Botanická zahrada a Glasnevin

Tenhle víkend byl nějak úplně napytel. Nechtělo se mi vůbec nic dělat, nechtělo se mi nic vymýšlet, prostě se mi nechtělo NIC a pak jsem byla otrávená, že sedíme doma a nic neděláme :D. Lvíček na tom byl podobně a k téhle náladě valnou měrou přispívalo počasí, oba dny jako přes kopírák ve stylu – dopoledne nás sluníčko vytáhne z postele, během dopoledne, co se nějak vypravujem, nám udělá z bytu skleník, a kolem poledne (v sobotu od půl dvanácté, dneska tak od půl jedné) začne koloběh cca 10 minut slejvák – čtvrt hodiny sluníčko – čtvrt hodiny zataženo – deset minut slejvák a tak pořád dokola. Zabojoval ale statečněji a našel nám spojení do botanické zahrady, takže jsme po obědě (vybavení deštníkem) vyrazili na autobus.

Ten jel kupodivu včas a kupodivu nás dovezl tam, kam jsme chtěli, tj. asi deset minut chůze od brány zahrady. Nic moc jsme neočekávali a upřímně, ta zahrada není nijak veliká ani oslnivá, ale čekala nás spousta super věcí.

Jako první jsme viděli “pavilon” alpské flóry – nějakou protěž bych možná poznala, ale vcelku nic zvlášť zajímavého. Pavilónek má ale pěknou bránu a před ním jsou sluneční hodiny. Jen tak trochu… eh… nejdou. A ne že hodina plus mínus letní čas, ale ve čtvrt na tři ukazovat tři čtvrtě na jednu… chm?!

Potom jsme vlezli do tropického skleníku – masožravek jsem se skoro až lekla, palmy a tropická chýše s potůčkem už byly lepší, ale huňaté kaktusy v poslední části už úplně roztomilé. Ještě ta sovička!

Mezi skleníky vedou schody, na kterých sedával Ludwig Wittgenstein. Tady vidíte, jak zoufalé je to v Irsku s památkami :D

Venkovní expozice ze začátku vypadaly jako nuda – prostě kus zeleně s roztroušenými (a ocedulkovanými) zástupci irského rostlinstva, ale opak byl pravdou. Nejdřív zahrádka z lučního kvítí a stylový chodníček mezi kameny:

Potom jsme mezi stromy zahlédli bažantí páreček (kde se tam vzal, se mě neptejte…)

A pak jsme došli k úplně nejlepší části zahrady (jo, vím, že jsem praštěná) – ovocné a zeleninové zahrádce :) V záhoncích tam rostl česnek, zelí, artyčoky, salát a koření, strážily to jablůňky (a strašáci) a přilehlý skleník pomáhal dozrávat nektarinkám, broskvím, hroznům, rajčatům a lilkům. A u východu ještě trsy bylinek… jděte mi k šípku s kaktusama, palmama a rododendronama. Víte, jak to tam krásně vonělo?

Za sklem tam měli dokonce včelky :)

Cestou párkrát sprchlo, ale deštník jsme nevytahovali a alejemi listnatých i jehličnatých stromů jsme došli až k nádhernému leknínovému jezírku…

…a tam jsme potkali veverku! Nebyla tak odrzlá, jako její soukmenovkyně v amerických parcích, ale nijak zvlášť se nás nebála a docela dlouho pózovala.

Poslední velká expozice je růžová zahrada. Barevně pastva pro oči, ale voněly z té záplavy růží jenom některé. (Tahle zrovna ne.)

Po obchůzce byla ideální chvíle na sváču. Ta roláda byla božská – lehká, nadýchaná, plněná šlehačkou s čerstvým ovocem: maliny, ostružiny a kousky jahod. Dlouho jsem neměla lepší moučník.

Nepoužívaný (ale stylový) turniket:

Přímo u vchodu (nebo u východu, jak se to vezme) je takovýhle obrazec – ne z kamínků, jak by se zdálo, ale ze sukulentů! Úžasná věc.

Pár soch z různých koutů zahrady:

Když jsem se logovala na Foursquare, všimla jsem si, že nedaleko je Glasnevin Cemetery – největší hřbitov v Irsku a zároveň atrakce #1 na TripAdvisoru, tak jsme se tam prošli. Nebyli jsme tedy v muzeu, které podle stránek vypadá docela pěkně, jen na tom hřbitově… ale upřímně řečeno, jestli je tohle největší atrakce v Dublinu, tak to o něm vypovídá prakticky naprosto všechno. Zajímavé, impozantní, pro sebeuvědomění národa bezpochyby důležité, ale jinak? Prostě hřbitov. Dekadentní.

Ale jinak zajímavá a pěkná neděle :)