Nedobytý Howth

Na poloostrově Howth severně od Dublinu se překvapivě (vzhledem k irskému antivztahu k jakémukoli turismu) nachází několik značených turistických stezek. Všechny mají stejný začátek po místních útesech a my si prošli dvě kratší, vzhledem k tomu, že jsme tam vždycky přijeli jen na odpoledne. Ta nejdelší, fialová, nás ale vábila nejvíc – nalákala mě mimo jiné Eva, která tvrdila, že to není vůbec nic náročného a je to krásná cesta, kus vede přes golfové hřiště… když jsme se tedy minulou neděli vzbudili nesmyslně brzo, ještě před sedmou, rozhodli jsme se udělat si oběd s sebou a vyrazit hned dopoledne.

První překvapení bylo, že první DART jede až v 9:50. Druhé to, že nás na cestě všichni zdravili “hi” “hello” a podobně. Na rozcestí jsme se vydali po fialových šipkách a brzo překřížili silnici vedoucí k majáku; kousek před ní jsme potkali muže s velkou kyticí (wtf samo o sobě), který nám popřál “enjoy your walk”. Nevíme, jestli přišel z opačného směru trasy nebo právě po té silnici – myslíme, že spíš to druhé, protože neměl zablácené boty. V opačném případě by to od něj byl čirý sarkasmus.

Přešli jsme totiž z kamenitého terénu do trávy a hlíny – a vzhledem k tomu, že Irsko v posledním týdnu nešetřilo deštěm, cestu provázely louže. Nejdřív malé, pak větší – a nakonec přišel průšvih: dva metry dlouhá a deset centimetrů hluboká neobejitelná louže přes celou cestu. A my měli jenom městské boty, protože… no protože trekové goráče tu prostě nemáme a protože dosavadní túry po těch kratších trasách se daly v klidu zvládnout ve vycházkové obuvi.



Byli jsme tu ovšem jediní – pár lidí v našem směru i z opačného nás minulo, protože v kotníkových terénních botech do té louže prostě jednou šlápli; to my bychom tam oba tu botu nechali. Nakonec jsme se rozhodli, že to vzdáme. Ušli jsme ale sotva pár desítek metrů zpátky, když Lvíček vytáhnul zpoza jednoho plotu asi metrovou kládu, vzal ji zpátky a položil do louže – s její pomocí už jsme se dostali na druhou stranu. Inženýrské řešení v praxi!


Bývalo by ale asi bylo lepší, kdybychom se otočili a šli zpátky – to bychom totiž možná byli mezi tou třetí a čtvrtou doma, jak zněl původní optimistický odhad (trasa měla trvat cca tři hodiny). Možná to bylo znamení, ale v tu chvíli jsme byli oba v euforii, že se nevzdáváme. Podle investigací protichodců se už takhle strašné místo na trase dál nevyskytovalo. Opravdu jsme minuli několik ne až tak náročných louží, spoustu dalších malebných útesů a na jednom místě se stezka svažovala až k moři – navzájem jsme se ujišťovali, že teď jsme už určitě skoro zas u stanice DARTu, a šli jsme prozkoumat mušle a skály a teplotu moře.



“No kde všude my se nepotkáme,” zaznělo od turistů, které jsme viděli už ze stezky zkoumat něco na skalách. Eva a její italský přítel! Je fakt, že už jsme je potkali u nás v Ringsendu na ulici, mávali na nás v Sandymountu z autobusu… vyšlo najevo, že tentokrát jdou v opačném směru a sešli k moři zkoumat přirostlé mušle a sasanky. Na jednu otevřenou si Lvíček sáhnul a žahla ho (mě zas požahaly kopřivy z přelézání té obrlouže, kde jsme si i ve fázi kláda museli pomáhat přidržováním okolních keřů). “A jak je to zhruba ještě daleko?” "ptali jsme se zvědavě a odpověď nás nepotěšila: “No jste teď zhruba v půlce.” Neustálé změny převýšení, kamenitá stezka, na kterou naše boty nebyly dlouhodobě stavěné… měli jsme dost.



