

Následoval nákup, oběd a výjezd DARTem na trasu, kterou jsme už jednou zvládli, ale tentokrát v opačném směru (do Greystones zajíždí jen cca každý čtvrtý vlak a nám se nechtělo čekat). Příroda vypadala úplně jinak než v lednu, místo rezavých zbytků kapradin jsme se prodírali bující vegetací, ale abych nepředbíhala. Na promenádě v Bray totiž kempovala pouť!

S OBŘÍM ruským kolem, kam mě Lvíček chtěl vzít, ale mně stačilo ho vidět ze země. Stejně nevěřím, že to myslel vážně.

Kam jsem věřila, že by šel, byl autodrom, ale nenašli jsme nikde ceník a bylo nám blbé se ptát :D. Ovšem LODIČKODROM, to je teprve nápad!

Bray má na rozdíl od jiných částí Irska celkem i smysl pro turismus, takže světe div se, kousek od stanice DARTu je dokonce gelaterie. Dali jsme si oba “small” kopeček za dvě eura (já melounovou, Lvíček pistáciovou – a podle chuti i barvy byla skutečně z pistácií, nepřichucovaná a nepřibarvovaná) a býval by nám stačil jeden dohromady… asi začnu vyžadovat XXS :)

Na druhou stranu nám tohle “palivo” vydrželo po celou skoro osmikilometrovou trasu, takže si nestěžuju, ale relativně brzo po obědě byl fakt celkem problém tuhle obrporci sníst.

Takhle krásně bylo:

Viděli jsme i paraglidistu!

Cesta byla oproti zimnímu období (logicky) o dost zarostlejší, ale korunu tomu nasadil úzký průlez pergolou z keřů přes cestu, který Lvíček komentoval: “kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho keřetem” :D

Dlužno říct, že na turistických stezkách, jako je tahle, samozřejmě toitoiku nenajdete, a najít na útesech nějaké skrytější místo mimo hlavní cestu je občas dost obtížné. Nějaký kompromis se zadařil, o kus dál se ale vynořila řádka keřů s průchodem, zkrátka místo jako dělané. “Hele, tady bylo další WC,” konstatoval Lvíček, “vlastně jenom C… no, ani to ne.” :D

Až na to moře to vypadalo skoro jak polní stezka v Čechách…

K zastávce v Greystones jsme dorazili úplně akorát, asi deset minut před odjezdem vlaku. Jenom tohohle klauna jsem asi úplně nepochopila…