Cesta pokračovala trochu přívětivějším prostředím, šlo v podstatě o luční pěšinky, po kterých se šlapalo líp. Dělali jsme samozřejmě přestávky a několikrát jsme si prostě kecli do trávy a koukali na moře. Vtipné setkání bůhvíkolikátého druhu jsme měli hned kolem poledne, kdy jsme si na jednom úzkém místě trasy, kde byl ale krásný výhled na moře a dřevěné zábradlí, na kterém se s trochu snahy dalo sedět, rozhodli dát oběd. Hned vzápětí se přihnal párek důchodců, zvědavých, co tam děláme, a když zjistili, že si dáváme lunch, považovali to za výbornou záminku dát se s námi do řeči. Pán nás zinvestigoval, jestli jsme Poláci, my řekli, že Češi – on zajásal a dalších deset minut se s námi vybavoval o tom, jak byl v ČR a na Slovensku před 20 lety na zájezdu, vyjmenoval X míst – České Budějovice, Karlovy Vary, Praha, Bratislava, Starý Smokovec, že četl Švejka, i když v němčině, že býval učitel (aha, proto ty encyklopedické znalosti) a plynule přešel k politice. Že ví, že jsme byli na špatné straně socialismu, ale on je socialista, protože socialismus je víc křesťanský než kapitalismus (=myslí na druhé) a že obdivuje jednoho českého politika, kterého asi nebudeme znát, protože jsme na to moc mladí (pche), Alexandra Dubčeka. Neměla jsem chuť pouštět se do politicko-náboženské debaty, tak jsem chápavě přikyvovala a koneckonců na jednu stranu jsme byli hrdí, že toho o nás v Irsku někdo celkem dost ví, i když je to člověk schopný spojovat socialismus s křesťanstvím.




Stezka se stočila do mokřin a potom, co jsme prošli kolem ohrady s koňmi, jsme vylezli na silnici – a fialová šipka najednou nikde, což je výborná feature všeho irského, i ukazatelů pro auta: když je nepotřebujete, pořád je potkáváte, když by se vám hodily – najednou zmizí. Zkoušela jsem volat Evě, jestli máme jít po silnici nahoru nebo dolů (ze schematického náčrtu trasy na rozcestí jsme si za prvé moc nepamatovali a za druhé to s naším orientačním nesmyslem nebyli schopní odvodit), ale spadlo to do schránky. Nakopli jsme mapy v telefonu a pro jeden směr se rozhodli.

Ze zamýšlené turistické trasy jsme nejspíš uhnuli ještě před tou ohradou s koňmi, golfové hřiště jsme ani neviděli a ve výsledku jsme byli rádi, protože jsme do centra města došli sice ošklivější, ale stran terénu mnohem pohodlnější a kratší cestou. Celkově jsme mimo domov byli devět hodin a na nohou – s přestávkami – sedm. Mezitím Eva psala, že už jsou v přístavu a koukají na přehlídku dudáckých kapel.



Než jsme tam ale došli my, už byli pochopitelně v čudu. Fakt ale nechápu – kdybychom ještě někdy chtěli jít tu dlouhou trasu, musíme si pořídit turistické boty (a ideálně i hole), vzít dvakrát tolik jídla a pití, pokud možno navigaci a vyrazit za svítání… zkoušet to ale už nehodlám. A to jsem si po pár minulých výletech myslela, jací nejsme tu/úristi. Nebylo nám ale nic, jen dva dny bolely nohy… Maminka se při (značně okleštěném) popisu trasy vyděsila a kladla mi na srdce, ať už na takové túry nechodím, tak jsme si tuhle sobotu dali jen sedm kilometrů z Bray do Greystones :)

Jo, a spálili jsme se. V Irsku. Zase.